10. ŠEPTAJÍCÍ LES

2.7K 194 2
                                    

Všichni opět stojíme v zástupu, jeden účastník klání vedle druhého. Jenže tentokrát nejsme na nádvoří, ale v blízkém lese za palácem.
Místo korunního prince je tu dnes jeho mladší bratr Logan. Vypadá velmi klidně a zaujatě, přesný opak jeho bratra.
"Zdravím vás. Dnes proběhne druhý úkol, který vás všechny donutí zapojit své nejlepší smysly.
Dnes totiž budete stopovat. Někde v lese naši strážci ukryli vlajky, o jednu méně než je váš stávající počet. Ten nejrychlejší z vás kdo se vrátí s vlajkou zpět sem, vyhrál dnešní úkol. Kdo vlajku nezíská, vypadává z klání. Pravidel je jen pár a ta jsou následující : Každý smí vzít pouze jednu vlajku. Nesmíte jí ukrást jinému soutěžícímu, pokud už ji má. Na orientaci v lese nesmíte použít kompas, pouze svůj vlastní orientační smysl." dohovoří příjemným hlasem princ, který by jednoho ukolébal ke spánku.
Ke každému z nás přistoupí sluha s malým papírkem v ruce, je na něm krasopisně vypsaná nápověda.
I strážci musí někdy odpočívat. Ti naši leží zády k slunci a podřimují se stínu Dcery.
Takže musím na východ, alespoň nějaké zúžení hledání. Ve stínu Dcery... Dcera je přece bohyní tmy, takže to může být buď kterýkoliv stín nebo temnější místo.
"Pokud dojdete až k městu, zašli jste příliš daleko. Úkol se odehrává pouze v lese. A mějte se na pozoru, před pár týdny zde bylo nahlášeno divoké zvíře, takže si vemte zbraně" připomene nám ještě princ a na všechny se povzbudivě usměje, poté nás sloužící začnou jednoho po druhém odvádět na místo startu.
Divoké zvěře, ať je to cokoliv, nechci na něj narazit, když mám u sebe jen malou dýku.
Každý účastník je od toho dalšího vzdálen zhruba dvě stě metrů.
Tarina ani nevidím, musí být tedy někde hodně daleko. Zato čtyři sta metrů ode mě, hned vedle Lyna, je postavený Hunter. Mohla bych si myslet, že to je i Luca, ale mám opravdu dobrý zrak a tak vím, že to je jeho dvojče.
Po mé pravé straně stojí Arno, který při řeči prince vypadal stále jako přejetý stádem koní.
Všimnu si, že se na mě dívá, nebo možná na Lyna, který stojí za mnou. Rozhodnu se tím ale nezatěžovat a raději se zaměřím na les před námi.
Zatím žádné stopy stráží nevidím a tak přejedu pohledem trochu hlouběji do lesa. Půl kilometru daleko na východě je vysoký strom, i z takové dálky vypadá starý a suchý. Perfektní místo, tam budu směřovat své první kroky.

Po tom co zazněl signál jsme se všichni, ať pomalu či v běhu, vydali do lesa. Předtím než jsem vstoupila do stínu prvních stromů jsem zahlédla Lyna, jak se nenápadně přibližuje blíž k Hunterovi, nejspíš aby ho sledoval.
Podívám se na hustou masu stromů a porostu před sebou, tenhle les rozhodně nevypadá přátelsky, prý se tu pravidelně ztrácí lidé.
Jenže proč bych měla věřit na nějaké povídačky? S největší pravděpodobností je prostě něco sežralo, nebo jen utekli pryč od svého mizerného života ve městě. Když žijete v Carnace můžete jít jen dvěma směry, na moře směrem na Baco, nebo do Šeptajícího lesa, který se při překročení řeky táhne až k horském pásu Ker.
Pokud vás v lese něco nesežere nebo se něčím neotravíte, máte vyhráno, pokud vás na moři nepřepadnou piráti, máte vyhráno. Pokud.
Tiše našlapuji mezi stromy a hledám správný směr, zatím mi bude stačit držet se východní strany lesa a všímat si okolí.
Les je opravdu hustý, čím dále zacházím, tím méně světla sem proniká, všude voní jehličí a suché listí. Ptáci zpívají, naneštěstí neoplývají dostatečnou inteligencí, aby mi jejich zpěv dával nějaký valný smysl a pomohl mi v pátrání.
Nikde nevidím ani neslyším žádné další účastníky, je to trochu zvláštní vzheldem k tomu, že by se všichni měli ubírat stejným směrem.
Nakonec mě to ticho přestává bavit a začnu si pobrukovat. Slova té písně neznám, pouze tu melodii, zpíval mi jí otec vždy když jsem šla spát.
(*zpívá se podobně jako třeba Jenny of Oldstones, pro představu*)
Měl krásný hlas, dokázal mě vždycky uklidnit.
Jdu dál a pobrukuji si, když se konečně dostanu k refrénu zaskočí mě čísi hlas,
"Tam pod horou z mramoru,
kde král zvířat všech spí.
Tam údolí kvete jen,
kde nebe je modré jak sen.
To je to město všech měst,
to město z mramoru ".
Vytasím dýku hned jak daná osoba dozpívá a hledám původce hlasu,dokud konečně nespočinu zrakem na vysoké mužské postavě.
"Neboj se děvče, nechci ti přece ublížit" zvedne postarší Arno ruce smířlivě do vzduchu,když zahlédl mou dýku. Zastrčím jí zpět za opasek.
"Jestli nechceš, aby se vědělo, že jsi děvče, neměla by sis takhle pobrukovat uprostřed lesa, kde tě může každý slyšet " řekne nakonec a spustí ruce zpět k tělu, přijde trochu blíž a sníží hlas "A rozhodně by sis neměla brouka zrovna tuhle, jestli je ti život milý".
Vyhrnu si kápi trochu výš, abych se mu mohla dívat do očí "Co je na té písní tak špatného?" zeptám se nakonec. Nejdříve se zatváří trochu překvapeně "Copak ty nevíš co je to za píseň?", zavrtím hlavou a dál na něj upírám pohled.
"Děvče, copak ty nejsi dost stará, aby jsi věděla co se před patnácti lety stalo? Kdo tě tu píseň naučil? " stále mluví potichu a přistoupí ještě blíž. Vypadá to, že se opravdu bojí, aby ho někdo neslyšel.
"Naučil mě jí otec, vždycky mi jí zpíval. A ne, nevím o tom co se tehdy stalo" řeknu nakonec a srdce mi začne nervózně bít.
A jako by mi to mělo něco říkat mi dá jednoduchou odpověď, "Je to přeci Velká píseň ze Sonemu", mě to bohužel ale nic neříká. Pouze vím, že Velkou píseň má každá říše, i Varent a Carnaca. Varent má Velkou píseň Hořícího měsíce a Carnaca zase Tyrkysové slunce.
"Nikdy jsem o Sonemu neslyšela" odpovím mu nakonec a jeho to vcelku překvapí,ale ne moc. Jeho výraz trochu posmutní, "Tomu se docela divím, protože jsem myslel, že ze Sonemu pocházíš. Podle barvy očí i vlasů by to tak odpovídalo, i podle té písně kterou ti zpíval otec", jakmile to dořekl se mé srdce málem zastavilo.
Já že pocházím z té říše? Nikdy předtím jsem o ní neslyšela! Ale třeba by to mohlo být někde daleko a tak jsem nepotkala nikoho, kdo by měl stejné rysy jako já.
Myšlenky mi běhají hlavou jako splašené, ale jedině co ze sebe dostanu je prostá věta, "Kde je ten Sonem?". Stáhnu si masku, aby se mi lépe dýchalo. U bohyně! Třeba mám někde příbuzné a domov!
Tuto myšlenku však Arnova odpověď zboří jako vítr domeček z karet, "Je mi líto děvče... Ale Sonem byl před patnácti lety smazán z povrchu Ember".
Na jednu titěrnou vteřinu jsem vážně uvěřila, že bych mohla najít nový domov. Na jednu zasranou vteřinu jsem si dovolila věřit a zase se to posralo.
"Co se stalo? " vypravím ze sebe trochu přiškrceně a dám se do pomalé chůze tam kam jsem původně směřovala.
Arno mě následuje, ale drží si odstup, "Sonem začal rebelovat Dastovi, zesnulému králi, jelikož viděl jak lidé trpí. Tomu se to samozřejmě nelíbilo a tak jednou v noci poslal celé vojsko proti nim. Byl to masakr, hlavní město Sonemu bylo spáleno na popel, od té doby se mu říká Město popela, stejně tak dopadl i celý zbytek říše. Nezbylo nic než zkáza, kosti a popel. Jen málo lidem se podařilo uniknout a ještě méně jich pak přežilo" všechno to vypráví se smutkem v hlase, ale pokračuje zatímco kráčíme kupředu.
"Ti co přežili se rozprchli a o hrůzách, které viděli ani nedokázali mluvit. Všechny záznamy o Sonemu byly zničeny a ze všech map byl vymazán. Jako by nikdy neexistoval. Jediné co zůstalo jsou trosky a legendy o tom, že pár členů královské rodiny přežilo a teď někde sbírají vojiska a sílu na protiútok. Nicméně je to už patnáct let a nikdo žádné členy rodiny Fireborn neviděl" dokončí své vyprávění a nastane ticho , přerušované pouze našimi kroky a dechem.
Nevím co na to říct, opravdu nevím. A tak jen jdu dál.
"Víš, ani jsem ti nepoděkoval" přeruší ticho Arno a položí mi ruku na rameno, abych se zastavila.
Tázavě se na něj zadívám, "Za to, že jsi mi nedovilila zmlátit toho malého parchanta. To tvoje oči mě zastavily. Máš v nich stejný odstín zelené, jako měla moje žena, jen neměla ty stříbrné kroužky okolo panenek. Taky byla ze Sonemu, víš. Ta nákaza si jí i mou dceru naštěstí vzala dřív, než se stal ten masakr. Alespoň se nemusela dívat na to, co se tam stalo".
Svitne mi, úplně se mi to vykouřilo z hlavy, po tom co jsem se teď dozvěděla.
"Jo, jasně nemáte zač" odpovím mu nakonec a pokusím se na něj alespoň trochu usmát.
"Pokud se budeš chtít něco o Sonemu dozvědět, klidně za mnou přijď. Ještě tu zůstanu dva dny a pak odejdu" stáhne ruku z mého ramene a poodstoupí. "Dva dny? Copak vy nechcete vyhrát klání?" zeptám se překvapeně a zadívám se na něj.
"Zjistil jsem něco podstatnějšího a chci se o tom něco víc dozvědět, ale tady to nepůjde. Tohle hloupé klání už není důležité " chci se ho zeptat, co ho přimělo změnit názor, ale nic mi do toho není.
Jdeme ještě nějaký čas spolu v tichosti a nakonec se rozloučíme a jdeme si každý po svých.
Ani jsem si to neuvědomila, ale došla jsem celou cestu až k tomu obrovskému stromu. Z blízká je ještě masivnější. Jeho kmen by obejmulo přinejmenším osm lidí a i když je suchý, pulzuje v něm život. Jako by byl srdcem tohohle lesa.
Položím ruku na hrubou kůru a zaposlouchám se, nikdo jiný není poblíž,pouze pár menších zvířat hopká kdesi blízko.
Vyhoupnu se na první větev a dám se do šplhání vzhůru.
Čím výš sem, tím lepší mám výhled na les okolo. Postupně se propracuji až nad úroveň stromů, vlastně to dělám zcela mechanicky, jelikož neustále myslím na to co mi Arno řekl.
I ta malá jiskřička naděje, že mám někde nějakou rodinu právě pohasla. Byla zadupána už hodně dávno a já o tom ani nevěděla.
Vylezu až na tu nejvrchnější větev, která je schopná mě udržet. Jsem už opravdu hodně vysoko, v životě jsem neviděla takhle vysoký strom, natož na něj lezla.
Vlahý vítr v koruně suchého stromu šeptá něco jazykem, tak starým, že mu ani mladší stromy pod námi nerozumí. Je tu tak krásný výhled a klid. Bezděky se zadívám na jihozápad, sice to nemůžu vidět, ale tam v dálce ležel můj někdejší domov, ze které jsem nějak unikla. Teď už je tam jenom popel. Je zvláštní, že si nic nepamatuju.
"-Nad čím přemýšlíš?- " zahouká vedle mě Nix a pomalu se snese na větev přede mě. Přišel přesně jak jsme se dohodli.
"Povím ti to až bude po zkoušce" nedokážu mu to říct, ne teď.
"-Dobrá. Už víš kde mám hledat?- " zahouká a netrpělivě přešlápne, přikrývnu a přetlumočím mu nápovědu.
"-Fajn, jdu na to-" odpoví a vznese se do vzduchu, "Prostě jí jen seber a přines mi jí, budu hledat taky, ale když jí najdeš prostě jí seber" zavolám na něj než odletí. Zahouká že rozumí a je fuč.

From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno Where stories live. Discover now