From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

7. PRVNÍ ÚKOL

Jsem na oslavě mých osmnáctých narozenin, ve stejný den se koná i maškarní ples ve Varenstkém paláci. Cítím jak mi víno stoupá do hlavy a je mi horko, dlouhé zlaté šaty mi obtáčí pas, lokny výří ve vzduchu. Tančím a směji se, lidé okolo se mění ve šmouhy, dokud celá říčná nepadnu do hřejivé náruče může s liščí maskou. Ten mě chytí a pustí se se mnou znovu do tance, tančíme a tančíme dokud nevnímám jen jeho náruč. Nakloní se ke mě a jeho sladké měkké rty pohladí ty moje, zachvěji se a přitisknu své rty k jeho s větší vášní. Cítím jeho ruce, jak mě k sobě přitahují blíž a rty mě žádají o víc polibků. Vůně šeříku je všude okolo nás.
Jeho horká ruka mě chytí za pas a přejede po odhalených zádech, naskočí mi husí kůže.
Celá udýchaná se od něj odtáhnu a podívám se do jeho oceánových očí, jen na chvíli, než si mě k sobě hladově zase přitáhne. A já se nebráním.

Probudím se s divoce bušícím srdcem a neodbytným tepáním mezi nohama. Přejedu si rukou po obličeji, prsty se zastvím na rtech a zaúpím, Proč se mi muselo zdát zrovna tohle? Proč jsem si teď musela připomínat tu vzpomínku?
Po tom co jsem stála na vrcholu majáku a naslouchla nočnímu tichu, jsem se otočila zpět na Tarina. Ten tam už ale nestál, musel se potichu vytratit jako pěna. Naposledy jsem se podívala na město, které se odtud zdálo tak klidné a vrátila jsem se zpět do hradu. Tarina jsem neviděla ani v domečku se zelenými dveřmi a tak jsem si šla lehnout, abych měla dost sil na nadcházející klání. A teď se mi musel zdát zrovna tenhle sen!
Posadím se a vedle postele si všimnu hromádky oblečení, Rash umí být tichá jako myš, když to sem přinesla a ani mě nevzbudila.
V podstatě se jedná o stejný oděv jako tady nosím běžně, jen není černý, ale kožený a hnědý.
Snídaně opět leží na stolku a já se na ní hned vrhnu, nějak jsem vyhladověla.
-"Co se ti to zdálo, že jsi sebou ze spaní tak házela? "- zahouká Nix, který sedí na židli u stolu.
Otočím na něj hlavu a s plnou pusou odpovím "Vůbef nif", - 'To ti tak budu věřit "- přilétne k mému talíři a ukradne plátek šunky.
Pohladím ho po hlavě "Radši mi řekni jestli jsi viděl něco zajímavého". Žlutýma očima se na mě zahledí a přísahala bych, že se malinko usmívá
-"Myslíš kromě tebe jak se kradeš někam za Tarinem?" - nevěřícně mu pohled opácím, zamračím se "Měl bys mě už konečně přestat sledovat a věnovat se důležitějším věcem" .
Zahouká něco co mohla a také nemusela být uštěpačná poznámka, poté dodá -"Včera byl všude klid, krom toho... Našel jsem ten trezor, ale nemyslím si, že ta věc je uvnitř"-.
"Jak to myslíš, že není uvnitř? Ta jasnovidka, které jsem zaplatila říkala, že je schovaná a dobře střežená. Co by mohlo být střežené líp než královský trezor?". Nix zahouká v nesouhlas
- "Myslím si, že je tady. Jen si nemyslím, že je v tom trezoru" - utrhne zobákem kus šunky a sežere ji - "Zopakuj mi ještě jednou co ti řekla"-.
Zamyslím se a snažím si vybavit slova jasnovidky, jejíž pomoc jsem před pár týdny vyhledala. Spíš než jasné odpovědi mi to znělo jako hádanky.
"Myslím si že to bylo nějak tahle" odpovím a odmlčím se, abych si vybavila začátek.

"Co hledáš je ukryto v srdci tyrkysového slunce, následuj prokletého může se srdcem ze zlata, aby jsi našla poklad cennější než všechny diamanty světa. Oceán jehož srdce bije pro tebe bude stát při tobě, když muž beze cti tě na scestí svede. Hledej v noci, neboť v tu dobu je magie nejsilnější a odhalí i věci skryté ".

" Začínám si myslet, že mi to jen schválně udělala těžší. Mohla mi rovnou říct, kde ta věc je.... Jak při mě může stát oceán? To jako že se v něm případně neutopím nebo co? " odfrknu si a položím se zpět na postel. Jasnovidky! Co mě to napadlo za ní chodit?
Bohužel zoufalá situace si žádá zoufalá řešení.
Slunce se neúprosně blíží nahoru, popadnu proto připravené oblečení, nasadím si kápi a svou masku. Krejčí z města odvedl dobrou práci, sedí perfektně. Vrhací dýky schovám na správná místa.
-" Hodně štěstí "- houkne za mnou Nix, když vyrazím ze dveří. Na nádvoří už jsou skoro všichni účastníci, kromě Luca a Arna.
Tarin také ještě nedorazil, což je neobvyklé. Většinou se mi věsí na paty při každé práci.
Sednu si pod rozkvetlou jabloň a opřu se o její hrubý kmen. Slyším jak v jejích větvích bzučí včely, na jedné její větvi sedí slavík a zpívá, vábí k sobě partnera. Z nějakého důvodu mě napadne, že i já už dlouho nesdílela lože s žádným mužem. Až bolestně dlouho, což by vlastně nejspíš vysvětlovalo ten můj sen.
Dřív než začnu počítat, jak už je to dlouho si všimnu, že na mě Hunter mává. Zvednu ruku na pozdrav, zatímco jsem přemýšlela se k němu připojil i jeho bratr.
Najednou si vzpomenu. Vzpomenu si, proč se mi Hunter zdál tak povědomej.
Mělo mi to dojít dřív. Oni tam byli! Oba byli na Bílé pláži ve stejný den jako já!
Pamatuji si, že byli ve vedlejší kleci, první dvojčata která jsem ve svém životě viděla. Koupil je nějaký muž za docela vysokou částku, jsem si jistá, že to byl majitel Jam ze Safírového města.
Vysvětlilo by to jejich mohutná vycvičená těla, opálená žhavým sluncem při bojích.
Slyšela jsem o dvojčatech ze Safírového města, ale netušila jsem, že to jsou oni. Až do teď.
Nevím jak se dva kluci z Lobaru dostali na tu Pláž, ale zato vím, že se pak proslavili jako skvělé duo bojovníků.
To by mohl být problém, velký problém.
Třeba to ani nejsou oni uklidňuji samu sebe,museli by mít vypálené značky otroků, jako jsem jí měla mít i já, kdyby tomu Mistr v čas nezabránil.
Hunter mě nachytá jak se dívám jejich směrem a pozvedne obočí, rychle se odvrátím, jenom abych viděla jak zrovna přichází Tarin, který mi nevěnuje o nic víc pozornosti než vrabci na střeše.
Nejspíš je to dobře.
Za pár minut už sem naklusají čtyři strážci a za nimi princ Dante. Snažím se na něm najít nějaké známky posednutí ale vypadá normálně a nepřítomně. Jeho bratr ani královna s ním nejsou, vstanu a připojím se k ostatním účastníkům klání. Poklekneme, nemyslím si, že by mi tentokrát prošlo to neudělat,ne před jeho strážci.
"Vidím, že už jsou zde všichni. Tak myslím, že nemá cenu nic prodlužovat a můžeme zahájit klání. Ze všeho nejdříve... Pravidla jsou jednoduchá, nikdo nesmí zemřít, každý kdo prohraje daný úkol vypadává z turnaje. To je asi tak vše k pravidlům, věřím že nejsou nijak složitá, tudíž jim porozumíte i vy". Kretén nafoukanej, dělá jakoby jsme neuměli do pěti napočítat odfrknu si.
Přeletí všechny znuděným pohledem a pokračuje "Dnešní první úkol je také jednoduchý. Lukostřelba. Ten kdo bude mít nejméně bodů vypadává z klání, nejlepší naopak dostane odměnu"
No to je rozhodně lehčí než jsem si představovala.
Od nikud se náhle vynoří sluhové s terči, luky a toulci. Rozestaví je před nás v různých odstupech, nejzazší je asi dvě stě metrů daleko.
Všimnu si, že ti jenž si účast v klání zaplatili lehce znervózněli, ale jen někteří.
"Tamle na tu tabulku prosím napište své jméno k jednomu z čísel, bude to vaše pořadové číslo až do konce klání. Tady Horacio bude zapisovat vaše výsledky" řekne znuděně princ a posadí se na připravenou židli, aby měl dobrý výhled na plnění úkolu. Podsaditý starší muž, Horacio, se postaví vedle prince a mlčky vyčkává.
Vydám se směrem k velké tabulce a zapíši se pod číslo 5 jako S.. Každý si to písmeno může vyložit po svém, Scarlet, Silencio, Shadowcat, Slavík...
Cítím jak se o mě opře velké tělo a nad mým ramenem se protáhne svalnatá opálená ruka s perem, patří Hunterovi, který se zapíše k číslu 2. Luca je číslo 3 a Tarin 4.
Docela mě překvapuje, že se Tarin nenapsal k jedničce, ale asi chce být měně nápadný.
Cítím na sobě něčí pohled a tak se otočím, tyrkysové oči se na mě upírají, ale jako by mě neviděly, jejich majitel nehne ani brvou.
Odejdu zpět k ostatním účastníkům a vyčkáváme. Všem nám sluhové postupně předávají po jednom luku a toulci s deseti šípy. Luk je vyrobený z pevného, ale poddajného dřeva, moc pěkně zpracovaný.
Dostaneme rychlou instruktáž, že každý šíp dostane od 1 po 10 bodů podle toho kam se trefíme.
Pokud na konci bude remíza, rozhodne sdílení na ty tva nejvzdálenější terče.
Dohromady tedy můžete získat sto bodů.