My criminal boy/ L.T.

74. Kapitola

Tentýž den, 16:42

" Nemáš hlad? Můžeme zajít na večeři" zavrtím hlavou. Vlasy mi ve větru tancují a já si s nimi občas hraju. Louis se snaží jet povolenou rychlostí a dát pozor na vozovku.

" Jsem už unavená" přiznám se. Vážně se cítím dost unaveně. Ale tohle je teď normální. Louis přikývne a pohled mi nevěnuje. Jedeme dál mlčky obklopený něčím zvláštním. Těžko se mi pod tím dýchá, srdce mi tluče docela rychle. Mám podivné nutkání se mu se vším svěřit. Ale s čím? Hledám v hlavě správná slova. Co to sakra dělám? okřiknu se. Konečně mám ten den za sebou. Měla bych být ráda.

" Můžu jít s tebou někdy na kontrolu?" Zeptá se mě hrubým avšak laskavým hlasem. Docela mě to překvapí. On mě vždycky překvapoval.

" To není dobrý nápad" špitnu skoro neslyšně a zavrtám se hluboko do sedačky.

" Měl bych jít, jsem přece její táta" odpoví mi na to ne už docela vlídným hlasem. Neodpovídám mu. Nevím, co mu mám na to odpovědět, abych ho nerozčílila. Jsem strachy bez sebe. Když uvidím pár metrů před náma můj dům, uleví se mi. Louis zastaví a vypne motor." Mlčení znamená souhlas, růžičko"

" Přestaň mi tak říkat" vyprsknu a z auta vystoupím. Ledový poryv větru mi přejede přes obličej jako facka. Vytahuju z kapsy klíče a jdu ke vchodovým dveřím.

" Rose, notak počkej" chytne mě za zápěstí a strhne k sobě. Jsme si teď tváří v tvář. Těkám očima po jeho obličeji až se dostanu k jeho očím. Jak já se v nich pokaždé propadnu. Nechám jeho ruku na své. Už podruhé v tomhle dni. " Promiň. Za všechno"

" Louisi, takhle pouhá omluva ani obraz nezmění to, že si mi ublížil, podrazil mě, zneužil, pošpinil... Já ti nemůžu odpustit"vyklouzne mi chladně ze rtů a vyvlíknu se mu.

" Nežádám tě o odpuštění. Žádám tě o to, aby ses ke mně vrátila. Aby ses vrátila do Anglie" protočím panenky a odfrknu si. Přiblíží se ke mně tak, že mám jeho hruď na své, teplý dech mi dýchá do obličeje a jeho oči se vpíjejí do těch mých. Mé tělo je paralyzováno. Srdce mi divoce buší do hrudního koše.
Úder, úder, pauza.
Úder, úder, pauza.
Úder, úder, pauza.

" Miluju tě" zašeptá skoro neslyšně. A pak se jeho rty natisknou na mé. Cítím, jak mi nevysvětlitelná elektřina projela celým tělem až do konečků prstů. Cítím chuť jeho rtů, která se z mé paměti nevytratila. Pořád je má tak jemné a hebké. Něžně avšak někdy hrubě líbá má ústa a já mu polibky oplácím. Jeho ruce si mě ovynoul okolo pasu, ty mé jsou na jeho krku. Mám pocit, že se tou euforií propadám někam do neznáma, ze kterého se už nikdy nedostanu. Když na to pomyslím, uvědomím si, co dělám. Líbám Louise. Rychle otevřu oči a pohotově ho od sebe odstrčím. Dám si prsty na ústa a propadám panice. Co se to jen udělala? Zmateně se na mě podívá. A pak se lišácky uculí.

" Proč musíš všechno tak pokazit?" Vydechnu ze sebe a jen stěží zadržuji vzlyk. Slzy se mi nahrnou do očí. Klíče vytáhnu zase z kapsy, odemknu si vchodové dveře a vpadnu do domu. Zabouchnu za sebou dveře a opřu se o ně. Podvedla jsem. Podvedla jsem svého snoubence. Jsem zrůda. Jdu pomalu po schodech a nechávám slzám volný průběh. Míjím paní Thompsonovou, která jde vyvenčit svého psa. Podívá se na mě a chce něco říct, ale já se jí rychle vyhnu a jdu směrem k mému bytu. Odemknu ho a zabouchnu za sebou. Celá se třesu. Klíče upustím z ruky, takže udělají rachot. Sjedu po dveřích a vzlykám. Slyším kroky a následně vidím před sebou Jacka. Otevírá pusu ve snaze něco říct, ale ví, že by to bylo marné. Sedne si vedle mě, přitáhne si mě k sobě a nechává mě, abych všechny své emoce vyplakala a nechala je v jeho náruči. A i když jsem si to nechtěla připustit, v hlubi duše jsem věděla, že k Louisovi, po tom všem, pořád něco cítím.

***
19:00

Celý ten čas, co byl Matthew doma jsem se mu nemohla podívat do očí. Cítila jsem ze své strany takový podraz. Proč jsem ho jen neodstrčila ve správnou chvíli? Proč jsem se nechala unést? Tyhle myšlenky se mi honily hlavou a já už nevěděla, jak je zastavit. Brala jsem podvávění jako tu nejhorší věc ve vztahu. Když máma umírala, táta si začínal s jinýma, protože už nemohla poskytovat ty sloužby, které tátovi chyběly. Nenáviděla jsem ho za to. Vlastně, po jeho smrti jsem si říkala, že si to zasloužil. A teď to dělám i já. Podvádím Matthewa. Chodila jsem okolo něj jako duch a nesnažila se s ním navázat kontakt. Ani pusu na přivítanou jsem mu nedala. Tohle si Matthew nezasloužil. Tohle ne.

Další den odpoledne Matthew se Simonem šli do práce a já s Jackem zůstala sama doma. Od rána jsem byla zašitá u sebe v ložnici a vůbec se nesnažila vylézt. Jen ten Jackův srdcerivný pohled by mě odrovnal. Neřekla jsem mu, co se stalo, ale myslím, že to tak trochu tuší. Povzdechla jsem si. Když se objeví Louis, vždycky musí všechno pokazit. Sednu si do měkkého křesla u okna, ze kterého vidím, že hustě prší a otevřu si knížku. Kapky bubnující na parapet mě uklidnují a navnaďují příjemnou atmosféru. Snažím se nemyslet na to špatné, co se teď odehrává a poklidně si čtu. Dám si ruku na bříško a pohladím ho palcem. Malá dneska vůbec nekopala ani se nijak nepřevalovala. Je to divné, protože se vždycky ráno ozývá. Zneklidňuje mě to každou hodinu víc a víc. Začínám mít žízeň. Od rána jsem nic nejedla ani nepila. Budu muset jít dolů do kuchyně. Sevřu pevně víčka k sobě, povzdechnu si a zaklapnu knížku. Podepřu se rukama a snažím se vstát.. Když v tom mi bodavá bolest vycházející z podbříšku vystřelí do celého těla a donutí, aby se mé nohy podlomily. Sesypu se celou vahou na zem. Nepravidelně dýchám a pod náporem bolesti mi z hrdla vycházejí bolestné skřeky.

" Rose?!" vpadne do mého pokoje vděšený Jack. " Ach bože co se ti stalo?" vyjde mu ze rtů a jde mi na pomoc. Pokouší se mě zvednout, ale pokaždé vykřiknu bolestí. Z kapsy vytáhne mobil a zavolá sanitku. Pod tím náporem ho nemůžu ani vnímat. Držím se křečovitě za břicho a čekám až ta bolest odezní. Jenže, neodeznívá. Naopak je horší a horší. Když Jack dotelefonuje a podívá se pode mě, úplně zbělá. " Rose, Ty... Ty krvácíš"