From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

19. HLEDÁNÍ

První vodítko. Kdybych byla první vodítko kde bych asi byla?
Rozhlížím se po stromech, nikde však nic nápadného není. Použiji starou dobrou taktiku, podívám se jak se vede soupeři.
Jediný koho vidím je De Marko, který se snaží strčit ruku do puklého kamene, neúspěšně.
Povzdechnu si, tenhle mi asi v hledání moc nápomocný nebude, ale co už... Zvládnu to sama.
Bezcílně bloudím porostem a snažím se najít stopy kohokoliv, kdo tu mohl být v noci předemnou. Místo stop ale narázím ramenem do člověka, zapotácím se a vzhlédnu, zůstanu v němém překvapení.
Tyrkysové oči koruního prince Danteho na mě shlíží unaveným pohledem, který pasuje k pobledlé tváři, dívá se kamsi za mě. Vypadá to jako by ani nezaregistroval, že jsem do něj zrovna narazila. Ukloním se mu místo omluvy, ale on jen dál hledí prázdnýma očima kamsi za mě, na něco co tam není. "Princi Dante-" zašeptám a když vyslovím jeho jméno vzpamatuje se, "To je dnes ale krásně, že? Perfektní počasí na schování se pod jabloní mezi kořeny, či na čtení pod sochou Bohyně " řekne jistým hlasem a jeho pohled se na chvíli projasní, stejně jako když se naše pohledy předtím setkaly, avšak ani tentokrát to nemá dlouhého trvání.
Než mé srdce stihne udělat dvě tempa je jeho pohled opět mimo a s tichým pobrukováním se pomalu vydává pryč. Chová se opravdu velmi zvláštně, jako by byl psychicky narušený...
Ale myslím si, že mi právě prozradil kde mám hledat první vodítko, pod kořeny jabloně hned na začátku tohohle porostu.
Vydám se tedy tam, nikdo u ní naštěstí není a tak si kleknu k jejím kořenům a začnu hledat.
Propletené kořeny jsou ideální místo na schovku, spousta z nich je nad zemí propletena jako tkaničky s botama.
Už mám ruce celé ušpiněné od hlíny, když konečně pod jedním větším kořenem nahmatám důlek, je velký asi jako moje pěst a tak věc na jeho dnu musím vytáhnout dvěma prsty. "Pojď sem ty hazlíku" běduju pro sebe tiše, když mi už po třetí věc vyklouzla. Napočtvrté se mi to konečně podaří vytáhnout a tak v mé ruce zůstane kus papíru složený do čtverce. Rozbalím ho a do ruky mi vklouzne malý klíček na šňůrce, je celý černý a nevypadá, že by byl z nějakého kovu, který jsem kdy viděla. Dokonce ani nestudí jako kov, povrch má spíš jako kámen. Okolo prostřední části je omotaný vzkaz, rozbalím ho a snažím se rozluštit malá písmenka na něm.
Vůně celého světa na jednom místě. To je vše, nic víc tam napsáno není.
Všimnu si, že ostatní soutěžící na mě se zájmem hledí, kromě Tarina. Ten využil moment jejich nepozornosti a nenápadně uvolnil jednu dlaždici ze sloupu u vchodových dveří a vytáhl z ní stejný kus papíru, jako jsem našla já. Potutelně se na mě zašklebí a je ten tam.
Na nic nečekám a také se zvednu, "Bohyně" zašeptám, když míjím Huntera. Ten se nejdřív na mě zahledí nechápavě, ale pak mu to dojde, zakření se na mě a pomalu se začne k soše sunout.

Dvě hodiny. Dvě hodiny tady prohledávám celý pozemek paláce! Nejdřív jsem šla do kuchyně. Napadlo mě, že vůně celého světa by mohlo znamenat koření. Bohužel jsem se spletla, nic jsem tam nenašla a ještě jsem si na plášť vysypala nějaké ostré červené koření, které nejde dostat z kůže pryč.
Když jsem se snažila nádobku s práškem zachytit bouchla jsem se hlavou o poličku a málem na mě spadla bazalka v květináči. A v tu chvíli mi to došlo. Vůně celého světa není koření, ale květiny.
Královský skleník je vyhlášený po celé Ember, mají tam sbírky všech možných květin, stromů a bylin z celého světa.
Jenže najít ho na obrovském pozemku paláce nebyla žádná legrace, všichni sluhové mají výslovně zakázáno nám dnes pomáhat cokoliv hledat, takže jsem se nikoho nemohla ani zeptat.
Ale konečně jsem ho našla, na jihozápadní hranici pozemku k němu vede cesta přes malou cestičku uprostřed dvou skal. Na jejím konci stojí ohromný skleník v malé roklince, která je perfektní na pěstování čehokoliv. Teče sem malá říčka, slunce hřeje ve správném úhlu a nefouká tu žádný vítr, který by mohl skleník poškodit.
To místo je jednoduše kouzelné.
Přistoupím ke skleněným dveřím a stisknu kovovou kliku, vstoupím dovnitř a ihned pocítím dusno, které uvnitř panuje. A ta vůně! Opravdu tady voní celý svět.
"Páni" zašeptám a rozhlížím se okolo, jsou tu tisíce rostlin. Většinu z nich jsem nikdy neviděla, ani o nich neslyšela. Je tu vše od drobných oranžových sedmikrásek až po obrovské sekvoje, jejichž kůra je pokrytá popínavými rostlinami.
Pomalu začnu procházet kamennou uličkou a přemáhám se, abych se všech těch květin nezačala dotýkat. Přece jen nevím, jestli třeba nejsou jedovaté.
Opravdu jsem zvědavá jak tady najdu to něco, do čeho pasuje takový malý klíček.
Dojdu před rozcestí dvou cestiček, něco mě nabádá, abych se dala vlevo a tak to udělám.
Procházím pod tunelem vytvořeným z lilií, který jako by vypadl přímo z nějaké pohádky a postupně se dostávám do části plné bylin.
Tady už se alespoň trochu vyznám, každý v Doupěti se musí vyznat v jedech, ale i v protijedech a léčivých rostlinách.
Mou pozornost upoutá drobná zlatá květina, její lístečky mají srdcovitý tvar a stejně tak je srdce utvořené i ve středu. Tuhle květinu jsem nikdy naživo neviděla, je ohromně vzácná. Četla jsem o ní v knize. Srdce mi bije jako splašené a ruce zatnu v pěst, abych na ní nesáhla.
Tahle květina, menší než kopretina, roste jen v hnízdě Ptáka Ohnivého a toho už nikdo roky nespatřil. To že květinu udržují uměle je opravdu zázrak. Co je na ní tak výjimečné? Umí uzdravit i člověka jehož život zrovna visí na vlásku, ať už byl otráven nebo zlámaný jako dřevěná hračka... Nezáleží na tom. Když mu dáte jeden okvětní lístek sníst bude zase jako rybička.
Silou vůle se přinutím jít dál, tenhle skleník má uvnitř opravdové poklady. Jdu zrovna okolo zvláštně světélkujících rostlinek, dokonce je mezi nimi i pár hub, když na konci cestičky spatřím plácek.
Uprostřed plácku stojí stoleček a na něm tři truhličky. Dojdu k nim a se zaujetím si je prohlédnu, jedna je zlatá, druhá stříbrná a třetí je obyčejná dřevěná. Všechny mají stejný černý zámek ze stejného materiálu jako je klíč.
Před nimi leží kus papíru, Jen jednu můžeš otevřít, poté se klíč zlomí. Pokud vybereš špatně, budeš se muset vrátit na začátek. Vybírej moudře.
No to je vážně paráda, takže pokud otevřu špatnou budu se muset vrátit na nádvoří? Moc hezký.
Všechny tři truhličky postupně zvednu a opatrně s nimi zatřesu, jak se dalo předpokládat, ve všech něco chrastí. Přece by to nebylo tak jednoduché.
Povzdechnu si. Zlatá krabička by odpovídala stylu královské rodiny. Jenže stejně tak i ta stříbrná. Jediná která nepůsobí královsky je ta dřevěná.
Rozhodnu se pro ní, něco mi říká, že to je správně. Zatajím dech a začnu se modlit k Bohyni, ať je moje volba správná. Vytáhnu klíček a pomalu ho vsunu do zámku, ten cvakne a odemkne se. Zase začnu dýchat a nadzvednu víko, uvnitř je malá sušenka a u ní lísteček s nápisem, Sněz mě.
Nebudu si nalhávat, že mě to nepřekvapilo, tohle jsem teda nečekala.
Mám sníst něco o čem nevím z čeho to je? To se mi moc nelíbí, ale určitě je to správná truhlička, když se otevřela. Určitě by tam nedali nic špatného, vždyť je to přece jen soutěž... Že jo?
Pomalu sušenku očichám, cítím jen těsto s povědomou bylinkovou vůní. Seberu odvahu a otevřu ústa.
Opatrně do ní kousnu a sousto okamžitě vyplivnu, zbytek sušenky upustím na zem a snažím se všechny drobečky dostat z úst.
U Bohyně! Jak to, že jsem to nepoznala po čuchu? Vždyť je v tom měsíčník! Jeho hnusná hořká chuť se nedá splést, jeho vůně ale ano. Stejně jako jsem si jí já blbá spletla se šalvějem!
Přestanu plivat a uklidním se, třeba jsem stihla všechno dostat pryč než se mi dostal do těla . Odpověď se objeví záhy, když se se mnou zhoupne svět a podlomí se mi nohy. Chodidla mám skoro bez citu a tak se dám do pohybu po čtyřech. Musím pokračovat! Jestli to nestihnu včas, tak mě měsíčník na několik hodin totálně odrovná, úkol bych pak nestihla dokončit.
Jak nejrychleji to jde se sunu skleníkem zpět, prsty v rukou mi začínají brnět a také je přestávám cítit. Konečně se proderu skrz sekci světýlek, které vnímám jen tunelovým viděním.
Vypnu všechny síly a opřu se o zídku u záhonku, popadnu lístek hvězdníku, ale místo toho vythrnu celý stonek, snažím se jeho lístky rozemlít mezi prsty, ale neposlouchají mě. Plácnu lístky na kámen a rozválím ho předloktím, rychle je seberu ústy a polknu. Pustím se okraje zídky a cítím jak padám, hlavou jsem se praštila o zem ale bolest se nedostavila, na to mě už měsíčník moc utlumil.
Nemůžu se hnout a jen čekám až upadnu do spánku, v prstech mě cosi studí. Nebo pálí? Nevím. Necítím to. Cítím jen tmu která se po mě sápe. Srdce se zpomaluje a dech také. Čekám na tmu.

"Scar, noták vstávej už! Dělej!" mluví na mě, asi bych se vážně měla vzbudit. "Jacksi?" zašeptám.
Zhluboka se nadechnu a posadím se. Posadím se! Zase se můžu hýbat! Uběhlo jen několik minut, stihla jsem si vzít protijedech včas. Zahřeje mě vzpomínka jak mě Jacks chodíval každé ráno vzbudit. Usměju se, a zadívám se na daň, ve které mě cosi hřeje doopravdy. Stonek hvězdníku se změnil. Už to není stonek. Museli použít nějaké slabé kouzlo na jeho přeměnu, v ruce totiž držím druhou nápovědu.

Tentokrát si jsem jistá, že vím kam jít. V ruce svírám vyřezávanou šachovou figurku, je vyrobená z ebenového dřeva a na dotyk je hřejivá a hladká. Stojím na okraji trůní místnosti a prohlížím si masivní dřevěný trůn na jejím konci.
Stejně jako figurka je vyrobený ze starého magického ebenu, který vydrží věčně, čas mu nijak neublíží. Jenomže na rozdíl od figurky na něm nesedí žádný král. Trůn je prázdný a stejně tak i celá místnost, ozdobená do černého smutečního hávu.
Připadá mi, jako bych zažila déjá vu, jako bych už na tomhle stejném místě někdy předtím stála. Jenže co jen moje paměť sahá, jsem nikdy předtím v paláci nebyla a tudíž rozhodně ne tady.
Slyším jen tlukot mého srdce a podrážky bot pleskajících o podlahu, když se konečně hnu z místa.
Klap, klap. Buch, buch.
"Scarlet ukloň se" uslyším najednou tlumený hlas a poplašně se rozhlédnu, nikdo jiný tu není, pořád tu jsem jen já a ten trůn.
"Chceš slyšet tajemství?" ozve se znovu hlásek a já rozpoznám, že to je dítě, chlapec. "Moje maminka umí kouzlit" zasměje se tlumený hlas, dojde mi, že tu nikdo jiný není. Jen já a stará vzpomínka.
"Lžeš, kouzlit umíme jenom my" zašeptám v odpověď, vzpomínám si, trochu.
"Ale moje maminka to umí taky " odpověděl tehdy chlapec, Jenže kdo je ten chlapec? Jak jsem se ocitla tady? Kdy to bylo?
Rozhlédnu se a černá výzdoba se začne měnit ve slavnostní zlatou, už tu nejsem sama, jsou tu spolu se mnou krásně oblečení lidé. Baví se, zpívají a tančí.
"Scarlet" ozve se chlapcův hlas zřetelněji za mnou a já se otočím, srdce mi div nevyskočilo z hrudi. Všechno se vrátí zpět do černé, lidé zmizí a hudba utichne.
Samozřejmě tam chlapec nestojí, byl tu tehdy, ne teď. Ale kdy tehdy? Kdo to je?
Dojdu k trůnu a přejedu po něm prsty, cítím v nich jak mi buší srdce, když se dotknu dřeva. Jeho magická síla mi musela uvolnit nějakou dávno zapomenutou vzpomínku.
Zatřepu hlavou, abych se probrala a bezděky se posadím na trůn, na který by se pohodlně vešly dvě hubenější osoby. Je to sice zakázáno, ale nikdo mě tu nemůže vidět. Nikdo kromě duchů dávných dob. Obličej si položím do dlaní a opřu se o kolena, pomalu dýchám a snažím se uklidnit.
"Kdo sakra jsi?" řeknu víc nahlas než jsem zamýšlela a můj hlas se roznese po celé místnosti, nikdo mi však samozřejmě neodpoví.
Vzhlédnu a spatřím zlaté vejce, ne to které hledám, tohle je namalované na obrazu na zdi. Třetí nápověda.
Zvednu se z trůnu a znovu uslyším šepot "A kdo jsi ty?", vím že není skutečný, není to duch, ale jen moje oživlá vzpomínka.
"Ja nevím! Nevím to!" rozkřiknu se a doběhnu k obrazu, musím odtud co nejrychleji vypadnout, nebo se zblázním, už takhle tu mluvím sama se sebou.
Rukou začnu ohmatávat cihly na kterých je umělecky nakreslené znak Redshirů, spolu s obrázkem Bohyně a jejího druha,kteří společně drží vejce. Znak zrození.
Konečně najdu malý výstupek a zmáčknu ho, uslyším cvaknutí a cihla se vysune, za ní je v prostoru malé zlaté vajíčko. Menší než slepičí vejce, větší než to křepelčí.
Venku už je tma, takže rovnou zamířím ho odevzdat. Jdu jako ve snách, nevnímám nic a jen jdu dál. Proplížila jsem se okolo všech stráží a oknem vylezla do naší společné jídelny, kde už sedí Horacio a čeká.
Jen tlumeně vnímám jak mi gratuluje k prvnímu místu, něco mi vtiskl do ruky a já se pak vydala k sobě do pokoje. V hlavě však mi zní jen jedna myšlenka. A kdo jsem já?