From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

37. PŮVOD

¿¿¿TARIN¿¿¿

Už skoro dva dny Scarlet nevylezla z půdy. Je pořád začtená do té knihy, úplně se do ní ponořila. Kdybych jí nedonesl jídlo, sama by si pro něj nepřišla, trochu mi to dělá starosti.
Pokaždé, když k ní přijdu mi jen poděkuje za jídlo a dál už nic neřekne, je jak v transu.
Povzdechnu si. Ale já jí také neřekl všechno o tom co se dělo, když jsem... Zemřel. Pořád tomu nemůžu uvěřit, tomu že jsem tady, díky ní.
Po tom co mi srdce přestalo bít jsem cítil neuvěřitelnou lehkost. Ocitl jsem se v temnotě měkké jako peříčko, všude okolo plápolala mihotavá světélka. Vypadala trochu jako hvězdy. Bylo tam takové ticho a klid...
Ale pak jsem uslyšel volání, ženský hlas mě volal do bezesného spánku, věděl jsem, že za tím hlasem mám jít... Ale nešel jsem, váhal jsem snad celou věčnost, i když to nejspíš bylo jen pár minut. Stál jsem tam a nemohl vykročit za tím neznámým hlasem, který jako by mě volal domů.
A pak se objevila ona. Nadpozemsky krásná žena, s vlasy jako zlatý vodopád a s očima jako laňka. Pokožku měla jako z porcelánu, bez jediné chybičky. Byla tak krásná, že bych jí nedokázal namalovat ani za tisíc let.
Žena se na mě vřele usmívala, cítil jsem takový klid a mír, takový jaký jsem zažíval jen se Scarlet po boku, když pokojně oddechovala na vedlejším polštáři.
Žena ke mě natáhla útlou ruku, chtěl jsem jí uchopit, ale zaslechl jsem další hlas. Tenhle patřil Scarlet.
Šel jsem za tím hlasem a došel k jednomu z těch milionů světýlek, a tam jsem jí uviděl. Jako bych se na ní díval skrz okno, ležela v posteli vedle hrůzně zlámaného těla. Mého těla.
Pořád se mi omlouvala, pořád a pořád dokola a u toho plakala. Nemohl jsem jí slyšet brečet, nemohl jsem jí nechat takhle trpět... A když mi pak konečně vyznala svou lásku měl jsem jasno.
Otočil jsem se k té krásné ženě, "Musím jít s vámi?" zeptal jsem se jí nejistě, ona se jen posmutněle usmála a zavrtěla hlavou.
"Nemusíš, ale pokud ještě chvíli zůstaneš něco ti ukážu" promluvila hlasem hebkým jako samet, který by učaroval každému kdo ho uslyší.
"Chci za ní. Nemůžu... Ještě nemůžu jít dál. Ať už bych šel kamkoliv, nechci tam jí bez Scarlet" vysvětlím jí a rozmáchnu rukama, které jako by byly a nebyly moje.
"Zůstaň chvíli a ukážu ti něco o ní, něco co by jsi měl vidět" pousmála se a znovu ke mě natáhla svou ruku, její výraz byl posmutnělý a tak jsem se jí chytil.
Pomalu mě dovedla k dalšímu světélku, tohle bylo daleko od toho předešlého, ale jak jsem si všiml byly spojeny jakousi mlžnou nití.
Pokynula mi, abych se do světla zadíval... A já tam něco spatřil, nebylo to tak jasné jako předešlá vize... Tohle ukazovalo jen útržky, které se měnily rychleji než světlo a tma.
Spatřil jsem korunu, svatební šaty, dýku a slepce. Žádný z těch výjevů nebyl úplně zřetelný, ale přesto jsem je poznal. I když jim vůbec nerozumím.
"Co je to?" zeptám se ženy, která stojí vedle mě, pomalu mě chytne za tvář a odpoví.
"Je to tvůj osud, i její osud. To co je pevně dáno a nelze to změnit. Dávej si pozor na to co vám osud přinese, můžeš se na tyto věci připravit, ale nelze se jim vyhnout. Tentokrát už tě tvůj fénix nezachrání" vyřkne tato slova s absolutní jistotou, ze které by mě zamrazilo, kdybych měl ovšem reálné tělo.
"Ale můžu ti pomoct vidět víc než ostatní " než se stihnu ptát co to všechno znamená, políbí mě na čelo. A mé srdce v tu chvíli začalo opět tlouct.

Oklepu se, naskočila mi z toho vzpomínání husí kůže. Měl jsem se té ženy zeptat kdo je. I když mám jisté tušení...
Bezděky si sáhnu na čelo kam mi vtiskla polibek, na to samé místo mě políbila i Scarlet.
Od té doby mívám zvláštní sny, vidím místa na kterých jsem nikdy nebyl, vidím člověka kterého neznám, ale přesto jako bych ho znal celý život.
Není to to jediné co ve snech vidím, ale tenhle člověk se v nich objevuje nejčastěji.
Než o tom stihnu znovu začít přemýšlet ozve se zaklepání na dveře.
"Dále" posadím se a píchne mě v levém stehni, pořád trochu zlobí, ale už alespoň sám vyjdu a sejdu schody.
Dveře se otevřou a v nich stojí ta nejkrásnější bytost na tomhle prohnilém světě.
"No konečně, už jsem si myslel, že odteď budeš spát s tou knihou přilepenou k ruce" usměju se na Scar a nechám jí, aby se svalila vedle mě.
"Přece bych tě nevyměnila za knihu" usměje se unaveně a přitulí se k mé hrudi. Nádherně voní, jako luční kvítí a letní táborák.
Vtisknu jí polibek na temeno a slyším jak spokojeně odfoukne. Nemluvíme, prostě si jen užíváme přítomnost jeden druhého.
Až bolestně si oba uvědomujeme, že už jsme spolu takhle nikdy nemuseli ležet... Už nikdy jsem nemusel znovu cítit teplo jejího doteku nebo měkkost jejich rtů.
Přitáhnu jí těsněji k sobě, "Tak co jsi zjistila?" zeptám se po chvíli, protože jsem opravdu zvědavý.
Scar však neodpoví, místo toho se jen trochu zavrtí a zhluboka vydechne. Usnula.
Usměju se a nechám jí na mě takhle ležet, i když už mi trochu začíná dřevěnět ruka.