My criminal boy/ L.T.

44. Kapitola

Third pov

Dalšího dne, ráno, si Rose uvědomila, že jsou za dva dny Vánoce. Ulice Ottawy začaly vonět perníčkami, převlečení Santové začali radostně přát Veselé Vánoce, někteří začali teprve hledat dárky pro své nejbližší a koledníci zpívali vánoční koledy. Rose to vnímala všechno neutrálně. Snažila si "vydělat" nějaké peníze, aby měla aspoň na jídlo. Chtěla přestat myslet na to, že by teď mohla být v teple u Louise a mohli by oslavit Vánoce společně. Bohužel, tohle byl jen pouhý sen, který hned Rose zahnala. Musí  na něj zapomenout. Bude jí bez něj líp. Rose si najde nějakou práci, po sléze si najde i nějaké bydlení, potom porodí a bude dítě vychovávat v bezpečí daleko od jeho otce. Tohle se jí docela zamlouvalo. Jen teď najít nějakou slušnou práci.

" Dobrý den slečno, může si k vám přisednout ten nejvtipnější člověk na světě?" Ozval se náhle u ní známý hlas Jacka. Rose na něj pohlédla, usmála se a poposedla si, aby mu udělala místo. " Dneska je nějaká zima, co" vydechl a podal jí krajíc chleba.

" Nech si ho, mám ještě bagetu od včerejška" odmítla ho.

" Hele ty jsi tady ta, která teď potřebuje být silná" vnucoval jí ho pořád dál, než si ho nakonec vzala a poděkovala mu. Jack se s chutí zakousl do svého jídla a podíval se do davu lidí. Rose jedla jen po malých kouskách, protože víc by v sobě neudržela. Jack si toho všiml, ale nic neříkal. Párkát poděkoval pánovi nebo paní, jenž jim hodili nějaké drobné. Rose si mnula ruce, aby se trochu zahřála.

" Rose?"

" Ano Jacku?" Podívala se na něho, když jeho slova opustila její jméno.

" Řekni mi něco o sobě" hlesl zamyšleně koukajíc se do jejích očí. Rose sklouzla pohledem na své boty. Vlasy jí přitom padly do obličeje takže byla před jeho zvědavým pohledem skrytá. " Uhm.. Jsem malířka.. Moje maminka říkala, že jsem malovala už v jejím břichu" uchechtla se, když se vzpomněla na matčiny slova. " Už od pěti let jsem chodila k jedný učitelce, která byla pro mě jako druhá matka. Naučila mě toho ohledně umění i o životu. Byla to skvělá žena. V mých sedmnácti letech má maminka onemocněla. Zanedlouho umřela. Můj tatínek mě držel nad vodou i když se sám topil. Potom umřel i on. Příčina smrti byla otrava krve alkoholem, ale myslím si, že se utrápil k smrti. Po jejich smrti jsem začala bydlet v novém bytě, vydělávala jsem si prodáváním obrazů a chodila každý den k mé učitelce" Rose nemohla pokračovat. V krku se jí udělal knedlík o velikosti golfového míčku, jenž ho nemohla spolknout. Párkrát se z hluboka nadechla než zpustila. " Pár let uběhlo a já potkala Louise. Otce mého dítěte. Byl tak.. Ach bože, byl úplný opak mě. Obmotal si mě dokonale okolo prstu. Milovala jsem ho, udělala bych cokoliv jen abych mohla být s ním.. A pak mi ublížil. Co jsem mohla čekat, byla to moje chyba, že jsem zůstala s ním" Rose se chtělo brečet, křičet, chtěla se složit tam na té ulici, na tom místě kde seděla a chtěla, aby to utrpení už skončilo. Náhle pocítila Jackovu ruku na té své. Pohlédla do jeho očí ve kterých viděla lítost. A ona nechtěla, aby jí někdo litoval.

" Nemůžu vědět jak se cítíš, ale doprdele Rose, nechápu jak si to všechno mohla ustát" řekl to s takovou úctou, že se Rose nahromadily další slzy do očí.

" To já taky nemůžu pobrat" pokrčila rameny. " Ale teď nemluvme o mně. Chci na oplátku slyšet tvůj příběh" vyprostila se z jeho sevření, aby si mohla prohrábnout vlasy. Jack se dramaticky nadechl, ale pak s výdechem se začal usmívat. " Měl jsem milující rodinu. Mamku, taťku, dvě sestry a psa Sammyho. Můj život byl úplně normální. Chodil jsem na střední, měl tu nejkrásnější holku a nejlepší kamarády.. A pak přišly drogy. Nejdřív jsme kouřily trávu, všechno zatím bylo v pořádku. Jednoho dne kámoš přišel s heroinem. Měl jsem strach z jehel, ale nakonec jsem se tomu poddal. A šlo to se mnou z kopce. Ztratil jsem holku, kamarády a rodinu. Nedodělání školy byla pro rodiče poslední kapka. Vyhodili mě z domu se slovy ať už se nevracím. Měl jsem v kapse jen jeden dolar v ruce kufr s věcma a v hlavě jen myšlenka, jak si seženu dávku. Na ulici jsem už šest měsíců a tento poslední měsíc jsem čistej. Musel jsem si tím projít sám. Jinak to nešlo. A bylo to strašný. Myslel jsem si, že to nepřežiju" celou tu dobu se Rose díval do očí, upřímně jí odvyprávěl jeho příběh a Rose naslouchala každému slovu. " No dost toho smutku. Pokud jsi malířka měla by jsi teď malovat, protože tady v Ottawě pouliční malování lidi milují. Znal jsem jednoho bezdomovce, který se dostal z ulice díky malování. No, půjdu si něco koupit k jídlu" najednou vstal a naposled věnoval Rose pohled. " Před setměním se za tebou ještě přijdu podívat" usmál se a odešel. Rose nemohla vstřebat fakt, že si vzájemně předali své příběhy. Měla teď chuť to dát všechno na plátno. Vstala, rozepla si kufr, vyndala si plátna, štětce a barvy a začala malovat. Konečně měla její ruka zase prostor. Rose nevěděla co maluje, ani o tom nepřemýšlela, jen chtěla mít zase pocit, že jí tato činnost zase naplňuje. Že jí do života nese znovu štěstí. Všechny své emoce chtěla dát na to plátno, chtěla to vyjádřit barvama, její city, pocity, její život. Malovala dlouho do noci. Obrazy vystavovala na oči kolemjdoucích a jen doufala, že se někdo nějaký vezme. Skončila až pozdě v noci. Než šla spát uviděla projíždět silnicí černé auto.