66. Kapitola

1.5K 67 24
                                    

Rose's pov

..o pět měsíců později..

Budík hučí přes celý pokoj, jeho otravný zvuk se odráží od stěn a pomalu mě probouzí. Z hluboka se nadechnu než otevřu oči. Chvíli si koukám po pokoji a potom vypnu budík. Pode mnou se napne Matthowo tělo. Cítím každý jeho sval, který pracuje. Sluneční paprsky prosvěcují pokoj, domáhají se přes žaluzie. Jeden mi svítí přímo do očí. Zamračím se a obličej zachumlám do peřiny. Chci znovu usnout, ale když znovu usnu, budu pak stávat na další budík nevrlá. Matthew jinak nereaguje na první budík. Vždycky se zbudí, překulí se na druhý bok a spí dál. Teď momentálně na něm ležím, takže se donucuji sednout a nechat ho. Nečekaně  se převalí na stranu, na které jsem ležela já dávající si obličej do polštáře. Jak jinak. Pomalu šouravě jdu z pokoje ke schodům a následně jdu do kuchyně. Cítím vůni kávy a připálených palačinek. U sporáku stojí Simon, své rezavé vlasy má rozcuchané do všech světových stran. Má na sobě jenom trenky.

" Dobré ráno" pozdravím ho a vezmu si z linky hrníček, ve kterém už je mé kafe. Je ještě horké, takže si jen usrknu.

" Dobré" zahučí nazpátek. Pretočí palačinku a promne si obličej. Naše normální ranní rutina. Každý týden musí každý z nás pro ostatní dělat snídani. Tentokrát to schytal Simon. Nenávidí to, takže mu s tím někdy pomůžu. Dneska jsem obzvlášť unavená, takže jsem ho v tom nechala. Určitě je na mě naštvaný.

" Jak je ti?" Zeptám se ho chraplavým hlasem. Těchto pět měsíců bylo pro něj komplikovaný. Spíš, byly komplikované pro nás všechny. To co se stalo.. Nechci na to ani myslet.

" Nic moc" přizná se s pokrčením ramen. Ušklebím se. Chtěla jsem mu být aspoň trochu oporou, jenže se nám všem vyhýbá. Jak jinak. Vždycky byl plachý a chtěl si své problémy vyřešit sám. V tomhle je Matthew úplně jiný. Vždycky, když chce pomoct, žadoní, jak to jen jde. Někdy si říkám, jestli jsou vůbec příbuzný. Jsou oba dva tak odlišní, ale tak stejní.

Vzdychnu, pohladím ho po rameni a jdu do koupelny, kde se osprchuji a trochu zkulturním. Následně jdu potichu do pokoje, obleču se a snažím se neprobudit spícího Matthewa. I když, ono je někdy nemožné ho zbudit. Přetahuji si přes své břicho tričko a zjistím, že je krátké. Taky přes ten meloun nedokážu nic přetáhnout. Odfrknu si a zkouším jiné oblečení. Termín porodu mám za tři týdny. Je až nemožné, ja to všechno uteklo. Zachvilku budu mít u sebe svojí holčičku. Už si ji konečně budu moct pochovat, starat se o ní. Zatím je ještě beze jména. S Mattem se prostě nemůžeme shodnout. Ale myslím si, že stejně mé jméno zvítězí. Opatrně odcházím z pokoje a jdu znovu do kuchyně pro svojí snídani. Podívám se na hodinky. Je 6:33.

" Dobré ráno, Rose" pozdraví mě Jack s velkým úsměvem na tváři. Havraní vlasy mu padají do obličeje. Jeho tmavé oči mě bedlivě sledují. Opírá se o dřevěnou hůl, která mu podpírá tělo. Pravou nohu má mírně ohnutou. Úsměv mu oplatím a také mu popřeji dobré ráno. Simon vedle něj se něčemu chychotá a objímá Jacka okolo pasu. Jeho Jacka. Jeho kluka, který před pěti měsíci málem přišel o život. Potom úrazu se probudil až za tři týdny. Den předtím, než ho doktoři chtěli odpojit od přístrojů. Jen na to vzpomínám a zamrazí mě na zádech. Nejhorší pak bylo zotavování. Prodělal mnoho operací, aby ho dali dohromady. Kdyby neměl Simona asi by všechny rehabilitace vzdal. Simon, Matthew a já jsme pro tu pro něj byli. A vždycky budeme.

" Copak máš dneska v plánu?" kulhavě se odšourá ke stolu, ke kterému si sedne. Hůl opře vedle sebe.

" Ehm, půjdu do práce, budu pracovat, půjdu z práce, lehnu si a budu spát" napiju se z teď už vlažného kafe a zakousnu se do jablka. Jack se na mě šibalsky podívá. Buď něco chce nebo něco skrývá. " Proč se ptáš?" zamračím se podezíravě. Jack zvedne ruce na obranu.

" Jen tak, Sherlocku"

" Jen tak se neptáš" Jack protočí oči. A já jsem pořád podezíravá. Matthew za pár minut přijde do kuchyně, má ještě slepené oči a sedne si vedle mě na židli. Potom mi dá rozespalou, avšak hezkou ranní pusu. Typické ráno. Další den bez Louise. Bez nebezpečí. Bez strachu. Konečně vedu normální život. Konečně.

***
19:05

Mám pocit, že se mi páteř zkroutila jako nějaká obrovská anakonda. Prohnu se tak, že mi v každém jednotlivém místě na těle křupne. Už bych mohla jít na mateřskou. Kavárna už je prázdná, slyším, jak ve skladu hučí trubky a cítím příjemnou vůni čokoládových dortíků. Kávovary jsou umyté, stoly taktéž, takže můžeme jít domů. Všimnu si Matthewa, který vychází ze skladu. Můj pohled mi oplatí a přistoupí ke mně. Je cítit mátovou žvýkačku a parfémem.

" Tak co, hotovo?" Přikývnu. Matthew se usměje a dá mi pusu do vlasů.

" Mám toho dneska dost" přiznám. Promnu si obličej a vzhlédnu k němu. Dívá se mi pronikavě do očí. Něco se děje. Tenhle pohled ještě neznám. Chci něco říct, ale jsem umlčena jeho rty.

" A jak se má naše Nessie?" Dá mi ruku na bříško, aby skryl to, co měl v očích.

" Nepojmenuju svou dceru po Lochneské příšeře" opáčím se rychle.

" Ale vždyť je to tak hezký jméno! To musíš uznat" zavrtím pobaveně hlavou a vedu ho ke vchodovým dveřím. Venku je ještě světlo, ale slunce už pomalu zapadá. Kavárnu zavřeme a jdeme naší cestou domů. Naše ruce jsou přitom spojené. Jdeme k první křižovatce a místo toho, abychom šli doprava, Matthew mě vede doleva. Co se to dneska děje? Jdeme směrem k jezeru, kde trávíme hodně času. Hladina vody se třpytí v sluneční záři jako nejkrásnější diamanty světa. Červánky plují po fialovo modré obloze. Vánek čerstvého vzduchu mi přejede po líci a nažene mi do obličeje vlasy. Matthew se najednou zastaví a dá mi je za ucho. Dívám se mu do očí, abych v nic něco poznala. Jenže nevidím nic.

" Rose" vydechne ze sebe po chvíli ticha. Jeho pohled mě přímo propaluje. " Vím, že nemáš ráda ty sladký řeči ve vztahu, jenže, mě teď nenapadá nic jiného a vlastně nevím, jak začít." Chytne mě za ruce, čímž se mi srdce rozbuší ještě víc. " Vím, že jsme spolu jen půl roku, ale mě to přijde, že tě znám celý svůj život a.. Miluju tě a nechci tě ztratit. Jsi pro mě strašně důležitá. Vlastně nevím, co bych si bez tebe počal. Tuhle věc už jsem chtěl dlouho udělat, jenže jsem neměl odvahu.." pustí mou ruku a sáhne do kapsy. Zatají se mi dech, když z ní vytáhne stříbrný prstýnek. " Vezmeš si mě?" Dívám se střídavě na ten prstýnek a do jeho očí. Nevím, jestli mám brečet nebo se smát. Ale rozhodně vím, co říct.

" Ano" řeknu. " Ano, vezmu si tě."

My criminal boy/ L.T.Onde histórias criam vida. Descubra agora