My criminal boy/ L.T.

62. Kapitola

Potom, co jsem Simonovi zlíbal všechny místa na jeho těle- a neskončil jen u toho- vyšel jsem z domu do sychravého počasí, za doprovodu sněhových vloček. Natáhl jsem si přes hlavu kapuci od mikiny, než se rozešel ulicí na autobusovpu zastávku. Pod nohama mi klouzala cesta, mráz mne štípal do tváří. Čekal jsem dlouho na autobus. Jako vždy měl zpoždění. Už jsem se těšil, až budu mít motorku a tohle šaškování přestane. Nakonec přijel za čtvrt hodiny. Sedl jsem si dozadu, tak, jako vždycky, dal si do uší sluchátka a pustil si "Save that shit" od Lil Peepa. Sledoval jsem z okna ubíhající hlavní město Ottawy, které se až teď probouzelo. Nejel jsem moc dlouho. Na konečné zastávce jsem vystoupil a šel směrem k Jeferson street. Pára mi šla od pusy v podobě malých mráčků, které se za krátkou dobu rozplynuly. Sněhové vločky nepřestávaly padat, mráz nepřestával štípat. Šel jsem dál, než jsem dorazil na místo určení. Ještě jsem si zkontroloval, jestli jsem na správné adrese a zazvonil. Z domu vyšel pán, mohutné postavy a po pozdravu mě odvedl na svou zahradu, kde mi ukázal tu krásku. Byla v perfektním stavu, černá barva se na ní leskla. Neváhal jsem ani vteřinu a po zkušební jízdě jí koupil. Bylo to vzrušují znovu sedět na motorce.

Už jednou jsem měl podobnou motorku. Jezdil jsem na ní od té doby, co se znám se Simonem. I když jsem na ní neměl ještě řidičák. Avšak, jsem jí prodal, protože jsem potřeboval peníze na drogy. Bylo to nejhorší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal. Konečně jsem potom roce vyjel na silnici a nehleděl na to, jakou rychlostí jedu. Pevně jsem sevřel řídítka tak, že mi zbělaly klouby na rukách. Vítr jsem měl ve vlasech, sněhové vločky v obličeji taktéž. Cítil jsem se svobodně. Jako pták, jenž poprvé vzlétnul. Tolik mi tohle chybělo.

V zatáčkách jsem dostával mírné smyky, které jsem dokázal udržet. Pokud by mě teď chytli policajti, místo toho, aby mi zabavili řidičách by mě určitě hned poslali za mříže. V tento moment mi by to bylo jedno. Konečně jsem měl to, co jsem ztratil. Konečně mi začínal dávát život smysl. Mám úžasného přítele, úžasnou kamarádku, mám svou motorku, mám všechno, co jsem si přál. A už nikdy to nepustím.

Domů jsem dorazil za pár minut. Zaparkoval jsem před domem a seskočil z motorky. Vešel jsem do domu, vyšel všechny schody a vpadl do bytu jako tornádo. V kuchyni ani v obýváku nikdo nebyl. Rose s Matthew určitě spí. A i Simon. Došel jsem až ke dveřím do mého pokoje a pomalu je otevřel. S velkým překvapením jsem se podíval na Simona, který se oblékal.

"Ahoj" pozdravil jsem ho, opřel se o zeď a se skousnutým rtem jsem pozoroval křivky jeho těla. Stejně jako já se otočil zcela překvapen.

" Ahoj, to už jsi tady?" Usmál se a zapnul si knoflíček na košili.

" Musíš se se mnou projet. Právě jsem teď udělal nejlepší obchod mého života" přešel jsem k němu a vzal ho za boky. Simon se začervenal.

" Já musím teď do školy, pane úžasňáku. Projedeme se potom" usmál se a vyvléknul se z mého sevření, aby si mohl dozapnout košili.

" Ser na školu, pojď se se mnou projet"přesvědčoval jsme ho. Objal jsem ho ze zadu, naše těla se k sobě dokonale tiskla a políbil ho na jeho oblíbeném místě na krku.

" Jsi strašnej, Jacku" vzdychl.

" Proto mě tak miluješ"

***
14:33, pochmurné odpoledne

Písečný plac je pro motorky jako stvořený. Můžete jakou rychlostí chcete, a bude to ještě lepší než na silnici, protože písek dělá více efektů. Než na něj dojedeme, ruce už mám skoro zmrzlé. Simon se mě drží okolo pasu, nejspíš víc křečovitě, než je zdrávo. Vždycky se bál, i když si nalhával, že se nebojí. Ale rád jezdil se mnou. Teda myslím. Seskočí z motorky a porozhlédne se po okolí.

" Nebyli jsme už tady?" Zeptá se, otočí se na mě a sundá si helmu. Přitom mu spadnou vlasy do obličeje.

" Nemyslím si. Takovéhle místo bych si pamatoval" pokrčil jsem rameny. " Zkusím s ní nějaké triky. Myslím, že bude fantastická" rozzářil jsem se.

" Fantastičtější než já?" Založil si ruce v bok s ublíženým pohledem.

" Tak fantastický nikdo není" mrkl jsem na něho. Nikdy jsem nepoužil tolikrát slovo fantastický jako teď. Simon se široce usmál a jeho tváře se zbarvily do červené. Nastartoval jsem motorku znovu a začal se rozjíždět. I když sem byl přesvědčený, že tato motorka bude v pořádku, několikrát jsem písečný plac objel, než jsem začal najíždět na kopce. Koutkem oka jsem několikrát spatřil Simona, jak mě natáčí. Jak jinak. Vždycky mě natáčel, protože věděl, že určitě budu chtít nějaké zdokumentování. Neuběhla ani minuta a já už jel 200 km/h. Motor hlasitě řval, až to bilo do uší. Všechny svaly na mém těle byly ztažené a napjaté, jak jsem pevně držel řídítka. Ani jsem necítil dlaně, jak pevně jsem je svíral.

Kličkoval jsem, rozjížděl se do maxima, skál do výše jak jen to šlo. Miloval jsem ten pocit, když se motorka odlepila od země a nesla mě vzduchem. Připadal jsem se jako volný pták, akorát bez křídel. Mé srdce pod vrstavama oblečení divoce bušilo. Jeho tep jsem slyšel v uších. Krev se ve mně přímo vařila. Adrenalin se ve mně vařil. Nevím, jak dlouho jsem jezdil. Připadalo mi to jako měsíce až rok. Ve skutečnosti to určitě bude tak čtvrt hodina.

Rychle jsem stočil řídítka na levou stranu, protože jsem si chtěl najet na kopec, tam něco zkusit a už to dneska zabalit. Přidal jsem co nejvíce plynu a pustil ruku z brzdy. Jenže, to jsem neměl dělat. V té největší rychlosti, pár metrů před kopcem jsem najel na námrazu. Tam už se mi všechno začalo vymykat z rukou. Než jsem dal ruku znovu na brzdu, najel jsem na obří kámen, který mě vymrštil. Nevěděl jsem, co se právě teď děje. Viděl jsem krajinu, která mi rychle ubíhala před očima. Letěl jsem vzduchem do sráze, kde tekla řeka. Ještě předtím, než jsem se dotkl hladiny a upadl do bezvědomí jsem slyšel Simonův hlas, jak volá mé jméno.