From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

18. BRATRSKÁ LÁSKA

Poté co jsem odešla z Tarinovo pokoje a měla čas zase myslet jasně, mě napadlo, že můj špatný stav mohl mít jedno naprosto jednoduché řešení. Kybeyský mor. Ten doprovází vysoké horečky a halucinace, ale až v pozdějším stádiu.
Ze začátku jen chřadnete, nejíte a nespíte, slunce vás pálí na kůži kde zanechá rudé spáleniny. Takhle to jde asi týden, poté následují horečky a nakonec v neposlední řadě zničehonic tekoucí krev z nosu, uší nebo úst když se váš mozek mění v kaši z horeček. Skoro tři týdny takhle hnusně a bolestivě umíráte a nikdo s tím nic nezmůže,dokud se nenajde lék. Pokud už se nenašel a Redshirové ho schovávají jen pro sebe.
Před očima se mi vybaví princ Dante, to jak vypadal by moru dost odpovídalo... A pokud má princ mor a ten se dostal až do paláce, kde ho nikdo neléčí... Dost možná ten lék opravdu neexistuje a naše říše pomalu vymře, jelikož se neví jak se přenáší.
Oklepu se, z těch myšlenek mi naskočila husí kůže. Pokud by byl princ nemocný, nepouštěli by ho ven z pokoje a nemohl by ani na slunce.
Lehnu si do křesla a vytáhnu Tajemství města Carnaca, tady by mohlo být víc ukrytých věcí než jen ta mapa. V ulouplé části, kde byla schovaná je i nějaký text. Je už špatně čitelný, ale vypadá to na stárý jazyk, který už se asi sto let nepoužívá kvůli jeho složitosti.
Povzdechnu si a knihu odložím, když náhle zavane větřík a jedna stránka se nadzvedne. Proti světlu ohně je vidět, že z ní něco bylo smazáno, nebo to už časem vybledlo, na okrajích byly poznámky. Tahle knížka je poklad sama o sobě, ani bych do těch tunelů nemusela.
Přidržím list proti ohni a zaostřím, vypadá to jako malůvky. Zklamaně se na ně podívám, do té knihy si jen nějaké dítě malovalo obrázky.
Vypadá to jako pták, který v drápech drží slunce a ve druhé měsíc. Knihu zaklapnu a vydám se vedle do knihovny, alespoň ten text na deskách by mohl být něco lepšího než dětská malovánka.
Zajdu za druhou polici a začnu hledat mezi slovníky, "Zdatný sportovec a ještě sečtělý" ozve se od okna, kde je na parapetu usazený Luca s knihou v ruce a dívá se na mě, "Nesoudím bratra za to, že s tebou spí. Miluju ho i když je... Takový. Ale měl by jsi mít alespoň tolik slušnosti a představit se mi, když jsem jeho dvojče". Zmateně zamrkám, Luca mě překvapil, tohle bylo asi nejvíc slov které jsem od něj za těch pár dní slyšela.
Nemyslí si snad-, "Tak buď chlap a alespoň se mi ukaž". U bohyně, on se dozvěděl že se mnou Hunter spí, ale neví, že jsem holka. Myslí si, že jeho bráška je na kluky.
"S kým to tu mluvíš Luco? " ozve se náhle Hunter, který přišel od vchodu, nejspíš ho přitáhl hlas jeho bratra.
Hunter si mě konečně všimne a zastaví se, "Luco, to není tak jak si myslíš" vypráví ze sebe, "My spolu jen... Hrajeme karty".
Vytřeštím na něj oči, jestli si myslí, že mu tohle jeho bratr zbaští...
"Hrajete karty" zopakuje jeho dvojče a nevěřícně se na něj podívá, Hunter přitaká, Luca záklapne knihu, zvedne se a vrátí jí do poličky.
"Myslel jsem, že my si nelžeme. Vždycky jsme si všechno řekli, mohl ses mi svěřit, že jsi na chlapy, nevadilo by mi to. Ale lhaní mi teda vadí" projde okolo Huntera a strčí do něj ramenem, hodí po mě vražedný pohled a vydá se ke dveřím.
"Brácho počkej-" snaží se ho zastavit Hunter s bolestí v očích, ale jeho bratr jde dál.
Ten pohled mě donutí jednat, nemůžu vidět někoho tak hodného být smutný.
Nedá se nic dělat, ladným rychlým pohybem jsem u dveřím a zavřu je. Luca se na mě naštvaně zadívá a zastaví se asi metr přede mnou, U Bohyně je stejně obrovský jako jeho bratr. Chystá se mě odstrčit a tak si jednou rukou stáhnu masku a druhou kápi, chvíli na mě hledí a překvapeně zamrká.
"Hunter ti vlastně nelhal, opravdu jsme i hráli karty" řeknu mu s lehkým nervózním úsměvem, Luca se na mě dívá poté se podívá na bratra a pak zase na mě.
"U Bohyně a já si myslel-", "Myslel sis, že jsem chlap a tak jsem to taky chtěla. Netušila jsem, že přijdeš na mě a na Huntera" přeruším ho a on si mě ještě chvíli prohlíží.
Začíná mi to být trapné a tak promluvím znovu, "Jak jsi na nás vlastně přišel?", jeho šokovaný výraz pomalu přijde v lišácký úsměv, "Jednoduše... Hunter se pořád culil jako pitomej a předevčírem jsem ho viděl vcházet k tobě do pokoje. Tak jsem si to domyslel".
"I když ne úplně " dopoví za něj Hunter s úsměvem od ucha k uchu, " I když ne úplně" zopakuje jeho dvojče a úsměv mu oplatí.
Zase si natáhnu masku a zahalím se, "Nechám vás si tohle malé nedorozumění vysvětlit" mrknu na Huntera, který se začervená a zmizím za dveřmi.
V rukou držím slovník, který jsem naštěstí stihla vzít než mě Luca vyrušil.

Jak nad tím tak přemýšlím moje krytí jakožto kluk se pomalu, ale jistě rozpadá. Stejně jako moje vůle se dál snažit přeložit ten pitomej starej jazyk! Nechápu jak takhle mohli dřív mluvit a psát, je to taková hatmatilka.
Přeložila jsem první část textu, ale nejsem si jistá, že je to správně.
-Copak to tu luštíš?- vyruší mě hlas od okna, na parapetu přistál Nix a zvědavě na mě hledí.
"Našla jsem to v té knize kde byla mapa, ale asi moje překladatelské schopnosti stojí za nic" odpovím mu a protáhnu si ztuhlá záda.
-A co jsi teda vyluštila?- přelétne na opěrku křesla a hlavou se mi otře o čelo, úsměju se a podrbu ho na břiše.
"Kde slunce vychází je tma, ale kde je temnota slunce znovu pojde" přečtu mu to co jsem tu hodinu pracně překládala, nastane trapné ticho.
-Jsi si jistá, že je to správně?- upře na mě své žluté oči a já se zamračím, "Ne, nejsem si jistá. Ale zatím to dává největší smysl z těch všech ostatních překladů. To poslední slovo je trochu... Zvláštně podané, ale třeba je to tak schválně".
Opět nastane chvíle ticha, - Přečti mi to ve stárém jazyce- zahouká nakonec.
Při pokusu to přečíst nahlas si prakticky lámu jazyk, -To poslední slovo máš špatně-, zahouká věcně.
"Jak to můžeš vědět? Copak umíš starý jazyk?" usrknu si vína a rozvalím se na křesle.
-Pamatuješ si starého Jaru? Učil pár nešťastných učňů v Doupěti starý jazyk- nadzvednu zvědavě obočí, "A co to má společného s tebou?".
-Občas jsem je poslouchal, hezky se u toho usínalo-.
A já si říkala, proč by zrovna on poslouchal starého Jaru...
"No a co to tedy znamená mistře? " ponouknu ho, aby vytasil své překladatelské nadání.
-Vyjde. Ne pojde, ale vyjde- nadme se pýchou,
"Kde slunce vychází je tma, ale kde je temnota tam slunce opět vyjde" na chvíli se odmlčím "Jo, to vážně dává větší smysl" odpovím mu sarkasticky a jdu si nasadit kápi.
"Prospi se, po úkolu to spolu ještě probereme" pohladím ho po hlavě a hodím mu mlsku, kterou obratně chytne do zobáku.

I dneska přetrvává studené počasí, které jen podporuje hučící vítr v hradních chodbách.
Uvítal nás při úkolu princ Dante, značně pobledlý a vyčerpaný, ale přesto se nějakým zázrakem drží na nohou.
"Jakožto budoucí zástupce kapitána budete mít pod dohledem i tajné akce. Plížení a získávání informací od nepřátel bude důležitou součástí vaší práce. Všude po paláci jsou tajné skrýše, a do nich v dnešních večerních hodinách sluhové ukryli zlatá vejce. Vaším úkolem bude přes den najít indicie, které vás vždy k jednomu z nich zavedou. V noci je pak musíte nepozorovaně dostat z úkrytu a přinést je Horaciovi, který bude čekat ve vaší jídelně" domluví princ a vypadá, že ho to stálo všechny zbylé síly. Jeho tyrkysové oči jsou podlity tmavými kruhy a blond lokny má mokré od lehkého mrholení, posadí se na křeslo, nebo se spíš zhroutil.
"První nápovědu najdete tady na nádvoří, celkem musíte najít tři. První vás navede ke druhé a druhá k té třetí, ta poté k vejci. Každá nápověda je jiná, aby nedošlo k podvádění" vysvětluje nám všem Horacio klidně, "Můžete začít s hledáním indicií", domluví a pokyne nám rukou, aby jsme začali.
Tohle by nemuselo být těžké. Celý můj pobyt tady je přeci o hledání. Raději nemyslím na to, že zatím nebylo moc úspěšné a vykročím směrem ke stromům které vedou k domečku se zelenými dveřmi.

Ps: Omluvám se, že pár dní nevyšla kapitola, ale byla jsem pryč a pak jsem se z toho musela zotavit XD <3