My criminal boy/ L.T.

17. Kapitola

Další den. Deštivé ráno. Probudila jsem se za doprovodu kapek, které bubnovaly do oken. Podívala jsem se za sebe v domnění, že tam spí Louis, ale místo bylo prázdné. Promnula jsem si oči a pomalu vstala. Chodidla mě okamžitě začala zábst z náhlého pocitu zimy a chladu. Prohrábla jsem si své vlasy a vyšla z pokoje. Hned jak jsem vyšla na chodbu, slyšela jsem z dolního patra Louisovo hlas a hlasy jiných. Pomalu a trochu sebevědomější jsem sestoupila všechny schody a poslouchala rozhovor.

" Harry jsme oslabený. Liam je zraněný a Rebecca se od něho nehne ani na krok. Nemůžeme jít"

" Louis má pravdu. Bylo by to moc riskantní pro Rose. Louis ti snad říkal, co se včera stalo" pomalu a stydlivě jsem došla před kuchyň a každého v místnosti si prohlédla. Jak jsem tento čin udělala, pohled Louise, Harryho, Hannah a Zayna se přemístil na mě. Nervózně jsem se kouskala do vnitřní strany mého pravého líce.

" Jsem schopna se o sebe postarat. Nemusíte mě chránit 24 hodin denně" vydala jsem ze sebe s trošku nakřápnutým hlasem.

" Louisi řekni tomu tvýmu kvítku ať se neplete do věcí do kterých jí nic není" zavrčí nepříjemně Harry a přeměří si mě pohledem.

" Chceš abych ti zmaloval držku Stylesi" veme ho Louis náhle za límec a surově ho natlačí na zeď. Kouká se mu jeho modrýma oceánama do Harryho zelených smaragdů.

" Hej chlapi, uklidněte se" uklidňuje ho Zayn a odstrčí ho od Harryho. Louis se ještě na něho výhružně podívá než se vrátí na místo kde stál. Hannah ke mně přejde a vezme mě za ruku odtahujíc mě do vedlejší místnosti.

" Tohle nemusíš poslouchat" zašeptá a nechá mě si sednout na pohovku.

" O co jde?" zeptám se a podívám se do jejích očí. Je jediná, které věřím. Vždycky mi všechno vysvětlí a pomůže mi. S Rebeccou je moje "kamarádka". Všechno jí můžu říct, stejně tak, jako ona mě. Hlasitě si povzdychne a sedne si vedle mě.

" Mafie z Ameriky je teď tady kvůli novým zbraním a vlastně, jejich šéf Jeffrey jsou s Louisem jedna ruka. Jeffrey ty zbraně chce dodat do jiných zemí jiným mafiánům, ale kvůli tobě nemůže jít Louis na jejich schůzku, protože se bojí, že zaútočí Joshovo gang" řekne a prohrábne si své hnědé vlasy ve kterých má nově jeden pramínek obarvený na modro.

" Ať Louis jede, já.. Nepotřebuju ochranu zvládnu to sama" přesvědčuju jí a hraju si s lemem mého tílka. Vím, že mi to jen tak neodsouhlasí, ale, jestli je to něco důležitého, Louis by tam měl být.

" Rose, nemyslím si, že by Louis jen tak jel a nechal tě tady úplně samotnou bez ochrany" zavrtí Hannah záporně hlavou a dá si obarvený pramínek vlasů za ucho.

" Hannah má pravdu" uslyším Louisovo hlas za kterým zvednu hlavu. Stál opřený o futra se založenýma rukama na prsou. " Nenechám tě tady samotnou. Nebudu riskovat, tak jako včera" prohlíží si mě pronikavě pohledem a na rtech mu pohrává úšklebek. Měl na sobě černé kalhoty, potrhané na kolenou, které mu obepínaly nohy a stejnou barvu mělo i jeho tričko schované pod červenočernou kostičkovanou košilí. Poslední detaily, co zdobily jeho tělo bylo tetování na krku a černý piercing v dolním rtu. Vypadal fantasticky. Vždycky vypadal tak fantasticky, že jsem mu to i někdy záviděla.

" Budu v pořádku" vykoktám ze sebe nespouštějíc z něho oči. " Musíš tam jít Louisi, kvůli mě to nemůžeš jen tak zahodit" nikdy by mě nenapadlo, že budu přemlouvat mafiána, aby šel na schůzku s jiným mafiánem. Není to šílený?

" Jsi tak tvrdohlavá Rosie" lehce se uchechtne a podívá se mi do očí.

" Je jako ty šéfe" dodá Hannah, která ještě pořád sedí po mém pravém boku.

" Jo, to je"

***

Po tom, co jsem se snažila Louise přemluvit aby šel na tu schůzku, jsem ho ještě dvě hodiny přemlouvala. A nakonec se mi to povedlo. Louis mě nechá v domě samotnou pod podmínkou, že nebudu vycházet z domu a kdyby se jen něco stalo, abych mu ihned zavolala. Doufám, že se nic nestane, jinak je můj soukromý a samotářský život u konce.

Právě teď sedím u stolu v kuchyni se šálkem čaje v rukách a koukám na kapky deště, které bubnují a stékají po křišťálových oknech. Obloha je zatažená, míchají se tam různé tmavé barvy. Tmavě modrá, světle modrá, šedivá až dočerna. Typické anglické počasí.
Místo hromů, které se ozývají z venku mě teď zaujmou kroky, které scházejí po schodech dolů. Podívala jsem se za tím zvukem a hned spatřila Louise oblečeného v černém obleku s vlasy vyčesanými a upravenými nahoru. Vypadal tak nebezpečně a děsivě, ale tak zároveň sexy. Zalapala jsem po dechu když se vydal mím směrem.

" Tak co? Je to dobrý?" Zeptá se mě a zapne si knoflíček na pravém rukávu.
Zvednu se a pomalu k němu přejdu. Srdce mi divoce buší do hrudi a v krku mi vyschlo.

" Je to perfektní" vydechnu ze sebe a přeměřím si ho pohledem. Uchechtne se nad mojí odpovědí a vezme mě za bradu, aby se mi mohl podívat do očí.

" Kdyby se něco stalo hned mi zavolej, rozumíš" říká to pomalu a nahazuje na svůj obličej vážný pohled.

" Budu v pořádku. A hlavně ty taky buď" odpovím mu a stoupnu si na špičky abych mu mohla věnovat polibek na tvář, který mu dám na pravé líčko. Trochu se i zapřu rukama o jeho ramena. On si mě, ale přitáhne za zátylek a tvrdě mě políbí na moje rty. Teď jsem měla v krku, tak vyschnuto, jako na Sahaře. Mé klepající se prsty zapletu do jeho upravených vlasů a nadělám v nich trochu neplechu. Z našeho vášnivého polibku nás vyruší cvaknutí zámku za kterým se hned otočíme.

" Ale notak, cicmat se můžete potom, Louisi musíme už jít" pachatel byl Niall, který už stál ve dveřích kuchyně. Musím uznat, že mu to taky moc slušelo. Jako Louis byl oblečen v černém obleku a jako detail měl v upravených blonďatých vlasech černý šátek. Louis se znovu uchechtl než mi dal poslední polibek a se slovy " Uvidíme se za chvíli růžičko" společně s Niallem odešel. Poprvé jsem v tomhle domě opravdu sama. Nikdo mě nehlídá na každém mém kroku. Jsem opět volná. Sama pro sebe jsem se usmála a doběhla do Louisovo pokoje, kde jsem si vzala svůj blok a malý penál s pastelkama, uvelebila se v posteli a s klidem a vyčištěnou hlavou začala předkreslovat. Z prva mi to jako vždy nešlo, takže jsem hodně gumovala, ale postupně jsem se do toho dostala. Okolo mě bylo jen ticho a klid. Ale stejně jsem měla pocit, že nejsem sama. Myslela jsem si, že jsem jen paranoidní, ale to jsem si jen opravdu myslela.

Po necelé hodině, co jsem si jen tak čmárala do bloku, jsem slyšela z dolního patra velké rány, jako když někdo chce vykopnout dveře. Okamžitě jsem zbystřila a položila svůj blok na postel. Moje srdce znovu začalo divoce bít do hrudního koše. Jsou to oni. Vědí o mě. Ví, že jsem v domě a určitě ví v jakém pokoji. Chtěla jsem křičet, brečet, ale nic jsem ze sebe nevydala. Nesmím teď panikařit. Musím se někam úkryt.

Pomalu jsem se zvedla z postele s účelem se někam schovat. V Louisově pokoji jsem, by jsem se nikam neschovala. Málem jsem spadla na podlahu, jak se mi strachy začaly klepat nohy. Rány byly čím dál víc silnější a nepřestávaly. Ze stolu jsem si okamžitě vzala mobil a pomalu otevřela dveře na chodbu. Rychle jsem přešla k jiným dveřím, které jsem otevřela a následně jak jsem za sebou zavřela a zamkla, vchodové dveře dole byly vykopnuty. Celým mím tělem projelo horko až se mi z toho trochu zatočila hlava. Rychle jsem přešla ke dřevěné skříni, kde jsem se ukryla. Sedla jsem si na její spodek na nějaké oblečení a snažila se být v klidu a hlavně potichu. Slyšela jsem kroky, které běžely po schodech a následně prohlédávaly patro. S třesoucí se rukou jsem na mobilu vytočila Louisovo číslo a dala si telefon k uchu.

" Prosím zvedni to" zašeptala jsem si pro sebe, když to už desetkrát píplo.

" Rose? Děje se něco?" Najednou se ozval Louisovo vyděšený, ale zároveň klidný hlas.

" Louisi? Jsou tady"