My criminal boy/ L.T.

32. Kapitola

Ten hrob. Hrob mých rodičů. Hrob ke kterému jsem každý den chodila. Smutné pocity se ve mě mísily. Mám snad pocit viny?

,, Růžičko" promluví ke mně Louis. Zvedne pohled od mého ramene a podívá se mi do očí. ,, Půjdeme pryč" chytne mé zmrzlé tváře do dlaní. Jeho dech, který vrhal na můj obličej byl teplý, zahříval mě.

" Jo, to by bylo f-" větu jsem nestihla doříct, protože se zarazil, vytáhl z opasku svojí zbraň, otočil se a namířil. Hned mě schoval za své tělo, aby mě ochránil.

" Klid Louisi" uslyším Niallovo hlas. Ustoupím z Louisovo stínu a znovu ho po těch několika dnech uvidím.

" Ty debile to nemůžeš něco říct. Málem jsem ti ustřelil palici" zavrčí na něj Louis.

" Sorry jako. Josh je ve městě, měli byste jít" odpoví mu.

" Kde jsou ostatní?" dá si Louis zbraň opět za svůj opasek.

" Na skladě"

" Fajn, pojedeme tam" vezme mě za zápěstí vedoucí mě k východu hřbitova. " Musíme tě naučit se bránit" po těchto jeho slovech si setře poslední slzu, která už byla zmrzlá a nahodí na svůj obličej kamenný výraz. Opět se mu vrátila jeho ledová maska.

,, Sklad" o kterém mi vůbec nikdo nic neřekl, byl obrovský a rozsáhlý. Nebyl to sklad drog nebo zbraní, byla to střelnice. Terče, zbraně, zápach střelného prachu, díry po kulkách. To jsem vše viděla a cítila okolo sebe.

" Wau" vydechla jsem ze sebe rozhlížející se po té obrovské bitelné střelnici.

" Je tady v nebezpečí Louisi. Ví, kde máme tohle místo" řekne Harry, když se k nim přibližujeme.

" Jsme tu všichni. Nic se nestane" odvětí mu Louis. Rebecca ke mně přejde s lehkým úsměvem na tváři.

" Všechno v pohodě?" obejme mě.

" Jo, je mi fajn" teď nelžu. Konečně nemusím lhát. Konečně si už můžu přiznat, že je všechno v pohodě. Že já jsem v pohodě.

" Dobře" náhle ucítím v mé ruce chladný předmět, který mi Rebecca dala do ruky. " Ať trefíš" zašeptá mi do ucha odtahující se ode mě. To co bylo v mé ruce byla zbraň. Při pohledu na ní se mi vybavil ten moment, kdy jsme s Louisem ujížděli před mužem, který nás chtěl zabít. A já poprvé někoho střelila.

" Počkat já budu-"

"Přece sis nemyslela, že budeš střílet z luku" řekl Louis a tlačil mě k terči, jenž vypadal jako horní část lidského těla.

" Louisi, ne, ne já to nechci dělat" plašila jsem snažící se brzdit jeho chod. Ruce se mi mírně třásly, hrudník se mi nepravidelně zvedal. Louisovo tělo se zezadu natlačilo na mé, mé ruce uchopil do svých dlaní a donutil je namířit zbraň na terč.

" Už jsi jednou střílela a tím si nám zachránila život. Musíš se nějak chránit. Jsem u tebe, nic se ti nestane" jeho teplý dech mě hřál na krku. Dívala jsem se na ten terč, jenž stál jen několik metrů ode mě. Bože. Ta Louisovo vůně. Obklopovala mě. Vzpomněla jsem si na tu noc, kdy jsem jí cítila v ten moment nejvíce. Zbraň mě chladila, ale jeho ruce mě hřály. Několikrát jsem se nadechla, přitiskla se na jeho tělo co nejblíže. Prst jsem dala na spoušť, zhluboka se nadechla a potom. Jí stiskla. Výstřel se linul ode mě, odrážel se od stěn skladu.

" Doprdele!" vykřikl Niallovo hlas. " Málem mi ustřelila hlavu!" řekne se strachem v očích.

" Neměl si tam stát, ty idiote" odvětí Hannah.

" Myslím, že Rose dobře míří" Harry se tišše zasměje a Liam s ním. Za chvíli se smějí všichni včetně mě.

" Tak fajn teď sama" Louis ode mě odstoupí couvajíc dozadu, tak jako ostatní. Nádech, výdech. Nádech, výdech. A znovu jsem stiskla spoušť. Když jsem otevřela oči a podívala se na terč skoro mi to vyrazilo dech. Trefila jsem. Trefila jsem hlavu. Stála jsem na tom samém místě jako přikovaná, ale už jsem se netřásla. Jen jsem se pořád dívala na ono místo, kde kulka provrtala díru. Několik sekund bylo ticho. Hromové ticho. Pak Harry dodal:

" Myslím, že máme nového odstřelovače" otočila jsem se za ním s lehkým úsměvem na rtech. Lehký úsměv mi opětoval. " Tak do toho znovu" pobízel mě. A tak jsem se do toho pustila. Stříkala jsem po terčích, snažila se neminout zkrátka, chtěla jsem spadnout do toho, co je jejich denní šálek kávy. Opravdu mi to šlo. Nikdy jsem nepomyslela nad tím, že budu mít tak dobrou mušku natož, abych někdy měla v ruce zbraň. Poslední výstřel mě už donutil sklonit ruku, protože zápěstí mě z těch střel docela bolelo. Pohlédla jsem na Louise, který mě bedlivě sledoval. Usmál se lehce přikyvující. Kolem očí se mu udělaly vějířky. Ale jeho úsměv vystřídal zmatený pohled, když jsme slyšely hlasitou ránu.

" Co to bylo?" Zeptala jsem se. Všechno se to stalo tak rychle. Nemohla jsem se ani rozkoukat a už jsem slyšela výstřely samopalů. Zezadu mě někdo surově uchopil za krk, čímž mi málem vyrazil dech. Zbraň mi nechtěně spadla z ruky. Můj dech se zastavil. Nemohla jsem se pořádně nadechnout. Člověk, který stál za mými zády mě rukou dusil a hlaveň svojí zbraně mi držel u spánku. Louis se k němu rozeběhl, ale okamžitě si to rozmyslel. Jeho oči. Jak byly pohlcené strachem. Jak se na mě dívaly. Přes mé slzy jsem je nemohla skoro vidět.

" Pusť jí!" Vykřikl Louis.

" Ale, ale, maminka tě neučila, že se nesmí na lidi řvát" ten hlas za mými zády mu odpověděl. Byl hrubý, děsivý, nelidský.

" Nehodlám to opakovat, Joshi" zavrčel Louis sahajíc po své zbrani.

" Klid Tomlinsone. Přece nechceš aby se jí něco stalo" stisk na mém krku nepovoloval, naopak sílil. Lapala jsem z posledních sil pro tu trochu vzduchu. Slzy mi tekly po tvářích. Snažila jsem se vyslolit Louisovo jméno, ale nešlo to.

" Okamžitě. Jí. Pusť." Slova říkal zřetelně.

" Tomlinsone, Tomlinsone. Už od té doby, co Jane nežije mám jenom jeden cíl. Dostat tě na kolena, tak jak si ty dostal mě. Myslím, že ten cíl se mi dneska splnil. Rose, řekni sbohem" zašeptal mi do ucha čímž mi srdce málem vylítlo z hrudního koše. Potom jsem nic neviděla. Nic necítila. Jen jsem vnímala. Slyšela jsem náhlý výstřel. Kulka nebyla poslána do mé hlavy. Nezabila mě. Ta kulka mě osvobodila. Louisovo střela zasáhla Joshe do ramene, který mě pustil s bolestným výkřikem a já mohla z jeho spárů uniknout. Běžela jsem k Louisovi, výstřely započaly svůj boj, Louis běžel za mnou. Hned, jak jsem mu vlítla do náruče, svalil nás na zem do úkrytu za jednu velkou bednu.

" Jsi v pořádku!" prohlížel si mě jestli nenajde nějaký sřám.

" Jsem v pořádku" řekla jsem. Louis přikývl a odtáhl se ode mě, aby mohl najít zbraň. " Bojím se Louisi" znovu na mě pohlédl. " Nechci tě ztratit" zašeptala jsem. Silně polkl odkládající pistoli. " Neztratíš mě" chytne mé tváře do dlaní. " Nedovolím to" vydechl ze sebe za doprovodu výstřelů.

" Louisi, pamatuj si, i ten největší nepřítel má slabinu, jen jí musíš najít" zašeptala jsem a podívala se do jeho očí. Možná je teď vidím naposledy.

" Budu, Rose, budu" šeptá mi nazpátek, chytí pevně mé tváře do dlaní a věnuje mi polibek na mé rty. Svírám křečovitě v ruce jeho tričko a už ho nechci nikdy pustit.

" Buď opatrnej" špitnu když se odtáhnem a jedna neposedná slza mi steče po líčku.

" Rose musíme vypadnout!" Slyším z povzdálí Harryho hlas.

" Miluju tě" vydechnu a potom mě silná dlaň chytí za předloktí a táhne mě od něj pryč. Běžíme od něj pryč. Střely nás míjí. Harry svírá mojí ruku, táhne mě z tohoto místa pryč. A skoro u východu se za ním naposledy ohlédnu.

" Taky tě miluju" vidím jak mu ony slova pohrávají na rtech. A srdce mi málem puklo.