From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

15. ROK

Stojím na terase a dívám se do lesa, jestli opět nezahlédnu oči zlopumy. Není po ní ani stopy, ale vím že tam stále je, jako bych cítila její blízkost.
Stejně jako cítím přítomnost toho stromu, je to tak zvláštní pocit. Zajímalo by mě, jestli to tak cítí i ostatní lidé tady.
Vždycky mi přišlo, že tenhle palác smrdí jakousi temnotou, něčím zlým. Nepřekvapuje mě tedy, že se od něj zvířata snaží držet co nejdál. Jediné co je tu vidět jsou ptáci, ale žádní zajíci nebo veverky v okolí paláce vůbec nejsou. Nejspíš cítí tu zkaženost na míle daleko.
Tady v Carnace jsem podstoupila druhý akt, tak se tomu u nás v Doupěti říká,ale vlastně je to jen jedna z pěti zkoušek, kterými každý musí projít, aby se stal právoplatným členem Bratrstva stínů. Když jimi neprojdete... No, co by člověk mohl od bandy zabijáků a zlodějů čekat? Zabijou vás, podříznou hrdlo a tělo hodí do jámy kus od Doupěte, nehledě na to, že jste se za ty roky se všemi spřátelili. Nemůžou si dovolit, aby někdo vyzradil cokoliv komukoliv. Když projdete pěti akty dostanete značku, tetování. Moje bylo na zádech, teď je přes něj jen dlouhá jizva po bičování, nakonec jsem ale ráda, že nejsem označená vlčí tlapou. Vytrhnu se z myšlenek a prohrábnu si rozpuštěné vlasy rukou, už je mám skoro až po zadek.
Nakloním se přes zábradlí a nakouknu na terasy ostatních účastníků, všude se svítí, kromě Hunterova pokoje, jelikož se zrovna teď omývá v mé koupelně.
Tarin sedí na židli a nohy má hozené přes zábradlí, na klínu má položený skicář a rukou černou od uhlu dělá plynulé pohyby po papíru. Je to až hypnotizující. Co chvíli zaměří pohled na les, který osvětlují dnešní poslední paprsky slunce, jakoby celý les zářil. Nix proletí na obzoru a zahouká mi na pozdrav a já mu zamávám, Tarin na něj upře svůj oceánový pohled a poté se obrátí na mě. Chvíli se na mě dívá a pak beze slova, či nějakého jiného gesta, zaklapne skicář a vrátí se zpět do pokoje.
Odfrknu si a také se vrátím, lehnu si na postel a čekám až vyleze Hunter. Po nějakém čase a společné zábavě odešel a já odplula do říše snů, děsící se nadcházejícího dne.

"Scarlet! Scarlet! Máš tvář od bláta" zasměje se zvonivě Jacks a zrzavé vlasy se mu zalesknou na jednom z mála paprsků, které proniknou skrz mračna.
Otočím se na něj s úsměvem od ucha k uchu a naberu do ruky hrst mokré hlíny a hodím jí na něj, "Ty taky" zakřičím a začnu utíkat, už nabírá hrst, aby mi můj útok vrátil.
Je nám už skoro čtrnáct, ale spolu se vždycky chováme jako desetiletí, to na chvílích s ním mám ráda. Utíkám a náhle před sebou spatřím známé blond vlasy a naprosto vhodnou bílou košili. Namířím to k němu a ušpiněné ruce mu připlácnu na hruď dřív než stačí uhnout a začnu se smát zase nanovo. Přesné otisky mých dlaní jsou teď na Tarinovo, ne už tak bílé košili, jeho tvář začíná získávat rudý odstín zlosti, vypláznu na něj jazyk a vyhnu se blátu které na mě zrovna Jacks hodil. Všechno přistane na Tarinovo obličeji a já se rozesměju na celé kolo, Jacks doběhne ke mě a směje se spolu se mnou, Tarinův naštvaný pohled nám jen přidává, takže se smějeme dokud sotva nepopadáme dech.
Pomalu si dlaní očistí obličej a hodí po mě zlostným pohledem "Chováš se jako malý spratek" zasyčí a já se na něj jen zářivě usměju
"Jsi jen o dva roky starší, nehraj si na dospěláka".
Chystá se něco odpovědět, ale do deštného počasí zazní horský roh, Mistr se vrátil. Legrace skončila.

Něco mě zašimrá na líci a já se probudím. Nechci vědět proč se mi vybavila zrovna tahle vzpomínka. Nejspíš proto, že jsi v tu chvíli byla vážně šťastná, šeptá mu tichý hlásek v hlavě, který však rázně umlčím.
Konečně otevřu oči a sáhnu na místo, které mě vzbudilo, nahmatám malé pírko.
Podržím ho mezi prsty a odfouknu ho z postele. Mít za přítele sovu je sice super, ale všude je pak peří, čím myslím úplně všude, i tam kam Nix nikdy nemohl vlézt. Třeba včera jsem našla pírko uvnitř truhly, kterou by neotevřel, ani kdyby mu narostly prsty.
Nevědomky chytím do dlaně medailon, který budu sundavat pouze při koupeli nebo při úkolech, je to přeci jen jediný kus domova který mám.
Hunter odešel někdy okolo desáté večer, poté co jsme si spolu dali večeri, zahráli si karty a měli dvakrát sex. Jeho společnost je vždy milá a vítaná, stejně jako jeho horké nenechavé ruce. Poté přiletěl Nix, jenže žádné novinky nedonesl, pouze zmapoval stráže ve městě i v paláci, kdy a jak se střídají a v jakém intervalu.
Sednu si je krbu a začnu si pročesávat vlasy, zcela nevědomky si začnu zpívat sprostou melodii, kterou mě naučil Jacks a Tarin, když mi bylo devět. Dostali za to pěkný výprask.
"Mery šla a šla, až potkala mládence milého. Ten usmál se na ní a zatáhl jí, do křoví blízkého.
Odtud pak, se linul jen vzdych a ptáků zpěv, Mery vzdychala až do samého rána. Až do rána samého, rána raného" dopletu si cop a s pobrukováním vstanu.
"Ty si tu písničku pamatuješ?" ozve se z terasy překvapeně Tarin a upírá na mě svůj pobavený pohled. Nelekla jsem se ho, slyšela jsem ho vylézt přes zábradlí, ale myslela jsem že odejde.
"Samozřejmě že si jí pamatuju, Jacks si jí nechával zpívat pokaždé, když měl špatnou náladu" zavrčím na něj trochu až moc naštvaně, stáhne obočí k sobě, "Víš Scar... Taky mi chybí. Nejsi jediná kdo přišel o bratra". Tohle je snad poprvé co Jackse nazval bratrem a nejlepším přítelem, pro nás oba byl bratrem, i když jsme se já a Tarin nemohli vystát.
"Není tvoje chyba co se mu stalo... " začne pomalu, ale já ho rukou umlčím, "Nelži Tarine. Oba moc dobře víme, že ho Mistr nechal zabít kvůli mě" chystám se ho vystrčit a zavřít za ním prosklené dveře, "Není to tvoje chyba. Nebýt toho, že byl Leo takovej hajzl... Nic z toho by se nikdy nestalo a ty to víš", zastavím se.
Pomalu se podívám do jeho očí ve kterých není ani stopa po výčitkách, opravdu si to myslí.
A já už to nevydržím, něco se ve mě zlomí, nejdřív mi ukápne jedna slza,poté druhá a pak začne padat další milion. Dnes je to přesně rok od doby co zemřel. Ne, co byl zavražděn. Proto ten sen.
A v tu ránu mi na ramena klesne tuna depresivní oceli. Další a další slzy se derou ven.
"Hrozně mi chybí, jako by nějaká moje část umřela v tu chvíli, kdy ho schodili z té věže" přiznám se mu a klesnu na kolena. Všechny ty emoce, které jsem se snažila poslední rok zadržet... Všechny ty vzpomínky... Všechny do mě udeří jako blesk a tak hrozně to bolí. Tak moc.
Začnu si utírat slzy a Tarin ke mě pomalu přistoupí, čekám že mi vytkne, že jsem slaboch že bych se měla sebrat.
Ale on si místo toho sedne vedle mě a jednu ruku mi hodí přes rameno, přitáhne si mě k sobě a zašeptá "Mě taky Scar. Mě taky".