From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

28. KVĚTINY

Trvalo týden než se palác vzpamatoval z útoku Bezejmenných. Den za dnem byly rozbité zdi opět celé a lidem se navrátila spokojenost do trváří.
Tři dny po útoku se držel smutek za všechny oběti a padlým strážcům byla vystavěna obrovská hranice, kdežto o zavražděných sloužících se nikdo slovem nezmínil.
Princ Logan měl moc práce aby se za mnou stavil a tak jsem se stihla plně zotavit a Tarin přestal kulhat.
Snažili jsme se nebýt moc spolu, aby to nebylo podezřelé, ale prvních pár nocí Tarin strávil na podušce na zemi v mém pokoji, dokud ten jeho nebyl opraven.
Rozhodnutí ohledně klání nám stále nebylo oznámeno, tudíž jsme měli spoustu volného času na plánování. De Laovo tělo bylo předáno jeho rodině, ale po Lynovi stále ani stopy, jako by se vypařil.
Nix úspěšně domluvil s princovo kočkou Missi, aby dohlížela na jeho zdraví a tudíž alespoň něco probíhalo hladce. Dante sice stále chodil napůl myslí jinde, ale kdykoliv viděl někoho ze svých spojenců dal nám znamení, že vnímá.
Luca a Hunter byli v poslední době rozladění, ale nepodařilo se mi z nich dostat proč. Luca Huntera podezříval, že před ním něco tají, takže to mezi nimi trochu skřípalo, kdykoliv jsem je slyšela spolu mluvit.
A co se týče mě... Stále více se mi vracela vzpomínka na sen u srdce hvozdu, na to co zlopuma povídala o Temné sféře. Jako by mi něco napovídalo, že to nebyl sen, ale že se to skutečně stalo. Kdykoliv jsem se podívala na les naskočila mi husí kůže,ale přesto mě to do něj táhlo. Temná sféra je skutečná, cítím to.
"Scar?" vytrhne mě z civění na les hlas Tarina, vzhlédne od knihy s ustaraným tónem i pohledem "Všechno v pohodě?".
Usměju se na něj "Jistě, jen jsem přemýšlela", ani jsem si nevšimla že v ruce svírám medailon takovou silou, až se mi jeho otisk vtlačil do dlaně.
"Už brzy to bude za námi" usměje se na mě povzbudivě, nahne se dopředu a stiskne mou drobnou ruku v jeho veliké dlani.
"K něčemu se schyluje, cítím to ve vzduchu. K něčemu špatnému" zadívám se znovu ven kde panuje krásný teplý jarní den.
Tarin rázně zaklapne knihu Území Ember tam a zase zpátky a zvedne se, za ruku mě vytáhne na nohy a obejme mě,vtiskne mi polibek na temeno, "Jdeme ven" zavelí nečekaně.
"Nemám náladu" zamručím bez energie a chci se znovu posadit do křesla, když tu mě najednou zvedne a hodí si mě přes rameno s elegancí akrobata.
" To nebyla otázka, já ti to oznamoval" zazubí se, nebo alespoň myslím že to udělal předtím než jsem sebou začala zmítat "Dej mě dolů" zasměju se o něco veseleji.
Poslušně mě postaví zpátky na nohy, chytí mě za ruku a vydá se ke dveřím "Je něco po třetí... To by mělo stačit" mumlá si pod vousy a chystá se vykročit ven, když nás oba zastavím.
Neptám se co jeho mumlání znamená, ale poukážu na naše spojené ruce. Nemůžeme takhle vyjít ven "A jo, jasně, vždyť já vím" dostane ze sebe a posmutněle mou ruku pustí.
Otevře dveře a nechá mě projít, kráčíme tedy palácem vedle sebe i když je Tarin trošičku ve vedení, jako by nás někam vedl.
"Kam to jdeme?" zeptám se ho, když zamíříme k bráně, otočí se a věnuje mi jeden z jeho lišáckých úsměvů "Do města. Potřebujeme se trochu uvolnit, nebo se z toho plánování a všech těch knih za chvíli zblázníme".
V tom má bohužel pravdu, všechno na mě začalo doléhat den po té scéně ve skleníku. Ukrást klíč princi by nemělo být tak těžké, jenže je, jak se ukázalo při obhlížení terénu. Potom je tu ta otázka věci pro kterou nás Mistr poslal. Sama nevím co to vlastně je, jen že je to to nejcennější co královská rodina má. Potom tu je jak hodláme odejít od bratrstva, když to není možné... Je tu spousta otázek a tak málo odpovědí.
Povzdechnu si "Asi máš pravdu" přidám do kroku a srovnám tempo s jeho dlouhými kroky.

"Páni, co se to tu děje?" zastavím se ohromeně na hlavním nádvoří, které je poseto tisíce květinami, přípravy jsou v plném proudu. Květy jsou úplně všude, vetkané do hradby, obtočené na lampách i na lanech mezi nimi, jako by to vypadlo z nějaké pohádky. Je to kouzelné. A ta vůně, všude to tu voní jako uprostřed louky, sem tam protkané vůní pečeně, koláčů či medoviny.
"Copak vy to nevíte? Vždyť je dnes Alban eilir" zastaví se vedle nás podsaditý muž se soudky vína, medoviny a piva na svém dřevěném vozu.
"To už? Úplně mi to vypadlo z hlavy" zasměju se provinile své hlouposti a muž se na mě vřele usměje, "To se stane, ale váš muž na to očividně nezapomněl" ukáže někam za mne a já se otočím tím směrem. Ukazuje na Tarina který je ležérně opřený a jednu z lamp a něco drží za zády.
"Užijte si slavnost" slyším může jak odjíždí a já mu jen rychle poděkuji, Mého muže? Tím myslel Tarina?
Pomalu k němu dojdu a snažím se, aby mi nehořely tváře "Ty jsi věděl, že je dneska Alban eilir?" zeptám se ho, jako by se něčím provinil a snažím se mu nakouknout za záda.
"Možná jsem to věděl a možná je to jen náhoda" zazubí se troufale a zatáhne mě do uličky za ním, kde nikdo není kromě nás dvou.
Nečekaně mě políbí a mě zahřeje na hrudi, když tu mi něco přistane na hlavě. Odtáhnu se a sundám to. Je to věnec upletený z prvosenek, koniklece, jaterníku a uprostřed je nikdy nehynoucí rudá růže.
"Díky" zašeptám a vtisknu mu další polibek, vezme mi věnec z ruky a posadí mi ho opatrně na hlavu, tak aby byla růže přímo uprostřed.
Zadíván se na svůj odraz ve výloze obchodu, který stojí vedle nás. Věnec vypadá jako koruna z květin, je opravdu krásný a i krásně voní.
Znovu se na Tarina zadívám a přistihnu ho se zvláštním výrazem, který nedokážu identifikovat.
"Sluší ti" štípne mě do tváře a já ho se smíchem plácnu přes ruku, "Ale ještě by to chtělo nějaké oblečení. Nemůžeme jít na slavnost takhle" poukáže na naše kožené oblečení a košile.
"To máš asi pravdu. Skončíme si pro něco do paláce, určitě tam nějaké šaty najdu" otočím se k návratu, ale on mě chytí za ruku a zastaví mě.
"Nic takového. Rozjedeme to hezky v plné parádě " a mávne rukou směrem k obchůdků naproti přes ulici. Je to malé krejčovství a obchod s oblečením zároveň.