From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

13. KRABIČKA

Moc ráda bych řekla, že jsem se na rozhovor s princem Loganem plně soustředila. Opravdu moc ráda, jenže to tak není.
Moje myšlenky stále zabíhají k druhému princi, který vypadal opravdu hodně špatně v momentě, kdy jsem ho opouštěla. Co když ho někdo postupně tráví? Zavrtím hlavou. Ne, nikdy jsem neslyšela o jedu co by tohle způsoboval. Byl to vážně hrozný pohled. Co když to má něco společného s tím co jsem předtím viděla v lese? Ovládnutí temných sil si možná vyžádá takovou velkou daň.
Už jen ta myšlenka mě děsí, s takovýma věcma si není radno zahrávat.
"No a co vaše matka?" pokračuje v hovoru s lehkým úsměvem princ Logan a zaboří nůž do svého steaku, ze kterého vyteče spousta šťávy.
Loknu si vína na kuráž, "Nikdy jsem jí nepoznala, vaše výsosti" odpovím mu a nasadím smutnou tvář.
"Ah, to je mi líto" odpoví a zní to upřímně, povzbudivě se usměje a vloží si sousto do úst.
Jídlo je tu výborné, už jen z té vůně se mi sbíhají sliny. Ale žaludek mám stažený nervozitou a tak jím jen pomalu.
"Ani jsem vám nepoděkovala za šaty, jsou opravdu skvostné" usměju se na prince a natočím se tak, aby se světlo ze svic odrazilo v mých očích.
"To byla jen maličkost, velice vám sluší" prohrábne si rukou zlaté vlasy a vezme si další sousto.
"Jak jste věděl, že mi padnou? " usměju se na něj laškovně a vložím si do úst výtečné kuřecí maso.
Tajemně se usměje "Nezapomeňte že vaše služebná Rash především pracuje pro nás. Stačilo říct slovo a už běžela vše zařídit".
Samozřejmě, že běžela okamžitě. Nejspíš jí k smrti vyděsilo, že s ní mluví sám princ.
"Mohu se Vás na něco zeptat vaše veličenstvo? " osmělím se trochu a on ulpí pohledem na mé maličkosti, přikývne "Pokud to bude v mých silách, rád vám odpovím. A Scarlet?... Klidně mi tykejte, nemám rád to formální oslovení".
"Smím se tě na něco zeptat vel- Logane?"
Přitaká ať pokračuji a mezitím dále jí, "Je tvůj bratr, princ Dante, nemocný?", ustane ve žvýkání a zadívá se na mě. Po chviličce, která je dlouhá jako hodina, polkne a odpoví, "Není nemocný Scarlet. Ale... Po smrti našeho otce, na něj dopadlo spoutu zodpovědnosti a starostí. Musí si jen zvyknout".
Pokývnu na srozuměnou, "To chápu. Omlouvám se, byla to velmi netaktní otázka" trochu se začervenám a pohled upřu na stůl.
"V pořádku. Je hezké, že máte o mého bratra starost. Je přeci budoucím vladařem" odpoví s lehkým úsměvem, ale ta poslední věta od něj zněla trochu hořce. Že by si snad princ Logan myslel, že by byl lepším králem než jeho bratr? Zajímavé.
Nesměle mu úsměv oplatím a upiji vína.
"A co vlastně ráda děláš ve volném čase? " zeptá se poté, co oba dokončíme hlavní chod a čekáme na dezert.
" Moc ráda si čtu a nebo si zpívám" alespoň pro jednou mu nelžu, opravdu tohle ve volném čase dělám. Po otci jsem zdědila nadání pro zpěv. Vždycky když zpíval, i ptáci ztichli aby si ho mohli poslechnout, ani ostatní otroci se natvářili tak zmučeně.
Když jsem si poprvé v Doupěti zpívala jen tak z nudy, všude bylo náhle takové ticho. Vždycky tam byl slyšet cinkot mečů, napínání tětiv nebo hlasy. Když jsem prvně zazpívala celé Doupě utichlo, kdykoliv jsem poté zpívala nebylo slyšet ani jediný hlásek. Slavík, tak mi tam všichni říkali.
"Dante také vždycky miloval knihy, stejně tak i děvčata, oboje stejným dílem. Já jsem spíše na válečné strategie a šerm. Ale rozhodně bych si někdy moc rád poslechl jak zpíváš" blýskne po mě zuby a v tu chvíli do pokoje přispěchají sluhové s dezertem. Je to už od pohledu výborně chutnající čokoládový dort.
"A já bych si s tebou někdy moc ráda dala zápas v šermu" přemůžu se k velkému úsměvu.
-------------------
"Jsi vážně okouzlující a příjemná společnost Scarlet" řekne medovým hlasem princ Logan, zatímco mi pomáhá do pláště.
"Ty také" usměju se na něj sladce a už se nemůžu dočkat, až budu moci téhle přetvářky zanechat.
" Jestli chceš, mohli by jsme spolu někdy poobědvat", nasadím si kápy a otočím se k rozloučení, "To budu moc ráda Logane. Dobrou noc" udělám malé pukrle a vyjdu ze dveří, "Dobrou noc" odpoví a než zavře dveře usměje se na mě, zatímco mu úsměv oplácím. Jakmile se dveře zaklapnou je úsměv ten tam. Vykročím zpět do svého pokoje, když v tom si všimnu, že dveře do komnaty prince Danteho jsou otevřené a nikdo uvnitř není.
A co bych to byla za zlodějku, kdybych tuhle příležitost nevyužila?
Rozhlédnu se, nikde nikdo, potichu se přikradu ke dveřím a vkročím dovnitř, nechám je lehce přiotevřené, abych slyšela kroky z chodby.
Komnata je laděná do béžové a bílé barvy, působí vcelku uklidňujícím dojmem kterého jsem si předtím nevšimla.
Obrovská postel s nebesy je impozantní, vešlo by se do ní pět lidí, i když na těsno. Na povlečení je trocha zaschlé krve z princova nosu.
Přistoupím k nočnímu stolku a otevřu první šuplík, popravdě nevím co jsem při jeho otevření čekala. Hambaté kresby? Kapesníky? Prostě klasiku z mužských pokojů. Ale v šuplíku je jen jedna kniha, pro jistotu jí prohledám, ale vypadá to jen jako dobrodružný román.
Ve skříni nic důležitého není a ani v koupelně. Všude jsou v různém stupni přečtení položené knihy nebo svitky a pera.
Je to zvláštní, všechny svitky psané před smrtí krále Dusta jsou psané krásným rukopisem, ale všechny psané potom jsou napsané stále hůř a hůř. Zápisky z posledních dní jdou sotva přečíst, jsou plné kaňek a naprosto nečitelných slov. Že by na prince smrt jeho otce dolehla tak moc? Ovlivňuje to všechno jeho zdravý rozum? Přece jen přijít k takové obrovské zodpovědnosti skoro ze dne na den musel být šok, neměl ani čas truchlit nad smrtí vlastního otce.
Prohlédnu pár starších listů, ale nic zajímavého na nich není, kromě pár lechtivých dopisů nějakým slečnám, se všechno týká chodu města.
Všude tu voní papír a inkoust.
Procházím zrovna ke knihovně, když tu mi pod nohou zavrže prkno dřevěné podlahy. No jistě!
Rychle se sehnu a prkno odsunu, je pod ním jen malý prostor, na jehož dně leží cosi zabalené v kusu látky a přikryté nánosem prachu.
Opatrně věc vytáhnu, podle váhy to vypadá na dřevěnou krabičku o velikosti tabatěrky.
Pomalu sundám látku a v rukách se mi objeví dřevěná krabička přesně jak jsem si myslela.
Na víku je rytina poloviny nějakého ptáka a poloviny lidské tváře splývající v jednu. Ten znak mi přijde nějak povedomý. Nadzvednu destičku a uvnitř leží zdobený medailon z mramoru a zlata, se stejným znakem jako na dřevě. Přední strana se znakem je mramorová a je na ní černou rytinou vyobrazený ten zvláštní znak.Vytáhnu ho a otočím ho zlatou stranou k sobě, jakmile spatřím co je na druhé straně čas se na chvíli zastaví. Srdce mi začne bít rychleji a dlaně se mi trochu zpotí.
Na druhé stráně medailonu je napsáno Evangeline Fireborn. Začíná dávat smysl, proč ta věc vypadla tak staře, určitě nepatřila princi, ale někomu kdo tu bydlel dávno předtím. Někdo z královské rodiny Sonemu, Evangeline Fireborn. Pod jménem je i datum, před dvaceti čtyřmi lety.
Před tolika lety... Se král oženil s nynější královnou, která se tu zjevila odnikud a opustil kvůli ní svojí snoubenku. Snoubenku ze Sonemu.
Nemůžu tomu uvěřit, proč by ale později král napadl zemi svojí bývalé snoubenky, pokud to byl on kdo zásnuby zrušil?
Z myšlenek mě vytrhnou kroky na chodbě, bez přemýšlení vložím medailon zpět do krabičky a oboje schovám pod plášť. Prkno vrátím na místo a zvednu se přesně ve chvíli, kdy sluha otevře dveře.
"Co tady děláte? " zeptá se příkře a zatváří se naštvaně.
" Moc se omlouvám, hledala jsem jeho výsost, prince Danteho. Byla jsem u toho, když se mu udělalo zle... Tak jsem chtěla vědět, zda je v pořádku " začervenám se a zpoza řas se na sluhu podívám. Samozřejmě to zafungovalo, "Ah, Jeho výsost je na ošetřovně", pomalu začnu jít ke dveřím a sluha mi uvolní cestu, "Doufám, že už mu je lépe" usměju se na něj a odejdu. Cestou do pokoje spíš běžím než jdu. Je už po půlnoci a všude je ticho a klid.
Když však probíhám okolo Tarinova pokoje jsou z něj slyšet tlumené zvuky, nedá mi to a přiblížím se ke dveřím.
Zvuky už jsou trochu jasnější, ale přála bych si, abych je neslyšela. Skoro se začnu dávit, když se ozve další holčičí sten a tak rychle spěchám k sobě do pokoje.
Než stihnu usnout jsou tři hodiny ráno, na krku mám studený medailon a do myšlenek se mi pořád zařezávají ty hrozně zvuky z Tarinova pokoje. Medailon zůstal studený až do rána.
Zase se mi zdál ten sen s lodí, opět jsem se probrala celá upocená a s běsnícím srdcem. Ale nebyl to konec snu co mě probudilo, byl to náhlý proud horka na hrudi, z toho medailonu.
Sáhnu si na krk a nahmatám ho, je studený jako led. Nejspíš se mi to jen zdálo.