From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

42. TÍHA VZPOMÍNEK

" - a měli jsme tam takovou zelenou židli. S Lucou jsme se pořád hádali, který z nás na ní bude sedět, protože ty zbylé tři byly staré a ošoupané. Pamatuju si to jako bych to místo opustil teprve nedávno" zaslechnu jak Hunter popisuje Rash jejich domov těsně předtím, než jejich vesnici napadli piráti a všechny děti pochytali a odvlekli na loď.
Nevěnuju tomu přísliš pozornosti, protože už na mě začíná padat únava a přes prudký vítr není moc dobře slyšet.
Je teprve něco okolo třetí hodiny odpoledne, už jsme pět hodin na nohách a razíme si cestu po úpatí Tichých hor. Jednu z těžších částí už máme alespoň za sebou, ale stálo nás to většinu sil. Tedy alespoň mě, protože jsem se ráno probudila se zaseklým krkem, který mi značně znepříjemnil strmý výstup po drsných kamenech.
Sice ještě nejsme moc vysoko, ale už v dálce vidím první sníh a vlahý vítr se pomalu začíná měnit na ostrý a studený.
Na chvíli se zastavím a vytáhnu z batohu měch s vodou, pořádně se napiju, protože slunce pálí a vzduch začíná řídnout.
Otočím se zpět a zahledím se do dálky, ještě pořád je tam mezi stromy vidět titěrná chalupa, kterou jsme ráno opustili.
Trochu dýl než jsme chtěli, protože Nix přiletěl později než jsme předpokládali a byl po cestě přísliš vyčerpaný. Kdybych nešla na půdu pro knihu Zdroj života, asi by jsme si ani nevšimli, že už tam Nix dávno klidně spí, jelikož o našemu odchodu nic nevěděl. Nebyl moc nadšený, když jsem ho probudila a vše mu řekla.
-Že já se vůbec vracel - zahoukal unaveně a lehce mě klovl do prstu.
"Jdeš Scar?" zavolá na mě Tarin zepředu, když si všiml, že jsem zastavila, otočím se na něj a přikývnu přičemž mě ještě trochu píchne v krku, "Už jdu" procedím skrz zuby.
"Co krk? Je to lepší?" zeptá se, když ho doženu, "O moc ne, ale alespoň už se můžu trochu víc rozhlížet. Opravdu by mě zajímalo, jak se mi povedlo si ho zablokovat" promnu si ztuhlé místo, které se zdá i trochu oteklé.
Tarinovi se na tvář vloudí úšklebek, "Vážně nevíš? Mě pár příčin napadá" pronese sladce a snaží se potlačit smích, lehce ho praštím do ruky, "Au" zaskučím místo něj, protože se bolest ozvala zase. Proto po něm jen hodím naštvaný pohled a zrychlím, abych ho nechala za sebou.
"Už si nejsem tak jistý, že otec zemřel přirozenou smrtí" říká akorát sklíčeně Dante Lucovi a oba se při tom tváří velmi různě.
Luca zamumlá něco, co je asi souhlas, "Říkal jsi, ale že na jeho těle nebylo nic v nepořádku" konstatuje Luca a Dante přikývne, "Opravdu se zdálo, že prostě jen spí. Všechny známé jedy pitva vyloučila, nevím co jiného by ho mohlo usmrtit bez známky násilí".
Opravdu by mě zajímalo, jak se k takovému morbidnímu téma dostali...
"Co třeba udušení polštářem?" zeptá se Luca, místo Danteho však odpovím já, "Na těle by byly známky obrany, stejně tak by oči byly zarudlé... To by poznal i někdo kdo nestudoval pitvu" vyvrátím jeho teorii a oba se na mě otočí, ani si nevšimli že jsem je dohonila.
"Fajn, tak co myslíš ty, slečno chytrá?" zeptá se Luca sarkasticky a já se zamyslím... Opravdu se to zdá, jako úmrtí ve spánku. Ale král byl ještě docela mladý a netrpěl žádnou známou nemocí.
"No? Tak co to mohlo být?" popíchne mě Luca netrpělivě a srovná se mnou krok, tím že zpomalí.
"Myslím, že mu byla rozdrcena mysl" zapřemýšlím nahlas, ale samozřejmě je to jen domněnka. Čarodějnice či čaroděj ovládací něčí mysl přece existují... Proč by jí nemohl prostě... Ukončit?
Přesně tak to i zdůvodním a čekám, že se mi Luca vysměje, ale místo toho se zatváří zamyšleně. Promne si čerstvé oholenou čelist a zadívá se na mě, "To vlastně není až tak bláznivá teorie" souhlasí se mnou nakonec a já na něj vrhnu nevěřícný pohled.
"Pořád tomu nemůžu uvěřit... Vím že matka neměla otce moc ráda... Ale že k němu cítila takovou zášť, že ho klidně chladnokrevně zabila? To je... Prostě ohavnost" svěsí Dante ramena a na chvíli se zadívá do dáli, jako by snad chtěl dohlédnout až do jeho bývalého domova.
"Nejhorší je... Že po tom co jsem viděl, čeho je bratr schopný... Tomu všemu klidně i věřím" dodá potichu a zrychlí krok, nejspíš potřebuje chvíli soukromí.
Ještě, že jsem mu neřekla o tom co jsem se dozvěděla od Rash... Už takhle o tom všem sotva mluví, nemusí se ještě znovu uzavřít do sebe.
"Jak to tak vypadá, tak jen já a Hunter jsme měli dobré dětství" promluví posmutněle Luca a já leknutím nadskočím, úplně jsem na chvíli zapomněla, že jde vedle mě.
Zadívám se na něj "Vážně? Takže jste byli šťastná rodina dokud vás neunesli?" zeptám se ho opatrně, nečekám že by se mi svěřil, nemá to úplně v povaze.
Proto mě překvapí, když přikývne a promluví, "No jo, mamka byla ta nejlepší kuchařka. Uměla nejlepší recepty, protože vařila v jedné bohatší rodině ve vedlejším městě. Byla hodná, usměvavá a vždycky pomáhala komu mohla, zvlášť hladovým sirotkům, když se jí podařilo schovat zbytky z práce. Hunter je celá ona, ať se dělo cokoliv, vždycky na tom našla něco dobrého. Říkala nám Moji dva andílci, přestože já jsem v jednom kuse zlobil" odmlčí se a na tvář se mu vloudí nězný úsměv, když si všimne, že jsem to zpozorovala okamžitě se jeho rysy zase zpevní v kamennou masku.
"Hunter říká, že já jsem celý náš táta. Teda oba jsme po něm hromotluci, ale povahu jsem zdědil já. Táta byl kovář, a byl vážně dobrý. Pro jeho zbraně si jezdili lidé z celého Lobaru, někdy dokonce i z pevniny. Byl zádumčivý, mlčenlivý ale přesto milý. Každý den přinesl mamce drobný dárek, květinu, kousek čokolády nebo třeba i něco co sám vykoval. Nejsem si ale úplně jistý, zda má Hunter pravdu, že jsem mu dost podobný" když domluví prohrábne si nervózně tmavé vlasy jako by se styděl, že mi tohle vůbec řekl.
"A vy... Copak jste se nevrátili domů, když jste utekli z otroctví?" vyhrknu otázku, která se mi drala už od začátku na jazyk.
Luca se zachmuří víc než obvykle "Ano vrátili jsme se tam. A taky jsme tam zjistili, že tehdejší útok byl jeden z nebrutálnějších, které piráti na Lobaru kdy provedli... Po tom co nás zajali, všechny z vesnice zmasakrovali", v očích mu plápolá taková nenávist, že bych se ho až bála, kdybych ho neznala.
"To je mi líto Luco. Ale... Alespoň máš hezké věci z dětství, na které můžeš vzpomínat" usměju se na něj slabě a to ho asi trochu obměkčí, protože se jeho rysy trochu zjemní.
"Copak ty si nic nepamatuješ? Myslím předtím, než jsi se dostala na Bílou pláž. Jestli správně počítám, tak ti tehdy muselo být něco okolo osmi let" obrátí se na mě a já na chvíli zaváhám.
Očima přejedu po vršcích před námi, jako bych se bála, že když to jméno vyslovím, tak se tu snad objeví.
"Moc si toho nepamatuju, vlastně skoro nic si nevybavuju z doby předtím než mě Mistr koupil. Vzpomínky se mi vrací ve snech, ale jako by byly v mlze a stále se opakovaly. Především ty špatné zážitky. Je to jako mozaika z ostrých sklíček, která do sebe nechtějí zapadnout" odpovím mu na otázku a on přikývne, čekala jsem že mi řekne něco sarkastického, ale asi jsme narazili na jeho vážnou chvilku.
"Jednou si vzpomeneš, možná to bude trvat roky, možná si to nevybavíš nikdy... Ale myslím, že jsi to ty sama, kdo si brání v tom ty vzpomínky vyvolat. Nemyslím to nějak zle... Prostě... Až budeš připravená, tak se ti to všechno vrátí. Ale pozor, aby sis potom nepřála všechno zase zapomenout" řekne to tak filozoficky, že ani nemám chuť se urazit, za to drobné rýpnutí. Třeba má pravdu, třeba je lepší, když si nevzpomenu na to co jsem ztratila. Člověk by se neměl utápět v minulosti, jinak se v ní ztratí navždy.
Na druhou stranu... Ta bolest ze ztráty je někdy to jediné, co vám po milovaných zůstane.
Dál pokračujeme mlčky, po chvíli nás dožene Tarin a k našemu mlčení se přidá.
Slunce se kloní stále níž a níž k obzoru, zbývají nám tak dvě hodiny pořádného světla. Musíme si najít místo na přenocování.
Od toho tu máme Nix a Reón jako předsunutou hlídku. Reón hledá místo na přenocování, aby bylo dostatečně ukryté a obyvatelé. Nix jí i nám dělá stráž shůry, aby se k nám nepřiblížil nějaký nežádoucí element, ať už lidský nebo zvířecí.
"Hele" prorazí náhle ticho udýchaný hlas Rash, která je značný kus před námi. Rukou ukazuje někam před nás, kde vrcholky zrovna ozařuje zapadající slunce.
Zamžourám do něj a spatřím matnou siluetu obrovské kočkovité šelmy, stojící na vyvýšené kamenné plošině.
"Myslím, že dnes se ještě docela dobře vyspíme" prohlásím do neurčita a s novou energií se pustím do výšlapu.