From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

46. OVCE A VLK

Měla jsem to vědět. Měla jsem tušit, že naše cesta probíhá moc hladce. Jenže jsem tomu CHTĚLA věřit a tak jsem neviděla vlka, čítajícího hned za plotem. A já jsem jako hloupá ovce procházela přímo okolo něj, dokud po mě neskončil.
Je tu tma, skoro úplná. Občas sem prosvitne škvírou mezi dveřmi oranžové světlo z loučí, zapalují je na chodbě každou noc.
Už šestkrát jsem viděla jak se ze tmy náhle vynoří světélka a až do rána tam zůstanou. Sedm dní už tu sedím ve tmě a tichu.
Nevím kde je Tarin... Může být už mrtvý, nebo může být v cele vedle mě, ale já ho nemůžu slyšet, kvůli tomu jak zatraceně dobře je tahle kobka odzvučněná.
Tahle kobka je jen jedna z mnoha. Vím kde jsem a vím, že se odtud nedostanu, dokud si to Mistr nebude přát. Nebo dokud se tu pomalu nezblázním.
Dvakrát denně mi nosí hodně sporé porce jídla. Jídlem myslím hnusnou ovesnou kaši, krajíc chleba a sklenici vody. Pořád je to lepší strava než v opravdovém vězení.
Bratrstvo stínů přece není úplně tak kruté ke svým vězňům, no ne? Kéž by. Sice tady moc nedají na staré dobré mučení, zato se uchýlili k něčemu lepšímu. Psychické týrání, je mnohem pomalejší a není šance, že by vězeň náhodou umřel na mučicím stole. Člověk by nevěřil jak rychle to dokáže jednoho zlomit. Člověk vám prozradí cokoliv, pokud za odměnu dostane zpět čerstvý vzduch a znovu uslyší lidský hlas. Po měsících kompletní samoty se to každému musí zdát jako vykoupení z pekla.
Jestli správně odhaduji čas, tak by se každou chvíli měla otevřít díra ve dveřích, aby mi sem šoupli dnešní první jídlo.
Jediné co mě netrápí je zdejší chlad, ostatní tu musí mrznout, protože mě sem šoupli jen v lehké košili a děravých kalhotách. Ostatní na tom nebudou o moc lépe. Ale jedna věc mě tu dohání na kraj příčetnosti...
To kapání mě dohání k šílenství. Kap. Kap. Kap. Někde tu kape voda, nejspíš v tom čemu říkají záchod, i když je to jen díra v zemi.
Celý den, celou noc. Kap, kap, kap.
Už to slyším i když si zacpu uši. Kap, kap, kap.
Stejně to znovu zkusím. Narazím si dlaně na uši a začnu si odříkávat co mě napadne.
"Tarin. Luca. Dante". Kap, kap, kap. "Hunter. Rush. Nix. Reón". Kap, kap, kap. "Tarin, Nikolai, Alysia, Jacks". Kap, kap, kap.
Prosím ať už to kapání přestane! Už to dál nesnesu!
Kap, kap, kap.
Už radši nepřemýšlím nad tím kde je Tarin... Ani nad tím zda chytili i ostatní, myslím že ne, ale jistá si nejsem. To že tu jsem zavřená znamená jen jedno...
Mistr nebyl doma, když nás chytili, jinak by nás předvedli přímo před něj. Možná by to bylo lepší, třeba mě zabije rychle za to, že jsem zběhla... Jenže já jen nezběhla... Měla jsem mu přinést něco co nadevše chtěl získat, mapu k nesmrtelnosti. Nebyla jsem ale tak hloupá, abych tu knihu tahala sebou v batohu. Její listy vůbec nepocítili mráz zdejších hor, nejsem až tak pitomá.
Kap, kap, kap.
Copak ta voda nikdy nedojde? Kde se tu vůbec bere?
Jsem v podzemní části Doupěte kam mají všichni novici zakázaný vstup. Možná jsem tak hluboko, že jsou tady stěny prostě prosáklé vodou z tajícího sněhu.
Je Tarinovi zima? Může ještě vůbec cítit zimu? Ne! Nemysli na to... Nemysli na to, nebo tě to pomalu začne žrát zaživa.
Kap, kap, kap.
Doufám, že je Nix v pořádku. Můj věrný opeřený přítel... Musí být v pořádku. Byl tu pro mě, když zavraždili Jackse. Byl tu pro mě, když jsem nevěděla kdo jsem. Byl tu pro mě vždycky, když jsem ho potřebovala, už od mých patnácti let. Už pět let je po mém boku. Už je to pět let co jsem našla vejce, které vypadlo z hnízda, při jedné z mých toulek lesem nedaleko odtud.
Kap, kap, kap. Ta voda mi ten večer dost připomíná. Pršelo a blýskalo se, ale něco venku mě prostě volalo. Potřebovala jsem chvíli samoty a klidu.
Byla jsem už celá zmáčená, když mi podklouzla noha a já se do jehličí rozplácla, jak široká tak dlouhá. Jen o kousek vedle a rukou bych rozdrtila to malé křehké vajíčko, které nějakým zázrakem přežilo pád ze stromu. Opatrně jsem ho vzala do rukou, ještě bylo trochu teplé. Ani na chvíli jsem neváhala, držela jsem ho opatrně v dlaních a tryskem jsem se vydala zpět do Doupěte.
Jenže než jsem stihla doběhnout do svého pokoje vajíčko vychladlo. Snažila jsem se ho zahřát jak to jen šlo, ale marně.
Ani už nevím proč jsem se rozplakala... Asi proto, že jsem měla šanci zachránit malý nevinný život a selhala jsem. Možná proto, že jsem si přišla jako to vajíčko, opuštěná a sama ve zlém studeném světě.
Ještě chvíli jsem ho držela ve dlaních a nakonec šla spát. Brzy ráno na to mě probudilo pípání maličkého tvora.
Od té doby se ten tvoreček stal mým nejvěrnějším rádcem a dostal jméno Nix. Na počest té chvíle, kdy jsme se poprvé setkali za temné osamělé noci.
Z přemýšlení mě vytrhne zavrzání kovu ve dveřích. Konečně, už mám pořádný hlad.
Ale místo toho, aby se otevřela jen malá škvíra se dveře otevřou celé a mě oslepí zářivé světlo louče, až mi začnou slzet oči a musím si je zakrýt.
Silné ruce mě vytáhnou na nohy, pořád se ještě potácím, protože nic nevidím.
"Dělej, už na tebe čeká." vyštěkne povědomý hlas, nevím komu přesně patří, ale určitě je to jeden z těch co nás přepadli.
"Kdo čeká?" zeptám se dezorientovaně, ale už trochu přivykám novému osvícení. Hrubě mě vystrčí z cely až mi řetězy na rukou zacinkají do ticha chodby.
"Ty víš kdo." utrousí pobaveně a já si ho konečně lépe prohlédnu. Je to jeden ze starších členů bratrstva, vím to, protože jsem ho tu čas od času vídala, co jen moje paměť sahá. Jeden z nejbližších lidí co Mistr má, snad jsou to i přátelé, pokud taková zrůda dokáže mít někoho rád.
Pomalu mě začne strkat po chodbě doprava, míjíme jedny železné dveře za druhými. Při nejmenším deset dveří a to jen na téhle straně u schodiště.
"Kde je Tarin?" pokusím se zastavit a podívat se muži do očí. Ani za nic si nevzpomenu na jeho jméno.
Ledově se zasměje, "To není tvoje starost krasotinko, tvůj největší problém čeká tam nahoře." poukáže na schody po kterých začneme vycházet.
Nečekala jsem, že mi na to vůbec odpoví. A jeho výsměch mě nijak nezastraší. Nejsi přece padavka Scarlet. Co by řekl Tarin? Určitě něco co by toho chlapa vyprovokovalo.
"Je tohle vážně nutné?" zachrastím před ním řetězy "Jsem jen malá holka. Copak se mě bojíš?".
Na tváři se mu rozleje nehezký úšklebek, "Nemysli si, že ti na tohle skočím. Za ty roky jsem slyšel na tvoje učení až moc chvály, abych nevěděl co umíš.", strčí do mě až skoro zakopnu o další schod. Pomalu se dostáváme nahoru, je tu mnohem jasněji a myslím, že i vidím denní světlo.
"Chválu jsi slyšel jo? No jsem ráda, že mě moje zručnost tady udělala známou." usměju se na něj drze a když do mě chce znovu strčit uhnu, neudrží rovnováhu a praští sebou přímo na kamenné schody.
Rychle se zvedne a v obličeji je celý rudý, nozdry má roztažené jako býk před útokem.
Čekám že mě praští, ale místo toho jen zatne zuby a procedí skrz ně "Spíš tvoje nevymáchaná huba.". Zářivě se na něj usměju a to ho namíchne ještě víc, drtí v ruce louči až dřevo na protest zapraská.
Zvláštní, čekala jsem že mi při nejmenším dá pěstí. Chtěl by, ale nemůže. Má to přikázané... Ale proč?
Moje nálada provokovat ho mě ale pomalu začíná opouštět, jak postupujeme Doupětem dál a dál. Moc lidí tu sice teď není, protože s prvním jarním dnem se většina vydá proti proudu řeky až k moři. Tichým horám se vyhýbají tak, že jdou po jižním úpatí Horského pásu Ker, který je přírodní hranicí Varentu. Vydávají se pro zakázky, které se přes zimu pomalu hromadí na zdejších stolech .
Míjíme zrovna dveře do zbrojnice, když začneme potkávat první členy Bratrstva. Spěchají na cvičení a oběd, nebo se jen tak potloukají po chodbách. Život tu jde dál, jako by od mého obchodů neuplynulo tolik měsíců, ale jen pár dní.
Sem tam se někdo zastaví a překvapeně zírá na mou maličkost v řetězech a špinavém oblečení. Nikdo se však neodváží promluvit nebo nás zastavit, mají strach z následků.
Všechny ty tváře poznávám, cvičili se mnou, jedli po mém boku a smáli se, když byl Mistr pryč a v Doupěti zavládla klidná atmosféra.
Teď je tu cítít napětí, že by se dalo krájet. Většinou tady vládne napjatá atmosféra, ale tentokrát je ve vzduchu skoro hmatatelná.
Copak si asi myslí? Ví co jsem provedla a co se stalo Jacskovi? Ví co se stalo už před rokem a přesto mě nikdo ani nepozdraví? Hledí na mě jako na ducha a sem tam si něco zašeptají. Copak jim asi Mistr navykládal? Nedivila bych se kdyby na mě svalil Jacksovu smrt. Moc dobře ví, že Jackse tady měl každý rád, každý ho miloval a obdivoval za tu dobrotu, kterou v sobě uchovával. A teď si možná myslí, že jsem ho zavraždila já, stejně jako Lea.
Nemůžu se na ně už dívat, skloním hlavu k podlaze a tak už na ně nevidím. Měla jsem je za přátele a oni mě teď mají za... Za co? Zrádce? Bratrovraha?
"Copak krasotinko? Snad se nestydíš před starými kamarády?" zasměje se muž a já si konečně vybavím jeho jméno, nebo alespoň jeho přezdívku. Stopař. To on má na starosti zběhy a zrádce, kteří se snaží uniknout doživotní smlouvě, ke které se tady upisujete. Byla to tedy náhoda, že nás chytli nebo mě stopoval od doby co jsem opustila území Doupěte? Sledoval mě celý rok a já si toho nevšimla? To se mi moc nezdá, to by snad musel být neviditelný, abych ho alespoň jednou nespatřila.
Konečně se objevíme před schodištěm, které vede k Mistrově pracovně. Zastavím se.
"Ale copak? Snad jsi nedostala strach Slavíku?" zasměje se Stopař a popadne mě za rameno, začne mě vést po schodech nahoru. Nic mu neodpovím. Má pravdu, mám strach. Znovu se cítím jako vystrašená malá holka, kterou sem tehdy přivedl.
Přivedl mě sem a řekl tím jeho zlým hlasem "Poslouchej děvče. Můžeš tu zůstat a bude o tebe postaráno. Dostaneš jídlo a pokoj, časem i peníze a všechno co budeš potřebovat.", už tehdy jsem věděla, že to zní moc dobře, zvlášť když to vycházelo z úst muže, který obchodoval s otroky.
"Na oplátku budeš trénovat, cvičit a zase trénovat. Bude se učit všemu možnému a budeš dokonalá ve všech směrech. Budeš poslouchat všechno co řeknu a budeš si žít jako na zámku. Až vyrosteš bude z tebe dokonalá a bezcitná vražedkyně, zlodějka a špeh." pořád ještě jsem nic neříkala, celá vyděšená z nového místa a zdrcená po smrti otce.
"Samozřejmě nejsem diktátor a dám ti na výběr. Můžeš dělat a mít všechno co jsem vyjmenoval... Nebo teď hned opustíš Doupě a sama zkusíš přežít venku v divočině. Takže co ty na to?" neviděla jsem mu do obličeje, ale slyšela jsem škodolibost v jeho hlase, věděl že to není moc dobrý výběr. Věděl že neodmítnu jeho nabídku, takhle lákal mouchu do své sítě. Buď život tady nebo skoro jistá smrt.
"Zůstanu" pípla jsem mu v odpověď a z černoty jeho kápě na mě zablýskl jeho spokojený úsměv.
Stopař mě zastaví a zaklepe na dveře před námi. Ozvou se kroky a otevře nám další starší člen bratrstva, musí to být ten druhý který nás chytil.
Jeho obličej nepoznávám, vůbec. Usměje se na svého přítele a poté na mě, naskočí mi husí kůže.
Pomalu vstoupíme do oválné místnosti a moje srdce začne bít jako zvon.
Je to tu pořád stejné. Ten dřevěný stůl i to velké vyřezávané křeslo za ním. A stejně tak i muž který na něm sedí.
Když za námi zaklapnou dveře cítím se tu víc v pasti, než v té kobce kde jsem do teď byla.
Nemám šanci se odtud dostat, musela bych skolit tři muže, statné a dobře vycvičené. Ještě k tomu mám spoutané ruce.
"Copak nemáš ani tolik slušnosti pozdravit, Slavíku?" ozve se od stolu Mistrův hluboký nevrlý hlas, lehký jako máslo a tvrdý jako kámen.
Mlčím, nemám chuť s ním mluvit, vím že mě tak jako tak, čeká nevyhnutelný konec. Alespoň si můžu uchovat trochu důstojnosti tím, že neprozradím jak se uvnitř celá klepu. Jistě by to slyšel hned jak otevřu ústa.
"Myslel jsem, že jsme tě vychovali líp. Nemluvě o poslušnosti, kterou jsme se ti snažili vštípit." odloží nějaký spis, který měl rozečtený než jsme přišli.
"Neumíš mluvit štěně?" strčí do mě hrubě muž, který otevřel dveře, vrhnu na něj naštvaný pohled.
"Není třeba jí ubližovat Hade. Ona bude mluvit sama." napomene ho Mistr a muž, Had, ucouvne se zdvořilou úklonou.
Drze se na Mistra ušklíbnu, je mi jedno co mi udělá, musím se ho konečně přestat bát. Ani nevím co pod tou kápí schovává, kromě ostrého úsměvu.
"Ále, tady je to statečné děvče. Vždycky jsi v sobě měla trochu ohně Scarlet, to se ti musí nechat. Je škoda o tebe přijít, byla jsi dobrý student." zavrtí hlavou, až se mu kapuce houpe ze strany na stranu. Je to jen klam. Ta kápě mu má dodat pocit neznáma a tajemna, toho čeho se všichni bojí.
Tichým krokem ke mě přistoupí a prsty mi nadzvedne bradu nebýt stínu v jeho tváři, hleděla bych mu přímo do očí.
Nevím jak, ale nějak se mu povedlo odhadnout, že se ho chystám praštit. Zachytí moje ruce dřív ,než přistanou na jeho nosu, a nesouhlasně zamlaská.
"Být tebou si takové věci pořádně rozmyslím Scarlet. Nechceš přece, aby někdo přišel k úhoně... Zvlášť jeden tvrohlavý kluk, který si myslí, že je mnohem chytřejší než ve skutečnosti je." pustí mě a já ruce stáhnu zpátky dolů.
"Tarin žije?" zeptám se napřímo, hlas se mi ani trochu nezachvěje. Bubáků jsem se přestala bát už dávno, teď je čas se přestat bát i monster. Zvlášť toho, které stojí přede mnou a vězní někoho koho miluju.
"Ano žije. Věř mi, že jsme ohledně té novinky byli překvapení všichni." odpoví Mistr a jeho odpověď mě dost mate. Nejspíš mi to všichni tři čtou ve tváři, dokud se mi nepodaří znovu si nasadit ledovou masku.
"On se ti nezmínil?" zeptá se a v hlase mu zazní pobavení, zavrtím hlavou. O čem to sakra mluví?
"Když jsem tě poslal na tvou misi, Tarin se dožadoval, abych ho pustil s tebou. Odmítl jsem, tohle přece byla tvoje zkouška, nikoliv jeho. Určitě ho dobře znáš... Takže víš, že neposlechl a porušil tak můj přímý rozkaz. Tady Stopař ho chytil na hranici našeho území a šípem do srdce Tarina poslal k zemi. Alespoň si to tedy myslel, dokud se ten tvrdohlavec neobjevil před pár dny v horách, kde vás chytili." na konci z jeho hlasu srší ledový chlad a naštvaní, proto se Stopař odváží ohradit se zdviženýma rukama, "Viděl jsem jak mu šíp projel hrudí a pak spadl z dobrých patnácti metrů do řeky".
"Měl jsi se ujistit, že je mrtvý." ušklíbne se posměšně Had a Stopař se na něj naštvaně obrátí "Víš že vždycky trefím cíl.", Had se usměje ještě víc "No, tentokrát jsi sice trefil, ale špatně. Nedokážeš se ani zbavit jednoho fracka.".
"Dost!" křikne naštvaně Mistr a já se jen tak tak udržím abych od něj neucouvla. "Stopař pochybil a bude za to potrestán. Ale nezapomínej, že to byl on kdo tady Scarlet v horách vystopoval a vrátil jí zpět k nám. A to je to nejdůležitější.", chce mě pohladit po tváři, ale já mu zhnuseně uhnu.
"Náš Slavík měl přinést něco důležitého. Velmi důležitého." zatne nataženou ruku v pěst a pomalu se vrátí na své křeslo.
"Nic u sebe neměla, když jsme jí našli Mistře." připomene mu Had a upře pohled do země.
"Ano, já vím. Stejně jsem si jistý, že se jí povedlo to získat. Jinak by její únik z paláce nedoprovázel takový poprask.", zamává v ruce něčím drobným a kovovým. Je to klíč od mých pout.
"Řekni kam jsi to schovala a dám ti půl dne náskok při útěku odtud. Až tak jsem štědrý děvče." položí klíč na desku před ním, zadívám se na něj a pak se usměju. "Ani za nic. Tu knihu nikdy nedostaneš", nespokojeně zamručí.
"Jsi si jistá, že se chceš takhle rozhodnout? Nezapomínej, že máme, Malíře, tedy Tarina.", vidím jak se Hadovi a Stopaři rozlije po tvářích úsměv, polknu třesoucí se hlas a sebejistě odpovím, "Proč ten by mě měl zajímat?".
Spokojeně mlaskne, "Myslíš si, že jsem hlupák Scarlet? Mladá láska je cítit na sto honů, zvlášť když kvůli tobě riskoval vlastní život při pokusu o útěk.", nervózně zblednu, neriskoval ho jen jednou.
"Jak mám vědět, že ještě vůbec žije? Mohli jste ho už dávno zabít. Mám věřit, že jste ho nechali naživu?", slyším jak nad hlasem ztrácím kontrolu. Tarin možná žije.
Riskoval kvůli mě všechno a málem zemřel, dřív než se ke mě vůbec dostal.
Mistr přikývne a rukou pokyne Hadovi, aby odešel. Ten se potichu prosmýkne dveřmi a je pryč.
Následují velmi pomalé a trýznivé minuty, kdy je slyšet jen tikot hodin na krbové římse. Tik, tak, tik, tak.
Konečně se na schodech ozvou šouravé kroky a do dveří narazí něco velkého, načež se rozletí a dovnitř vpadne Tarin.
"Zvedni se" nakopne ho Had a Tarin se pomalu začne zvedat, ruce se mu klepou a pokožku má nezdravě šedou. Chci mu jít pomoc, ale když ukážu jak moc pro mě znamená, jen tím všechno zhorším. Radši tedy jen zatnu zuby a pěsti, abych se udržela.
Tarin se pomalu zvedne, obličej i holé ruce má samou modřinu. Oči má podlité krví a u nosu zaschlou krev, napadává na nedávno zhojenou nohu. Přes monokl na oku skoro nevidí, ale když na mě spočine jeho zrak, zastaví se jako socha.
"Ne... " zašeptá potichu a v očích se mu objeví hrůza. Nevěděl, že tu jsem taky. Myslel si, že jsem jim unikla.
"No tak vidíš Scarlet, je živ a zdráv, tedy v mezích možností. Jsi ochotná spolupracovat? Kde je ta kniha?" odvrátím od Tarina pohled a snažím se nedat najevo žádné emoce. Nejradši bych je všechny roztrhala na tisíc kousků.
Tarinovi se rozjasní pohled, došlo mu proč já jsem prakticky bez zranění, zatím. I on si myslel, že tu knihu jsem vzala s sebou.
"Nic mu neříkej! Ať ti slíbil cokoliv, nic mu neříkej Scar." vyhrkne Tarin a Had ho nakopne do zraněné nohy, Tarin se zapotácí, ale zůstane stát s hlavou hrdě vztyčenou.
"Jak jsem řekla. Tu knihu nikdy nedostaneš. Dělej si se mnou co chceš, ale neřeknu ti ani ň." odpovím chladně Mistrovi, netuší že pokud mě zabije zničí to, co tak úmorně hledá.
"Kdo řekl, že budu něco dělat tobě Scarlet? Od toho tu máme jeho, nemysli si, že nevím co mezi vámi je. " v jeho hlase zní takové uspokojení, až se vzteky roztřesu.
Podívám se na Tarina, pevně mi oplácí pohled a zavrtí hlavou. Mistr to celé mlčky sleduje, čeká jak se rozhodnu.
Nemůžu Tarina nechat, aby pořád trpěl za to že mě miluje... Není to vůči němu fér.
Nejspíš mi to vidí na očích a začne prudce vrtět hlavou, "Ne Scar! Ne! Nic mu neř-" Had ho praští do hlavy a Tarin se svalí na zem.
"Řeknu ti kde je... Ale chci tvoje slovo, že Tarin bude žít a necháš ho z Bratrstva odejít.", pořád ještě se dívám na bezvládného Tarina, když si Mistr rozmýšlí odpověď. Nemůže pořád platit za to, že mě miluje. Bude ho to bolet, ale nakonec to přejde a bude se moci pohnout dál... Znovu se bude moci zamilovat a žít v míru někde hodně daleko odsud. Někde hodně daleko ode mě.
"Platí. Ale copak ty nechceš šanci na svobodu?" odpoví Mistr v jeho hlase zní taková radost, až mě to děsí.
"Copak mě necháte jít? Po tom všem?" pronesu tiše, a snažím se do paměti vrýt každý Tarinův rys.
"Máš pravdu... To bych tě tedy nenechal. Ale tvou část dohody beru a přísahám, že dohlédnu na to, aby živý opustil naše území. A teď řekni... Kde je ta kniha?" cítím jak mi po líci sklouzla slza, když se k němu otočím a odpovím.
"Je v té hornické chatě u moře, zakopala jsem jí u třetího stromu vlevo od vchodu", Mistr se zvedne a posunkem naznačí mužům, aby zvedli bezvládného Tarina.
"Skvěle, hned tam někoho pošlu." pochválí mě a já se sotva držím, abych neudělala něco moc hloupého, co by Tarina ohrozilo.
"Vemte jí zpátky do kobky." poručí Stopaři a ten mě popadne za rameno, pomalu se nechávám odvést, když tu Mistr řekne něco co mě zastaví.
"A toho kluka pošlete tam kam jsme se domluvili. Dostaneme za něj pytel zlata".
Chtějí ho poslat do paláce! Doručí ho Loganovi a ten ho popraví...
"Ne! Ne!" zakřičím a snažím se Stopaři vysmeknout, pevně chytí moje okovy a smýkne se mnou na zem, "Slíbil jsi, že bude žít! Slíbil jsi to!" křičím na Mistra a snažím se vrátit zpět do místnosti. Ještě stihnu vidět jeho spokojený úsměv a jeho odpověď mě bodne do srdce jako dýka, "Však bude žít až opustí naše hranice. Co se bude dít potom, jsme si nedomluvili.", dveře se zavřou a další tupá rána mě odnese zpět do temnoty.