My criminal boy/ L.T.

21. Kapitola

Ten den, co jsem se probudila, byl se mnou Louis až do půlnoci. Vyprávěl mi, jak tu každý den byl po dobu, co jsem spala. Každou sekundu, každou minutu, každou hodinu a každý den- spala jsem pět dní- u mě byl a jen čekal, dokud se neprobudím. Když už byl na odchodu, zeptal se mě.

" Chceš něco přinýst?"

" Můj blok s penálem a... Nějaké sušenky" odpověděla jsem mu. Přikývnul a s pozdravem odešel. A já opět usnula.

***

Ráno. Nemocniční pokoj. Vzbudila jsem se kvůli sestře, která mi musela dát léky. Poté co odešla jsem se podívala z okna. Obloha byla znovu šedivá a pršelo. Jsem ráda, že jsem tady v teple. Pak přišel doktor. Znovu se mě zeptal jak mi je a opsal si můj stav. Informoval mě i o tom, že mě pustí za čtyři dny. Stehy z ruky mi budou vyndavat za týden. Poděkovala jsem mu a on s úsměvem odešel. Podívala jsem se na svoji zraněnou ruku a v mých představách si vybavila jizvu, jenž mi zohaví předloktí. Budu jen doufat, že se zahojí. V pokoji jsem nezůstala dlouho sama, protože do pokoje vtrhnul Louis. Jeho černá bunda byla mokrá stejně tak, jako jeho vlasy. V jeho ruce jsem zahlédla můj oblok a penál. Moje oči se musely rozzářit, jako ty největší hvězdy na obloze.

"Dobré ráno růžičko" usměje se na mě a zavře za sebou dveře.

" Dobré" odpovím mu a sednu si.

" Musím ti zkázat od Harryho, že to, co jsi nakreslila, je kurevsky boží" sedne si na židli vedle postele a podá mi můj oblok. " A to můžu potvrdit"

" Děkuju" podívám na něj a vděčně se usměju. " A, co ty sušenky?" Zeptám se a nahodím zvídavý pohled. Louis rozpřáhne ruce a lišácky se usměje.

" Vyber si z jaké kapsy" řekne a povytáhne obočí. Zachichotám se a rukou šáhnu do jeho levé kapsy, kde ucítím obal sušenek. Vítězně se usměju a vytáhnu mu je z kapsy. Ale všimla jsem si, že jsem vytáhla i něco jiného. Když se podívám na tu věc vzpomenu si, na onen den, kdy měl Louis absťák. Vytahovala jsem drogy a tuto věc- fotku.

Slyším Louisovo trhavé nadechnutí, když si fotku prohlížím pečlivěji. Je na ní Louis, kde mu může být, tak sedmnáct, malá, blonďatá holčička a hnědovlasá paní v letních šatech. Fotka je focená na krásné pláži, jež je v pozadí moře. Zvednu pohled od fotky a podívám se do Louisových očí.

" Kdo to je?" zeptám se opatrně a fotku si dám do klína. Louis se zhlouboka nadechne a sevře čelist.

" Moje matka se sestrou" Odpoví mi tvrdě, ale přitom v jeho hlase, slyším takový smutek.

" Co se jim.. Stalo?" řeknu znovu opatrně a kousknu se do vnitřní strany mého líce. Pohled odvrátí k fotce, na kterou se upřeně podíval.

" Když mi bylo sedmáct, jezdívali jsme dost často k mé tetě. Když jsme jednoho dne k ní jeli, byla zima a na silnicích byla námraza. Pamatuju si, že jsem seděl vedle sestry vzadu. Smála se vtipama, které jsem jí říkal a mamka poslouchala její oblíbenou hudbu z rádia. A potom.." odmlčí se a zavře oči. " Potom do nás vpálil náklaďák. Po nárazu jsem měl černo před očima, ale asi po chvíli jsem se probudil. Byl jsem celý od krve všechno v těle mě bolelo. Auto bylo převrácené tak, že leželo na střeše. Když jsem se podíval na mamku, byla na místě mrtvá. Myslel jsem, že je i sestra, ale nebyla, mělce dýchala. Vykopl jsem dveře na mé straně a sestru v náruči vynesl. Nemohl jsem v ten moment chodit, takže jsem si lehl do sněhu a sestru měl na hrudníku. Říkal jsem jí, že to bude dobré, že bude v pořádku. Oči měla zavřené, cítil jsem její dech na mém krku a její slabé srdce. Ale po chvilce jsem nic necítil. Její srdce přestalo bít. Brečel jsem do jejích vlasů, tisknul si její tělo k mému a snažil jsem se jí probudit. Potom mi jí odnesli záchranáři a já zůstal sám" naslouchala jsem každému slovu a měla slzy na krajíčku. Hruď se mi svírala nad smutkem, který musel zažít.

" Strašně mě to mrzí, Louisi" vydala jsem ze sebe, to jediné, na co jsem se zmohla a chytila jeho ruku do té mé. Podíval se na mě a ruku mi sevřel.

" Už je to dlouho" řekne a pohladí mě jemně palcem po kůži. V té chvíli jsme ani jeden nemohli říct ani jedno slovo. Dívali jsme si z očí do očí a drželi jsme se za ruce. Sledovala jsem dešťovou kapku, která spadla z jeho vlasů na jeho líčko. Nahnula jsem se k němu a setřela jí.

" Moje mamka byla nemocná." Vydechla jsem ze sebe a rozhodla se říct mu na oplátku můj příběh. " Rakovina plic v pokročilém stádiu. Měla jen tři měsíce. Zažili jsme spolu tolik okamžiků, kolik je hvězd na obloze. Jednoho dne, když jsem se vrátila ze školy, táta brečel v kuchyni u stolu. Zeptala jsem se ho, co se stalo i když jsem to tušila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Moje srdce se v ten moment roztříštilo. Nemohla jsem uvěřit, že umřela. Že nás opustila. Že opustila mě. Uběhlo pár měsíců a táta začal pít. Chodil každý den do barů a hospod a přestal chodit do práce. Netrvalo dlouho a přišel o ní. Když jsem jednoho večera šla na záchod, tak.. Tak jsem ho uviděla ležet na dlaždičkách ve vlastních zvratkách. Zavolala jsem rychle sanitku, ale už bylo pozdě. Měl otravu alkoholem. V tom okamžiku jsem ztratila posledního člověka, kterého jsem milovala." Setřela jsem si slzu, kterou jsem uronila a podívala jsem se na Louise. " Ale, teď jsem u tebe. Už nejsem osamělá. Mám tebe" zašeptala jsem a lehce zvedla koutky do úsměvu. Jako odpověď mi přikývl a usmál se.

Naše soukromí bylo najednou přerušeno zaklepáním a vcházení osob. Ty osoby jsem rychle poznala. Liam a Rebecca.

" Ahoj Rose, čau Louisi" pozdravil nás vesele Liam, když se pomalu šoural po berlích do pokoje. Za ním šla a hlídala ho Rebecca.

" Ahoj" pozdravili jsme ho s Louisem jednorázově. Louis mi pustil ruce a pak vstal.

" Nechám vás tu o samotě, půjdu na vzduch" přešel ke dveřím, když si Liam s Rebeccou sedali.

" Louisi?" Podíval se mím směrem a tázavě se na mě podíval. " Nikomu jsem to neřekla," vydala jsem ze sebe a žmoulala v ruce peřinu.

" To já taky ne" odpověděl mi, věnoval mi svůj pohled a odešel..