My criminal boy/ L.T.

20. Kapitola

Pípání přístrojů. To jediné jsem slyšela a vnímala, jenž jsem se pomalu probouzela. Cítila jsem v nosu malé trubičky, které vypouštěly pokaždé kyslík, když jsem se nadechla. Trochu to vždy zalechtalo. Cítila jsem taky jehlu, která byla zapíchnutá v hřbetu ruky. Když jsem pomalu od sebe rozlepila víčka, rychle jsem je zas musela zavřít, kvůli jasnému a ostrému světlu. Moje pravá ruka mě strašně bolela, stejně tak jako moje hlava. Zkusila jsem ještě jednou otevřít oči a zvyknout si. Pomalu jsem se rozkoukávala a zjistila, že jsem v nemocničním pokoji. Bílé zdi zdobily pár barevných obrazů, vedle mé postele byly další tři, prázdné. Ale nejvíc mě zajímala siuleta postavy, která seděla na zemi a opírala se o mojí postel.

" L- Louisi" vydala jsem ze sebe s námahou ve snaze zjistit o koho jde. Postava otočila hlavu na mě a já mohla znovu pohlédnout do těch modrých, známých očí.

" Rose" vydechl ze sebe, postavil se a rychle, ale s opatrností mě objal. " Ach bože Rose, ty ses probudila" mumlal mi do krku a trochu víc mě stiskl. Obmotala jsem moje slabé paže okolo jeho těla a přivoněla si k jeho vůni. Jeho teplo sálící z něho mi zahřívalo pokožku a donutilo srdce, aby se trošku probralo.

" Jak ti je?" Zeptal se opatrně a sedl si na kraj mé postele.

" Uhh, bolí mě docela ruka" odpověděla jsem mu slabě a podívala se na mojí zraněnou ruku. Vybaví se mi vzpomínky na tu bolest, jenž utrpila má ruka a taky tělo.

" Máš tam třináct stehů" odvětí mi zklamaně a přiloží mi opatrně dlaň na mojí ruku. Palcem mě začne po ní hladit. Třináct stehů. Třináct stehů.

" Co se stalo?" Louis se zhluboka nadechne a sklopí zrak než začne mluvit.

" Michael, když... Když ti ubližoval, Harry se nenápadně objevil. Odlákal jsem Michaelovu pozornost, aby se Harry dostal do kuchyně. Potom se začalo střílet. Odnesl jsem tě do pracovny a když jsem se vrátil zpátky k Harrymu, už tam byli další lidi od Joshe. To jejich tetování na krku se nedalo přehlédnout. Když už byl vzduch čistý, šel jsem za tebou do pracovny a ty.. Ležela si v bezvědomí na gauči a pod tebou kurevsky velká kaluž krve. Rychle jsem tě odvezl sem. Ztratila si moc krve, kdyby jsem k tobě přišel jen o pět minut později, byla bys už.." Na chvíli se odmlčel" Mrtvá" vydechne ze sebe.

Zavřela jsem oči a polkla. Ucítila jsem, jak mi Louis víc sevřel ruku. Mohla jsem být mrtvá. Hrudník se mi sevřel nad tou představou, že bych tady ani nemusela být. Chvíli mezi námi bylo ticho, ale já se ho rozhodla přerušit.

" Nevím, jestli takhle můžu dál" začala jsem a otevřela oči. " Nevím, jestli takhle můžu dál, Louisi. Bojím se. Strašně moc se bojím. Každý den na mě číhá nebezpečí a já netuším, kdy se všechno zvrtne. Minule mě málem unesli a teď.. Teď mě málem zabili. Nevím, jestli můžu být ještě s tebou, Louisi" vydechnu ze sebe a podívám se mu do jeho lítostných očí. Po mých slovech stuhnul a sevřel čelist.

" Nedovolím, aby si odešla, Rosie. Slibuju ti, že tě budu chránit, i kdyby mě to mělo stát cokoliv." sevřel mi víc ruku a hluboko se mi zahleděl do očí. Propalovaly mě. Jeho hlas byl jemný a přesvědčivý. Bojím se. Strašně moc se bojím, co se bude dít. Nechci jen tak od něj odejít, vlastně, ani nemůžu. Ale kdybych mohla, byla by to moje jediná možnost. Ano vím, měla jsem to tušit, když jsem se s ním sblížila. Že budu v nebezpečí. Můj mozek křičel " Straň se!" Ale moje srdce křičelo " Buď s ním!" A já poslouchala srdce. A do teďka ho poslouchám.

" Rose, nedovolím, abys zase byla-" Louis nedokončil větu, protože do pokoje přišel pán v bílém plášti s deskami v ruce. Doktor.

" Tak jste se jen probudila" začal s úsměvem na tváři a přešel k mé posteli. " Jsem doktor Spilberg a ošetřuji vás slečno-" podíval se do desek a potom zvedl pohled ke mně" Watsonová" usmál se na mě vlídně. " Jak je vám?"

" Uhm, bolí mě ruka a hlava" odpověděla jsem mu a ušklíbla se.

" Ruka vás bolí kvůli vašemu zranění a hlava, kvůli práškům proti bolestem. Pamatujete si něco, když jste si přihodila to zranění?" Zeptal se a na tváři mu hned naskočil vážný pohled. Polkla jsem a sklopila zrak.

" Ne" zalhala jsem. " Nic si nepamatuju"

" Dobře, jen si opíšu váš stav a nechám vás osamotě" mile se zase usmál, něco si psal do desek a potom s pozdravem odešel. Zůstala jsem tu zase s Louisem sama.

" Chci abys věděla, že jsem udělal pro tvoji ochranu všechno." Přerušil Louis to ticho, které oponovalo mezi námi. "Před nemocnicí jsou v autech naši lidi a hlídají tě. Taky jsem přestěhoval tvé věci do mého druhého domu o kterém Josh nemá ani páru. Rose, já vím, čím sis teď musela projít a udělám cokoliv, aby se to neopakovalo. To ti slibuju" přisunul se ke mně blíž nespouštějíc mou ruku z té jeho. Mé srdce divoce bilo po jeho slovech. Dívala jsem se do jeho očí a v duchu mu děkovala. Udělal by pro mě všechno. Úplně všechno.

" Můžu tě o něco poprosit?" Špitla jsem. Kývl hlavou a tím mě i pobízel dál.

" Zůstaň tu se mnou" zaprosila jsem. Široce se usmál a dal mi polibek na čelo. Byl to tak něžný polibek.

" Zůstanu" odpověděl mi a opřel si čelo o to mé. Usmála jsem se a obmotala jsem ruce okolo jeho krku. Vdechla jsem jeho vůni a zavřela oči. Kolem nás bylo ticho, příjemné ticho. Ale bylo zkaženo zaklepáním a příchodu někoho známého.

" Rose! No konečně!" Slyšela jsem Haninin šťastný hlas a následně byl Louis odstrčen od mého těla, aby mě mohla obejmout.

" Co ti tak dlouho trvalo se probudit! Víš jaký jsme měli všichni strach!?" Vyhrkla ze sebe a víc mě přitiskla k sobě. Uchechtla jsem se a potom se ode mě odtáhla.

" My tu fakt nemůžeme být chvíli sami" zavrčel Louis a překřížil si ruce na prsou.

" Nemůžeš jí mít celou pro sebe, Tomlinsone" odvětila mu Hannah a otočila se na něj.

" Můžu jí mít celou pro sebe, protože, ona je moje.."