From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

40. NÁVŠTĚVNÍK

-Zdravím, má paní- zapřede Zlopuma jen co vyjde ze stínu. Slyším jak Tarin za mnou zamumlá něco, co znělo až podezřele jako "U Bohyně, znovu už né".
Kývnu Zlopumě na pozdrav, "Nemyslela jsem si, že tě znovu uvidím tak brzy". Skoro neslyšně se po velkých tlapách přiblíží ke mě a mohutnou hlavou se otře o můj bok, nebo spíš pas.
-Sledovala jsem tu tvojí sovu, když naposledy přilétl do města. Později jsem ho ztratila a musela tak cestu hledat sama- zapřede a posadí se vedle mě, i tak je mi až k hrudi. Velké oči upírá na Tarina, který vypadá, že by nejradši hned zmizel. Sem tam zalétne modrýma očima i ke mě, ale šelmu skoro nespouští z očí.
"Jen klid Tarine, ona tě přece nesežere" uchechtnu se a pohladím jí měkké ucho, které je větší než celá moje dlaň, "Tím bych si nebyl tak jistý Scar"
-Voní pěkně- zapřede Zlopuma a vycení na Tarina tesáky, ten trochu zbledne, ale necouvne.
Zasměju se, "Bohužel pro tebe... Tenhle už je můj a nehodlám se o něj dělit. Ani o malý kousíček", Zlopuma konečně obrátí svou pozornost jen na mě.
-Dost žertování, má paní. Mám pro vás zprávy- pronese to vážným tónem a tak přestanu vtipkovat. Nové zprávy mě vždycky znervózňují, o to zvlášť, když ty poslední nebyly vůbec dobré.
"Přinesla nám zprávy" promluvím k Tarinovi a ten ke mě zamíří, přičemž se obloukem vyhne zlopumě.
"A dobré nebo špatné?" zadívá se na ní, když se konečně ujistil, že ho vážně nehodlá sníst ke snídani.
-To i to. Kterou chcete slyšet dřív?- zapřede šelma a velkým čenichem nasaje Tarinovu vůni, - Je cítit jako ty. Stejně jako jsi ty cítit jako on- vycení zuby a upře na mě pohled, když si zase sedne na místo.
"Tak nejdřív tu špatnou, nemůže to být tak hrozné oproti zprávám od Nix" vyzvu jí, vždycky je lepší slyšet nejdřív špatné zprávy... A pak najít útěchu v těch dobrých.
-Ta ohavná věc z Temné sféry... Nezmizela- řekne to s takovou výčitkou, až mě z toho bodne v hrudi z pocitu viny. Tušila jsem to... Ale doufala jsem, že to vážně byla královna, jejíž moc tu zrůdnost přivolala sem.
Přikývnu "Zmýlila jsem se... Je to moje chyba, vím to..." oči se jí stáhnou, když promluví dál.
-Král ji teď ovládá... Slouží mu jako nějaký zvracený lovecký pes, má na stopě vás. Povedlo se mi získat pár dní náskok, ale ne víc jak pět. Ví že jste někde tímhle směrem. Musíte odsud co nejdřív pryč-, když domluví, krve by se ve mě nedořezal. Ta odporná zrůdnost nás stopuje... Jde si pro nás. Naskočí mi husí kůže, když si vybavím Lynovo znetvořené tělo.
Tarin to nějak vycítil a proplete naše prsty, trochu mě to uklidní. Ale ne dost.
Musíme odtud vypadnout, a to co nejdřív. Jenže kam máme jít? V každé vesnici a městě teď budou viset naše podobizny... Každý nás podle nich pozná. Do Varentu nemůžeme, ohrozili by jsme tím Winterholovi a jejich říši ještě víc...
Přetlumočím Tarinovi, co jsem se dozvěděla, zamračí se, "Něco vymyslíme, neboj" dostane ze sebe. Vidím mu na očích obavy, i když se je snaží skrýt.
"Nemáme kam jít... Leda by jsme se usídlili v nějaké zapomenuté jeskyni na druhém konci Ember" svěřím se zlopumě a v jejich očích se zvláštně zaleskne.
-To nemusí být tak úplně pravda, má paní... Na své cestě jsem zaslechla jisté zvěsti- zavrní zlopuma a oči jí zasvítí, to musí být ty dobré zprávy.
"Jaké zvěsti?" zeptám se zvědavě, prosím ať je to něco dobrého..
-Lidé si šeptají... Vypráví si, že poslední přeživší z rodiny Fireborn pomalu sbírají síly... Prý budují armádu v runách Demos a tentokrát to nejsou jen plané řeči. Ti lidé si o tom vyprávějí s takovým zanícením a nadějí, že i já tomu věřím-, zůstanu na ní hledět s otevřenou pusou. Musím říct, že na mě hází pěkné bomby teda... Tohle jsou spíš metráky výbušnin.
"Co se děje Scar?" dožaduje se Tarin odpovědi a statostlivě si mě prohlíží, asi musím vypadat jako bych měla odpadnout.
Dýchej Scarlet, notak dýchej. Zhluboka se nadechnu a posadím se. Jinak by to se mnou asi vážně šlehlo.
"Tak co je?" dožaduje se odpovědi a už trochu panikaří, když tu se rozesměju na celé kolo. Směju se až mi začnou téct slzy a ještě i potom. Tarin na mě vyjeveně zírá, když si lehnu na záda a skoro se zalykám smíchem a slzama.
Dokonce i Zlopuma vypadá trochu vyvedená z míry, nevím jak dlouho jsem se smála, ale začalo mě z toho bolet břicho a až potom jsem se trochu uklidnila.
"My jsme tak v hajzlu Tarine... My jsme tak moc v hajzlu" utírám si poslední slzy smíchu, když se posadím, "Jsme tak moc v hajzlu".
"O čem to mluvíš? Co se sakra děje?" vytáhne mě na nohy s přísným výrazem, tváří se jako vůdce smečky.
Ještě si utírám slzy hysterie, když ochraptěle promluvím a všechno mu přetlumočím.
Trochu znepokojeně se usměje, "No ale to je přeci dobrá zpráva, ne? Někdo z tvé rodiny je naživu a může nám poskytnout místo ke schování. Nebo snad ne?" povytáhne obočí a oči mu ztmavnou.
"No jistě! Je to skvělý! Naprosto skvělý! Copak jsi zapoměl, kde ty ruiny leží? Kudy musíme projít, abychom se tam dostali co nejdřív?" můj smích pomalu přejde v bezmocný pláč... Samozřejmě, že nic v mém životě nemůže být jednou snadné.
Zadívá se na mě nejdřív nechápavě, ale poté v jeho očích konečně zahlédnu poznání.
Prohrábne si vlasy a vydechne, "Musíme přes Tiché hory... Musíme okolo Doupěte...".
Přikývnu a cítím jak mi poslední slzy zoufalství klouzají po lících. Neměla bych jimi mrhat... Ale v téhle situaci jsem se prostě neovládla.
-Hádám, že to tedy asi nebyly dobré zprávy- ozve se zlopuma a já přikývnu.
Pokud se chceme dostat do bezpečí ruin Demos, musíme projít okolo území Bratrstva stínů a nebo šplhat přes Tiché hory. Křivolaké zmrzlé hory, kde jsou v tomhle ročním období nejzrádněší podmínky... Ledy a sníh tají a vytvářejí prolákliny v povrchu, které můžou být až desítky metrů hluboké... Každý rok jsme nalezli alespoň patnáct nešťastníků, kteří se pokusili hory zdolat. Našli jsme je zmrzlé na kost, zlámané jako větve nebo sežrané tamními zvířaty. A jsem si jistá, že těl tam bylo mnohem víc, jen jsme je nenašli.
"Ráno si všichni promluvíme a vymyslíme co dál... Necháme je se vyspat. Ať mají alespoň ještě jednu pohodlnou a klidnou noc" rozhodne Tarin a vydáme se do chalupy, pokynu Zlopumě ať jde za námi.
V hlavě mi víří jedna myšlenka za druhou, dnes už asi neusnu.
"Můžeš spát vevnitř jestli chceš, je tu rozdělaný oheň v krbu" otočím se za šelmou a ta se na chvíli zamyslí.
-Půjdu si ještě něco ulovit. Ale děkuji za nabídku, má paní- odpoví po chvíli a vydá se neslyšně k lesu.
"Neříkej mi Má paní. Jsem Scarlet, prostě Scarlet" zavolám na ní a ona se otočí, -Já jsem Reón- zavrní a lehce se ukloní hlavou, než jedním velkým skokem zmizí ve stínech.