From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

43. HVĚZDA

¿¿¿TARIN¿¿¿

Bolí mě srdce jen se na ní dívám. Už pět dní skoro nespí, nepije ani nejí.
Tvář má propadlou a sinalou, nemluví pokud se se jí přímo na něco nezeptáte. Ale to není to nejhorší...
Nemůže ani vidět oheň, byť jen sebemenší plamínek. Kdykoliv rozděláme v noci táborák- když se tedy odvážíme to udělat- sedí ve stínech a ani se na něj nepodívá. Sedí tam v chladu, tmě a samotě dokud zase nevyjde slunce na obzoru.
Asi nikdy nezapomenu na to co nám všem tu noc řekla, "Moje matka uhořela, když čekala dítě", od té doby se to nad námi vznáší jako ponurý duch časů minulých.
Dante to také nenese nejlépe, je přesvědčený, že je to jeho chyba... Že to provedla jeho rodina a tudíž za to nese odpovědnost, i když on sám byl sotva dítě, když se to stalo.
Scarlet ho za to nevinní, vinní za to sebe, což je ještě horší, jako by už tak neměla dost věcí, které jí v noci nedají spát.
Všichni jsme byli svědky toho, jak se sesypala, když jsme den po té události rozdělali táborák.
Seděla tam jako přimrazená, dívala se do plamenů a skoro nemrkala.
Když se oheň rozhořel trochu víc, schoulila se do klubíčka a klepala se jako listí ve větru.
Neviděl jsem jí do tváře, ale slyšel jsem jí šeptat. Šeptala ta slova pořád dokola, "Oni shořeli, ale já ne. Oni shořeli, ale já ne. Oni shořeli, ale já ne" pořád a pořád dokola, myslel jsem že jí to uklidňuje.
Jenže pak jsem řekl něco, co jsem říkat neměl, "Scar ty za to přeci nemůžeš, jsi odolná vůči ohni, není to tvoje chyba" pokusil jsem se na ní sáhnou, ale odrazila mou ruku pryč s nevídanou silou. Zadívala se na mě, oči se jí leskly až mě trochu vyděsila. Nakonec tichým hlasem pronesla "Oni shořeli, ale já ne. Vy shoříte, ale já ne", tak moc mě její slova zamrazila, že jsem se jí ani nepokusil zastavit, když odešla na noční hlídku. Od té doby drží stráž každou noc, celou noc.
Stydím se za to, jak mě její stav děsí, ale prostě nevím jak jí pomoct. Klidně bych jí dal kus sebe, kdyby jí to pomohlo, ale vím že to nejde.
S každým dnem jsme stále blíž a blíž u Doupěte, musíme být opatrní a já se bojím, že ona teď nevidí nic než jen plameny.
Hroutí se mi pod rukama jako domeček z písku pod přílivem a já nevím jak to zastavit.
Jestli se nevzpamatuje... Bojím se, že v tomhle stavu zůstane už napořád.
Zadívám se na odlesk její nezdravě šedé pokožky, která prosvítá skrz její nazrzlé vlasy. Teď je jeden z těch vzácných okamžiků kdy spí, sice jen na pár hodin, ale spí.
Ve spacáku se potí a ruce má vystrčené ven, přestože teploty v téhle výšce i přes den padají pod nulu. Teď už se slunce kloní k západu a za chvíli začne doopravdy mrznout.
Ale to už se zase probudí, v noci je vzhůru a spí jen za denního světla.
Povzdechnu si a přejedu jí po horkém čele, ale nemá horečku, spíš to je jako by se uvnitř ní něco pralo. Možná je to zdravý rozum se šílenstvím... Každopádně doufám, že moje stará milovaná Scar ten vnitřní zápas vyhraje.
"Dej jí pár dní... S tím co se jí teď všechno vybavuje, je zázrak že vůbec ještě stojí na nohou. Musí toho hodně vstřebat, s hodně věcma se smířit a hlavně se musí smířit sama se sebou" zašeptá Luca, který sedí před ohništěm a zrovna nám dělá trochu horké polévky.
Mám chuť na něj něco zavrčet, ale místo toho přikrývnu. On je z nějakého důvodu jediný, koho si k sobě Scar v posledních dnech pustí.
Nemluví spolu, prostě jen sedí na hlídce v tichu a dívají se do noci.
"Je jako porcelánová panenka. Bojím se že těch prasklin je na ní už moc... Co když to její mysl nebo tělo nevydrží?" vyslovím nahlas to co se mi už pět dní honí hlavou.
"To nevím... Musíme jen doufat, že se s tím sama popere a vyjde jako vítěz" odpoví Luca a podá mi misku s polévkou, nebo spíš s horkou vodou a povařeným vyuzeným masem.
"Nemusí na to být přeci sama. Má mě, má nás" zamručím ustaraně a usrknu si horké polévky, příjemné teplo mi zahřeje tělo.
"Obávám se, že tohle je jen a pouze její bitva. My jí nijak neovlivníme, pokud to sama nedovolí" odpoví mi smutně a podá misku Dantemu, který sedí tiše mezi námi.
Mezi ohništěm a Scarlet leží obrovská chlupatá Zlopuma, jako by si drak střežil svůj poklad. Předstírá, že spí, ale vidím jak sem tam cukne ušima, když se někdo pohne nebo promluví. Hlídá Scarlet jako její osobní stráž a mírně zavrčí, kdykoliv se někdo z nás pohybuje moc nahlas.
Měli jsme štěstí, když jsme našli tuhle malou ledovou jeskyňku, je tu dost těsno a nebýt dek, které jsme připevnili ke vchodu i větrno a větší chladno.
Už jsme skoro v nejvyšší části hor, takže tady opravdu přituhuje a ohníček všichni vřele uvítáme. Je nám všem zima, přestože jsme zabalení od hlavy až k patě, tedy kromě Scar, které očividně stačí ta zvláštní bunda co koupila na trhu.
I ty boty a batohy se náramně osvědčily, musím uznat, že nenaletěla žádnému podvodníkovi, ale pořídila věci od opravdového mistra svého řemesla.
Pomalu do sebe vyklopím zbytek polévky a zbylé maso strčím Reón před obrovské tlapy. Nejdřív otevře jedno velké oko a pak to druhé, změří si mě od hlavy až k palcům u nohou a pak se vděčně pustí do jídla. Není to velká porce, ale musíme jídlo dělit na příděly. Zlopuma prakticky Scar neopouští, neustále je jí po boku a tudíž nechodí ani lovit. Musí mít hlad, je obrovská a naše příděly jsou... No, lidské.
Myslím, že její přítomnost drží všechna ostatní zvířata dál od nás, nebo to možná dělá Scarlet, nejsem si tím úplně jistý.
Každopádně sice vlky slyšíme, občas je i vidíme, ale nehodlají se k nám přiblížit víc než na dvě stě metrů. Naštěstí, protože jejich alfasamec je obrovský, jsem si jistý, že tohohle by ani dvojčata nedokázala skolit.
Za to by z něj byla skvělá kožešina. Zachvěju se zimou a odvážím se přiblížit ruku k šelmě, která dojedla můj skromný příděl. Když se má ruka dotkne misky její velký čumák očuchá mou ruku, poté mi jím dloubne do ruky a já misku položím na zem, protože mi hlavu přiloží k dlani. Velmi obezřetně jí pohladím po hřejivé hlavě a ona lehce zavrní, usměju se a pohladím jí ještě jednou, než hlavu zase stáhne a lehne si do původní strážní pozice.
Tohle je vůbec poprvé, co na sebe nechala sáhnout od někoho jiného než od Scar.
Rozválím se na spacák a ustaraně se zaměřím na svou nádhernou přítelkyni. I když je nemocná, tak vypadá dobře, je to až nefér.
"Nech už minulost minulostí Scar. Před námi je budoucnost o jaké jsme ani nesnili" zašeptám k ní potichu, aby mě ostatní neslyšeli.
Možná si to jen namlouvám, ale zdá se mi, že při těch slovech povolila zaťaté pěsti a uvolnila obličej. Doufám, že si to jen nenamlouvám.