My criminal boy/ L.T.

77. Kapitola

Louis's pov

" Miluju tě!" Vykřikl jsem směrem ke dveřím, které se následně po mém odchodu zavřeli. Zůstal jsem stát na chodbě, mé nohy mě nedokázali poslouchat a srdce mi bilo divoce do hrudního koše. Rose rodila. Naše dítě bylo na cestě. Nedokázal jsem tomu uvěřit. Budu otcem.

" Co se děje?" Ozval se za mnou chraplavý a rozespalý Matthovo hlas.

" Rose rodí" otočil jsem se k němu.

" J-jako teď?!" Vyhrkl ze sebe a já přikývl. Na tváři se mu rozlil úsměv. I on si to uvědomil. Můj celý gang, Jack a jeho přítel se také probrali. Sedl jsem si k Rebecce a usmál se na ni.

" Budeš táta" zašeptala. Na tu malou sekundu, mi všichni odpustili mé chyby, které jsem udělal. A všichni jsme netrpělivě čekali, co se bude dít dál.

***

Během té doby, co Rose začala rodit, uběhlo nekonečných osm hodin.  Ty dlouhé hodiny jsem si krátil chozením po chodbě sem a tam a pitím hnusné břečky z automatu, které se říkalo káva.

Někdy jsem se potají podíval na Matthewa. Seděl na plastové židli vedle Jacka, poklepával nohou do podlahy a skoro hypnotizoval bílé dveře naproti němu. Bylo na něm poznat, že je vyčerpaný. Oči se mu únavou zavírali a když začínal usínat rychle se zase probudil. Mí lidé usnuli za pár hodin. Spali docela zvláštně. Buď měl někdo hlavu opřenou o toho druhého nebo se někdo natáhl rovnou přes dva lidi. Jen Rebecca s Harrym zůstávali vzhůru a povídali si.

Mobil mi ukazoval 11:33 když jsem se rozhodl sednout si k nim. Byl jsem unavený, ale kafe mi pomáhalo být vzhůru. Nemohl jsem spát. Všechno se to mísilo ve mně, takže jsem nerozeznal, jestli mám radost nebo strach. Nehty jsem nervózně zatínal do černých džínů a papírový kelímek pevně svíral. Bylo to na mě už moc dlouho. A nejhorší na tom bylo, že jsem nevěděl, jak na tom Rose je. Měl jsem nutkání jít do jejího pokoje, abych se ujistil, že je všechno v pořádku. Že ona i dítě jsou v pořádku. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na ni. Už jsem ani nevnímal ruch v nemocnici nebo Liamovo chrápání.

Náhle se se zavrzáním otevřeli dveře. Hlavu jsem si málem zavrátil, když jsem se podíval na jednu ze sestřiček, která mě před osmi hodinami vyhodila z pokoje. Na hlavě měla modrý šátek a na puse roušku, kterou si sundala a pousmála se. Kelímek s kafem jsem položil vedle sebe na židli a vstal jsem. Byl jsem nervózní, ruce se mi mírně třásly.

" Pane Tomlinsone, ráda bych vám někoho představila" zašeptala sestřička a pokynula mi, abych šel do pokoje. Neváhal jsem a následoval ji. Srdce mi poskočilo, když jsem spatřil Rose. Ležela vysíleně na posteli a na hrudi ji leželo naše dítě. Naše Sydney. Rose si mě všimla, podívala se na mě a usmála se. Přešel jsem k její posteli a sedl si na židli. Rose přímo zářila. Slzy štěstí jí tekly po tvářích a dělaly skvrnky na její holé kůži. Ale oči jsem nemohl odtrhnout od naší dcery. Byla tak malinká a tak nádherná.

" Chceš si ji pochovat?" Zeptala se Rose tichým hlasem. Nevěděl jsem, co odpovědět. Tak moc jsem si ji chtěl pochovat, avšak jsem se bál, abych ji neublížil. Nervózně jsem polknul a sklopil zrak. Rose vložila mou ruku do svojí. Rozpoznala mé obavy. Tak jako vždycky. " Neboj, všechno bude v pořádku" ujistila mě s malým úsměvem. Chvíli jsem přemýšlel, ale nakonec jsem přikývl. Rose si trochu poposedla a potom mi opatrně dala Sydney do náruče. Nemohl jsem tomu uvěřit. Držel jsem v náruči svojí dceru. Dívala se mi těma malýma kukadlama přímo do těch mých. Malinký ručičky měla sevřené v pěsti.

" Ahoj princezno" hlesl jsem a palcem ji jemně pohladil po tváři. Kůži měla hebkou až sametovou." Je celá po tobě" řekl jsem směrem k Rose. I já jsem se přistihl, že mám úsměv od ucha k uchu.

" Ale oči má po tobě" odpověděla mi a přetočila se na bok. Přikývl jsem. Stal jsem se otcem. Byli jsme rodina. V tu chvíli jsem si zapřísáhl, že budu lepším otcem, než byl ten můj. A že nikdy, nikdy je neopustím. Po těch dlouhých letech, co se stala ta autonehoda, jsem byl opravdu šťastný.

" Máte nádhernou dceru" ozval se za mnou ženský hlas. Doktorka stojící za mnou přešla k pelesti postele usmívající se.

" Děkuji vám za všechno, paní doktorko" řekla Rose směrem k ní.

" Za tohle se neděkuje" mávla nad tím rukou. " Nicméně, placenta a její odloučený kus je z vašeho těla pryč, takže už vám nic nehrozí. Pár dní si vás tu necháme a pak můžete jít domů" informovala nás. Začal jsem si uvědomovat, že si je můžu odvést do Anglie.

" To bude fajn" špitla Rose.

" No, nechám vás tu o samotě" věnovala nám pohled a my ji naposledy poděkovali. Potom přešla ke dveřím, které se následně za ní zavřeli. Pohlédl jsem na Rose a všiml si, že se jí únavou zavírají oči.

" Odpočiň si, máš toho hodně za sebou" řekl jsem jí co nevlídnějším hlasem. " A až se probudíš, budeme tady" ujistil jsem ji nakonec. Rose se vděčně pousmála, než zavřela oči a pomalu začala usínat. Naklonil jsem se nad ní a políbil ji na čelo. Poté jsem se opatrně zvedl, přešel ke dveřím a nechal ji v pokoje o samotě. Jak se za mnou zavřeli dveře, uslyšel jsem Rebečino zalapání po dechu. Všichni byli vzhůru. Úplně všichni. A také se všichni zvedli, aby se podívali na Sydney. Rebecca si ji hned chtěla pochovat, takže jsem ji Sydney opatrně předal. V Harryho očích jsem zahlédl malé jiskřičky, když se na Sydney díval.

" Gratuluju Louisi" přešel ke mně Matthew a podal mi ruku. Tu jsem s překvapením přijal a potřásl jsem si s ním. Zachovával jsem si přitom kamennou tvář." Dávej na obě dvě pozor"

" To budu" ujistil jsem ho. Naposledy se mi podíval do očí, než následně sklopil zrak a přešel k Rebecce, aby se na Sydney podíval. Ta mu po chvilce malou předala. Cítil jsem ten nepopsatelný pocit v břiše, když jsem Rose spatřil poprvé. Tenkrát jsem ho moc nevnímal, ale teď, v tuhle chvíli, jsem ho cítil. Cítil jsem lásku. A pocit, že někam patřím. Že mám rodinu, kterou budu bránit až do posledního dechu.