From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

3. VĚŽ

Následuji dívku dlouhou chodbou, tentokrát už nikoliv z mramoru, ale z kamene. Hádám že všechny dřevěné dveře, které míjíme budou sloužit ostatním účastníkům, při jejich pobytu zde.
Z některých pokojů už jsou slyšet hlasy, tlumené že jim ani není rozumět.
"Jmenuji se Rash, pokud budete potřebovat něco zařídit stačí se na mě kdykoliv obrátit pane", Rash mi věnuje milý úsměv.
Oni opravdu nechají takhle mladou dívku sloužit dospělým mužům? Copak je nezajímá, že by jí mohli nějak ublížit? Vztek mi pomalu prostupuje tělem, čím víc na to myslím.
Zastavíme se u posledních dveří na chodbě, naproti nim si všimnu otevřených dveří vedoucích do knihovny. Krása, alespoň si to tady budu moct trochu zpříjemnit.
Otočím se na Rash a ta už odemyká dveře do mého dočasného ubytování. Na to jak je zbytek paláce honosný, na tomhle křídle poněkud šetřili.
Pokoj má kamenné stěny a obrovský krb, na zemi je koberec rudý jako čerstvá krev. Alespoň že postel vypadá pohodlně a dost veliká na pořádné lenošení.
Nechám Rash vejít do pokoje a zavřu za námi dveře, při dopadu dveří sebou lehce trhne a na chviličku jí z tváře zmizí úsměv.
"Za tamtím závěsem je vchod do umývárny, každý večer budete mít připravenou horkou lázeň, pokud neřeknete jinak. Míry vám přijde krejčí odebrat dnes večer, aby jste měl na klání vhodné oblečení" nasadí zpět úsměv, i když tentokrát už se jí neodráží v očích.
"Snídaně se budou podávat každý den v 8:30, obědy a večeře budou probíhat společně v místnosti za knihovnou. Oběd je zpravidla ve 12:30 a večeře v 17:30. Cokoliv mimo to, vám samozřejmě s radostí zařídím" domluví a chystá se k odchodu.
"Co když nechci, aby sem chodil nějaký krejčí?" zeptám se jí a ona ztuhne na místě, sundám si kápi a stáhnu masku. Zaraženě zamrká, "Vy jste žena?" vypadne z ní nakonec.
Usměju se na ní, "Pro ostatní účastníky klání jsem zatím muž, stejně jako oni" mrknu a nastavím jí ruku "Jsem Scarlet". Uchopí mou ruku do své a potřese jí, než mě však stihne pustit přitáhnu jí k sobě blíž a zašeptám "Jestli někomu řekneš, že jsem žena a jak se jmenuju, věř mi že tvé tělo nikdo nikdy nenajde". Pustím její ruku a ona trochu ustrašeně přikývne "Vaše tajemství je u mne v bezpečí. A pokud jde o toho krejčí... Snad vám míry zvládnu odebrat i sama a oblečení pak nechám ušít ve městě".
Má docela kuráž, že se nenechala vyvést z míry mojí výhrůžkou. Vsadím se, že život v paláci není žádný med. Přikývnu a nechám ji odejít.
Porozhlédnu se a začnu prohledávat pokoj.
Prohmatám zadní stranu krbu, jestli tam není nějaká tajná páčka. Nadzvednu každý obraz, jestli za ním není skulina na odposlouchávání, dokonce i zkontroluji jestli zrcadlo vsazené do zdi umývárny není duté. Nikde nic, vypadá to tu bezpečně. Asi jsem to tu měla prohledat než jsem se Rash odhalila, ale co už...
Dojdu k posteli a rozvalím se na ní, má krásně měkké povlečení a matraci akorát. Čekám až se objeví Nix s dalšími novinkami ohledně paláce.
Uběhne deset minut, pak dvacet a nakonec půl hodiny. Nix stále nikde "Tobě to zase trvá" povzdechnu si.
Náhle uslyším zaklepání na dveře, ve spěchu si nasadím kapuci a masku a dojdu k nim.
Otevřu, ale nikdo před nimi nestojí. Na zemi ovšem leží balík.
Tázavě zvednu obočí a balík vezmu do ruky, je docela lehký. Položím ho na postel a otevřu ho, uvnitř na mě čeká noční úbor, pantofle, župan a čisté spodní prádlo. Ženské.
Všimnu si přiloženého vzkazu:

Snad padnou. R.

Usměju se, přece jen jsem jí asi nemusela vyhrožovat. Ale jistota je jistota.
Když už jsem znovu zamaskovaná a Nix stále nikde asi bych se mohla vydat na průzkum. Vyjdu tedy z pokoje a zamknu.
Zvědavě nahlédnu do protější knihovny, je tam opravdu působivá sbírka knih. Seberu z police první na kterou dosáhnu, je to kniha Tajemství města Carnaca. No ne, to by se mohlo docela hodit.
Zalistuji namátkou v knize a zahlédnu něco o tajných tunelech pod městem, jenže než to stihnu prozkoumat uslyším z chodby kroky. Než se naděju je kniha v mé kapse, otočím se za kroky a záhlédnu Tarina jak míří přímo ke mě. Bezvadný.
Jako vždy ho doprovází vůně šeříku a studeného větru. Zavře za sebou dveře knihovny a zablokuje mi východ.
"Tak co je to tentokrát Tarine? Nech mě hádat. Umíral jsi touhou mě vidět, nebo jsi si snad přišel číst? Nebo utíkáš před nějakou rozhořčenou odkopnutou dvorní dámou? " odfrknu jeho směrem sarkasticky.
V očích modrých jako oceán se mu blýskne.
"Samozřejmě, že bych tě kdykoliv rád viděl. Při nejlepším, ale ne v tomhle hrozném oblečení, kterým se snažíš zamaskovat svojí pěknou ženskou postavu" nakloní se ke mě a rukou se opře o knihovnu za mými zády. Jsem teď v jeho těsné blízkosti a nemám kam uniknout. Stále ale zachovávám klidnou hlavu.
"Proč tu jsi doopravdy? " zeptám se s hranou netečností.
Předvede mi svůj kouzelný křivý úsměv a jeho dech mě pohladí po tváři "Jen jsem se chtěl zeptat, jak dlouho hodláš předstírat, že jsi kluk a z jakého důvodu to vůbec děláš".
Probodnu ho pohledem a vyzívavě přiblížím obličej k jeho, kdyby se sehnul jen o malý kousek mohl by mě políbit.
"Do toho co tu dělám a z jakého důvodu ti nic není Tarine, ostatně jako vždycky se mi jen pleteš do cesty" chystám se mu rychle vyklouznout, ale jeho odpověď mě přimrazí na místě "Takže to nemá co dělat s tím, že tě náš Mistr potrestal za to co jsi udělala Leovi?"
Ne ne ne, jak se tohle dozvěděl? Doprdele, doprdele!
"Nevím o čem to mluvíš" zalžu, ale vím že to poznal. Vždycky uměl poznat, když jsem lhala.
Usměje se "Lži o tom komu chceš, ale já znám pravdu. Mistr mě poslal, abych ti dělal parťáka." podívá se mi naléhavě do očí "To co jsi provedla tímhle stejně nesmažeš, to přece víš. Vždycky ti to bude předhazovat. Nedělej tu samou chybu jako Jacks" ztěžka polknu. Jacks, MŮJ Jacks, kterého už nikdy neuvidím kvůli mé hlouposti, kvůli MÉ chybě. Cítím jak mi ta známá tíha viny obepíná srdce.
Zhluboka se nadechnu "Nepotřebuji žádnou tvojí pomoc, na tuhle práci poslali mě. Má to být moje vykoupení, ne tvoje" s těmito slovy ho odstrčím a rychle odejdu z knihovny, nesleduje mě.
Jdu, jdu a jdu, nevnímám ani kam. Vím jen že jdu po schodech, které se táhnou do nekonečna někam vzhůru. Snažím se potlačit vzpomínky, které se mi derou do mysli.
Jacks, ta noc kdy šel celý můj svět do hajzlu, mojí vinou. Důvod proč jsem teď tady, v tomhle zpropadeném paláci. Za všechno můžu já a jen já.
Když už mě začnou pálet stehna od toho výšlapu všimnu si, že jsem došla na konec schodiště.
Ocitla jsem se v nejvyšší věži paláce, výhled tu mám do širokého okolí. Ale nic z toho nevnímám, jen ten božský klid a osobu stojící na druhé straně věže, která se na mě dívá tyrkysovýma očima.