My criminal boy/ L.T.

4. Kapitola

Byla jsem si stoprocentně jistá, že Louis Tomlinson je nebezpečný, bezcitný kluk, který zabíjí lidi vykrádá obchody a obchoduje s drogami. Ale co když pod tou ledovou maskou je skrytý citlivý a hodný kluk. Co když to dělá jen proto, že to neměl v životě jednoduché. Vím jaké to je, když vám umřou rodiče. Vím jaké to je, když jste na tom světě sami. Kdybych neměla paní Greenovou, tak bych skončila na ulici a možná bych skončila stejně jako Louis. No to možná přeháním. Prostě bych byla na ulici a to stačí. Kdyby se Hope nezačala otírat o můj obličej možná bych na Louise myslela až do večera.

Pohladila jsem to nevinné stvoření po hřbetu a narovnala se. Podívala jsem se na stojan s plátnem. Mohla bych něco namalovat. Sundala jsem si z krku foťák a položila ho na postel. Ve skříni jsme si vzala pracovní tričko a tepláky a šla si sednout ke stojanu. Vzala jsem do ruky tužku a začala malovat. Neměla jsem představu, co budu malovat, prostě jsem nechala svoji ruku jezdit po plátně. Na chvíli jsme i zavřela oči. Prostě jsem nechala svoje tělo pracovat a vypnula mozek. Vypnula jsem od toho dle světa, vypnula jsem od Louise Tomlinsona. Nejlepší je prostě jen vypnout.

Jak jednou řekl John Lennon ,, Jediný prostředek, jak život snést - považovat ho za krásný". Můžu já považovat svůj život za krásný? Možná jo, možná ne, kdo ví. Možná se mi život přetočí k lepšímu. Možná. Další slovo, které nemůžu dostat z hlavy.

Moje ruka se najednou zastaví. Jakoby říkala, že je to hotové. Pomalu a nejistě otevřu oči. Nemohla jsem uvěřit tomu, co jsem namalovala. Namalovala jsem Louise Tomlinsona. Moje tužka mi vypadla z ruky. Zírala jsem na plátno bez mrknutí. No na jednu stranu se mi to docela povedlo. Natáhla jsem se pro štětec se šedivou barvou a pro kelímek s vodou. Znovu jsem nechala svoji ruku pracovat. Vážně se mi tak vryl do hlavy, že ho teď i kreslím? Asi se s tím budu muset smířit. Malovala jsem tak půl hodiny než jsem měla obraz hotový. Musím uznat, že se mi to povedlo.

Sama pro sebe jsem se usmála a vzala plátno do rukou. Louis by si toho měl vážit. Nikdy jsem nikoho jen tak nemalovala kromě rodičů.

Sobota večer. Můj byt. Lítala jsem po svém pokoji jak splašená, hledajíc papírek s citátem. Hledala jsem všude. Pod skříní, pod postelí, pod stolem, prostě všude. Mělo na něm být něco podobného o Louisovi. Ale teď si nemůžu vzpomenout, co na mě bylo. Taky bych si mohla někdy v tom pokoji uklidit. Přešla jsem ke knihovně. Pečlivě jsem každou knížku prolistovala. Až když jsem došla k poslední knížce, tak jsem na něho narazila. "S úsměvem dojdeš daleko, ale ještě dál dojdeš s úsměvem a se zbraní". Řekl to jednou velmi známý gangster Al Capone. Nevím proč, ale k Louisovi mi to sedí. Ani nevím, proč ho tady mám. Možná jsem jednou brouzdala internetem, jestli náhodou nenajdu nějaký citáty. Vzala jsem si papírek s citátem, dala knížku do poličky a šla přilepit citát na zeď k dalším citátům. Kdyby mě teď viděla mamka. Nenáviděla, když jsem si něco lepila na zdi. Vždycky slyším to její " Rose sakra nelep už nic na tu zeď!" A pak slyším tátu, jak se tomu směje. Jak já je milovala a miluju do dneška.

Přejela jsem bříšky prstů po své velké sbírce utržených papírků s citáty. Možná je jich tady už sto nebo tisíc. Všechny tyhle citáty skladuju už od patnácti let. Je jich tady spousta. No možná je spousta slabé slovo. Zhluboka jsem se nadechla a šla si lehnout do postele k Hope. Přitiskla jsem si jí nejvíc k sobě na hruď a zhasla lampičku. Tma hned pohltila můj pokoj a já mohla už klidně spát..

***

Neděle ráno. Můj byt. Jako každé mé normální ráno se jdu nasnídat, umýt, obléct a připravovat do obrazárny. Všechny štětce, barvy a palety si uklidím do tašky, kterou si dám přes rameno a s plátnem v ruce vyjdu z mého bytu. Jdu špinavými ulicemi toho dle města směrem k obrazárně. Už zpovzdálí uvidím před obrazárnou Finche a Deana. Znovu se cítím v nebezpečí. Určitě nesmí vidět můj obraz. Nesmí! Chci se kolem nich tiše proplížit, ale Dean mi zatarasí cestu.

" Ale, ale koho to tu máme.. Naší nulu" zasměje se společně s Finchem. " Co pak nám dnes neseš? Tvůj další shit?" vytrhne mi můj obraz z ruky.

" Ne" natáhnu se pro něho, ale to mi nepomůže. " prosím" špitnu a ucítím, jak se mi slzy tlačí do očí.

" Co prosím? Prosíš mě, abych ho zničil? S velkou radostí Watsonová" zasměje se a vytáhne z kapsy nůž.

" Ale, ale to je Tomlinson.. No možná mu upravíme ten jeho ksicht" podívá se na obraz a nožem ho prořízne. Nemohla jsem nic dělat. Kdybych se ho pokoušela zastavit, možná by prořízl i mě. Zavzlykala jsem a cítila, jak mi slzy klouzají po tváři.

" Nepotřeboval bys ty upravit Deane?" uslyšela jsem za mnou velmi známý sladký, ale přitom trošičku hrubý hlas. Byl to Louis. Opravdu tu je. Ulevilo se mi jak nikdy před tím. Podívala jsem se za sebe a spatřila ho. Svoje kaštanové vlasy měl znovu schované pod černou beanie. Byl naštvaný, aspoň jsem mu to viděla v očích. Byly v nich malé plamínky zlosti.

" A-ahoj L-Louisi.. To je ale náhoda viď.. Víš, že jsem to bral jako srandu ne?" Koktal Dean jedno slovo přes druhé, pustil obraz na zem a začal s Finchem couvat. Rychle jsem se pro obraz natáhla a přitiskla si rozbité plátno k hrudi.

" Sranda? Tak já ti teď ukážu srandu" hned jak to Louis dořekl se na Deana vrhl. Finch zbaběle utekl neznámo kam. Louis povalil Deana na zem a začal mu dávat pěsti do obličeje. Takhle agresivního jsem ho ještě neviděla. Moje podvědomí mi začalo říkat: " Zmiz odtud!". Rychle jsem zalezla do obrazárny a šla do třídy paní Greenové. Nikdo tu nebyl, naštěstí. Hlasitě jsem si oddechla a podívala se na obraz. Byl zničený. To mě rozplakalo ještě víc. Svalila jsem se na zem koukajíc furt na ten obraz. Má to ještě cenu? Má ještě cenu malovat, když mi ho pokaždé zničí? „Štěstí je jenom sen, bolest je skutečná." - Voltaire.

Nedokázala jsem potlačit bolest a už vůbec ne slzy, které si jen tak klouzaly po tvářích. Nedokážu jít dál. Nezvládám to. Chci jen zpátky moje rodiče.. Prosím..