40. Kapitola

2.2K 85 6
                                    

" Rose, jste těhotná" To byla ta osudová věta. Nemohla jsem uvěřit slovům, jenž doktor vypustil z pusy. Seděla jsem jak přikovaná na židli s nevěřícně vytřeštěnýma očima a mírně otevřenou pusou. Nikdy jsem nevěřila tomu, že budu mít nějaký děti. Od mých dvanácti let, když jsem poprvé dostala měsíčky doktoři věděli, že nebudu mít děti, protože nemám jeden vaječník a ten druhý není moc funkční. Tohle není možný. Nevěděla jsem, co říct. Pořád jsem otevírala ústa a zase je zavírala.

" Vždyť já... Já nemůžu mít dítě" vykoktala jsem ze sebe.

" Je to zázrak" pokrčil doktor rameny. " Také jsem nemohl tomu uvěřit.... Rose, vy nejste šťastná?" Otázal se. Pohlédla jsem mu do očí. Pousmála jsem se a přikývla. Já budu mít dítě. Budu mít rodinu. Slzy se mi tlačily do očí. " Ale byl bych radši rád, kdybych vám udělal ultrazvuk" A tak jsem souhlasila. Když jsem tam ležela na tom lehátku a doktor mi ukazoval tu malinkou fazolku, která žila ve mě, srdce mi zajásalo.

" Je v pořádku?" Zeptala jsem se.

" Plod je poměrně maličký a slabý. Předepíšu vám nějaké léky po kterých by mělo nabírat síly" Odpověděl mi. Přemýšlela jsem o tom nejdůležitějším. Jak to říct Louisovi. Nevím, jestli z toho bude mít radost či ne. Toho jsem se docela děsila. Ale, vždyť je to jeho dítě. Naše dítě. Určitě bude mít radost. Věřím v to. Potom, co mi doktor udělal ultrazvuk, předepsal mi léky, dal mi dvě krabičky těch léku a malou fotku z ultrazvuku. Po rozloučení jsem vyšla z ordinace do čekárny, ve které seděl Harry.

" Tak co, co ti řekli?" Vstal, když mě uviděl. Pomalu jsem k němu přešla ukazujíc mu fotku.

" Jsem těhotná" řekla jsem klidným hlasem. Harryho pohled se změnil v překvapený. Fotku si ode mne vzal dívajíc se na ní. Pak vzhlédl. " I když na tý fotce nic nevidím, no doprdele.. Já.. Nevím co říct.. Gratuluju" Rty se mu změnily v úzkou linku. Pousmála jsem se. " Takže budu strejda" fotku mi vrátil a společně jsme se rozešli k východu.

" No jo... Bože to je divný" tiše jsem se zasmála.

" To je" přitakal.

***

Jeho auto zaparkoval před Louisovým domem o několik minut později. Celou cestu ani jeden z nás nevydal ani slůvko. Najednou začal Harrymu zvonit mobil, když jsem vystupovala.

" Jen si ho zařídím" Informoval mě, ještě předtím než ho zvednul. Šla jsem po kamenité cestě k domu a všimla si, že je Louisovo auto na příjezdové cestě. Mé srdce zajásalo. Odemkla jsem dveře a vešla do domu.

" Louisi?" Vydechla jsem ze sebe.

" Jsem tady" houkl z kuchyně. Okamžitě se vydal do chodby za mnou. " Tak co ti řekli? Je to něco vážného?" Kousla jsem se do rtu usmívající se.

" Není to nic vážného" uklidňovala jsem ho. Můj úsměv se ještě víc rozzářli, když jsem pomyslela na to dítě. " Louisi.... Jsem těhotná" podívala jsem se mu do těch modrých očí, ve kterých byly hvězdičky. Ale.. Rychle po mých slovech vyhasly.

" C-Cože?" Zamračil se. Můj úsměv zmizel ze rtů. Strach, který ve mně narůstá je silnější a silnější. Moje podvědomí tuší něco strašného.

" Čekám dítě, Louisi" řeknu. Louis si vjede frustrovaně do svých vlasů.

" Ne, ty nemůžeš být těhotná" zavrtěl hlavou. " Musíš si to nechat vzít, Rose"

" Co?" Dala jsem si ruku k ústům, abych zarazila vzlyk, který se chtěl dostat na povrch. Nohy se mi začnou třást, horké slzy se tlačí do mých očí. " Nenechám si vzít naše dítě, Louisi" zašeptala jsem nakřálnutým hlasem od pláče.

" Rose já to nechci! Nemůžeme mít dítě!" Vykřikne na mě a rozmáchne rukama, čímž mě vyděsí. Celé mé tělo se třese strachem, pláčem, smutkem.
Moje srdce po jeho slovech dostalo obrovskou ránu, která mi ho protrhla.
Utřu si slzy z tváří, začnu si obouvat boty a vezmu si svoje klíče od svýho bytu do kapsy.

" Kam si myslíš, že jdeš?" Zeptá se mě naštvaně za zády. Otočím se na něho a podívám se mu do očí ve kterých jsou plamínky zlosti.

" Jdu od tebe pryč. Je konec. Myslela jsem, že mě máš aspoň trochu rád. Rebecca měla pravdu, jsi bezcitné monstrum" naposled jsem mu pohlédla do očí za doprovodu slz, které se skutálejí po mých tváří. Otevřu dveře a vyběhnu z domu s brekem. Slyším, jak Louis volá mé jméno, ale já se za ním neotočím. Už ne. Už nikdy.

Nastoupím do Harryho auta. Zmateně se na mě podívá a zhrozí se, když uvidí můj uslzený obličej.

" Jeď" řeknu. Je pořád zaražený. " Harry jeď! Prosím jeď" vzlyknu.

" Rose co stalo? Co ti udělal?" Vypálil na mě hned dvě otázky.

" Nechce to" kníknu.

" A co budeš dělat?"

" Odvez mě k mému bytu" kníkla jsem a uzřela si slzy. Pozbytek jízdy jsme neřekli ani slovo.

Bylo divné stát zase u mého starého bytu. Omítka padala, barák chátral. Vystoupila jsem z auta, ale Harry nechtěl být pozadu.

" Rose počkej" chytil mě za ruku, čímž mě zarazil. " Můžem to nějak zvládnout. Nemusíš odcházet" díval se mi do uslzených očí, které jsou určitě červené.

" Já už toho mám dost. Nechápu, proč jsem byla tak naivní a věřila mu. Vždyť mě znásilnil. A teď mě chce obrat o dítě. Ne Harry, já musím odejít" Cítila jsem, jak se mi slzy tlačí do očí. Harry mě pomalu obejme. V jeho náruči se naplno rozbrečím. Po chvíli se ode mě odtáhne a vzadu na krku si odepne náhrdelník s křížkem, který mi připne na můj krk.

" Ty mě taky" lehce se na mě usměje. Zklamaný úsměv mu oplatím, naposled mu pohlédnu do těch smaragdových očí než se otočím a zmizím v domě.

***

Ve svém bytě jsem si zbalila všechny své věci včetně oblečení a barev s plátny. Všechno se mi to vešlo do jednoho kufru a jedné tašky, takže jsem se nemusela ani namáhat. Na notebooku jsem si zarezervovala letenky do Ottawy, hlavního města Kanady. Všechny peníze po rodičích a moje úspory jsem dala jenom do letenek. Nemám ani jediný cent. Ale, jak hned přiletím do Kanady, nějakou práci si najdu. Musím to přeci zvládnout.

Když už jsem odcházela z pokoje, zarazila jsem se. Musím ještě něco udělat. Položila jsem tašky ke dveřím a přešla k psacímu stolu, kde jsem si připravila papír a propisku.

Drahý Louisi,
pokud čteš tento dopis, už jsem dávno pryč. Daleko od tebe. Musela jsem odejít, protože představa o tom, že si mě dotáhl na potrat a obral mě o dítě, které by bylo moje poslední a jediný v životě, je strašná. Nikdy ti neodpustím to, co si po mne chtěl. I když tě tolik miluju, musím od tebe odejít. Nehledej mě. Nech mě jít.

Bude to nejlepší pro nás oba. Všechno, co jsem s tebou zažila bylo nezapomenutelné. Byl jsi jako hurikán, který mi obrátil život naruby. Dostal si mě z deprese, ze samoty. S Tebou jsem poznala, co to znamená opravdu milovat. City, které k tobě chovám jsou nevyčíslitelné. Ale, ranil si je. Zlomil si mi srdce. To je největší bolest, kterou jsem kdy zažila. A ta bolest bude pokračovat do té doby, dokud na tebe nezapomenu. Zklamal si mě už tolikrát, ale tohle ti už neodpustím.

O naše dítě se postarám i kdyby mě to mělo dostat až na samé dno. Řeknu mu, kdo je jeho otec. Miluju tě. Strašně moc tě miluju. Zapomeň na mě. Najdi si někoho jiného a lepšího než jsem já. Já k tobě nepatřím. Měla jsem si to uvědomit už dřív. Ty jsi mafián, vrah na útěku a já jen obyčejná, citlivá holka. Jsme úplně odlišný. Možná proto nás to k sobě přitahovalo. Byli jsme jak dva magnety. Já kladný ty záporný. Bude lepší když na mě zapomeneš. Ale já vím, že když se vždycky podívám do očí našeho syna nebo dcery, uvidím tebe. Dostal ses mi do srdce, Louisi. A tam budeš navždycky.

S lásku,
Rose.

My criminal boy/ L.T.Donde viven las historias. Descúbrelo ahora