From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

30. VŠICHNI JSME JEN MASO

"Kdo jsi? Co chceš?" zaskučí muž před kterým stojím. Rudé oko má vytřeštěné strachem a bolestí.
Sundám si kápi a ukážu mu svou tvář, na jeho obličeji však neprobleskne žádné poznání, nepředpokládala jsem, že by jsi mě pamatoval. Byla jsem ještě dítě, když chladnokrevně popravil mého otce.
Nebyla žádná legrace mu podstrčit pár kapek uspávadla a pak ho dotáhnout tak kam jsem potřebovala. Je o dobré dvě hlavy větší než já, ale nějak se mi to povedlo. Nenávist mi dodala sílu..
Dál na mě zírá a čeká na odpověď, po dlaních mu stéká krev z ran. Hřeby které v nich má zatlučené ho nikam nepustí.
"Jsem tu z prostého důvodu..." vyštěknu na něj a on se uchechtne, "Jsi jen posraný děcko. Pusť mě a já slibuju, že ti neublížím".
Opravdu jsem jen děcko, je mi teprve patnáct.
Usměju se, asi na mé tváři poznal, že nežertuji protože hlasitě polkl. Okolo mých nohou proběhne krysa ve stejnou dobu, kdy Artoma kopnu do žaludku vší silou, která mi ještě zbyla po tom, co jsem ho dotáhla to stoky. Nikdo nás tu neuslyší, nebo spíš jeho.
"Ty malá čubko!" zanadává a z úst mu vyteče pramínek krve a slin, jen co si všimne že něco vytahuji z kapsy zase hned obrátí.
"Můžu ti zaplatit, mám slušně vyděláno. Všechno ti dám!" začne trochu víc hlasitě a zoufale.
"Přesně tvůj výdělek tě dostal až sem" kleknu si před něj a přejedu mu dýkou po vnitřním stehni. Jestli do teď nebyl bledý, tak teď už je jako duch. "Řekni... Zasloužíš si pomalou nebo rychlou smrt? Bolestivou nebo milosrdnou? Máš jedinou šanci si zachovat důstojnost při rychlé a bezbolestné smrti, nepromarni ji. Nebo... Si snad zasloužíš volnost?" neusměju se a ani se nezamračím, obličej mám jako z kamene, ví že to myslím vážně.
"Prosím pusť mě, na všechno zapomenu a už o mě nikdy neuslyšíš" začne žadonit a rudé oko se mu zaleskne panikou.
Zamlaskám a než stačí mrknout bodnu mu dýku do stehna, rozkřičí se na plné plíce a vytřeštěným okem zírá na ostří, které jsem do něj zabodla.
Minula jsem kost, jaká škoda.
"Jsem hodný člověk a tak ti dám ještě jednu šanci. Zasloužíš si umřít rychle a bezbolestně? Nebo si zasloužíš žít?" zasyčím, sice dýchá rychle a sotva se na mě podívá, ale vím že mě slyšel. Začne koktat "Já... Z-zasloužím si žít, nikdy jsem nikomu nic neudělal. M-moje matka na mě čeká doma, starám se o ní! Je nemocná a beze mě dlouho nepřežije!" vychrlí ze sebe rychle, že jsem mu skoro ani nerozuměla. Potí se, teče mu krev a myslím, že se právě pomočil,ale nevím to jistě, protože jen ta stoka sama o sobě příšerně smrdí.
"No tak dobrá" zvednu se a on si oddechne, uleví se mu, parchant jeden.
"Zabil jsi někdy někoho?" zeptám se ho tiše a zahledím se mu do zpocené tváře, začne horlivě kývat hlavou ze strany na stranu,
"Nikdy. Jsem jen strážce co se stará o nemocnou matku".
Rozvážu mu nohy, začne se tvářit uleveně, dokonce už i nekoktá když odpoví "Necháš mě tedy jít?". Otočím se na něj a usměju se, určitě je to ošklivý úsměv. "Dala jsem ti šanci se vykoupit ze svých hříchů... A ty jsi s ní zametl jako s onucí" zatlačím špičkou boty na dýku kterou má stále v noze a on zase začne křičet. "Ne! Říkám pravdu!" křičí a zopakuje to alespoň třikrát, dokud nohu neodtáhnu.
"Tvoje matka už deset let nežije. Živíš se jako vrah nevinných, vraždíš bezbranné lidi a otroky. Stejně tak jsi zabil mého otce, Arteme" zasyčím na něj jedovatě a sejmu ze stěny louči.
Nic neříká, mlčí a zírá na mě.
"Netuším kdo byl tvůj otec, ale určitě jsem to já neudělal" promluví a zadívá se mi do očí.
"Pro tebe to byl jen další otrok, kterému jsi setnul hlavu. Ale já přísahala, že jestli se z Bílé pláže dostanu živá, tak tě najdu" vytáhnu dýku a přetnu mu tepnu.
Do pár minut vykrvácí, otočím se k odchodu, ale zastaví mě. Tentokrát už neprosí o život nevinným hlasem "Nojo, tebe si pamatuju. Teď vidím ty rudé vlasy. Jak ty jsi krásně křičela, když jsem toho tvého papínka setnul. Bojoval statečně to jo, na bezcenného otroka se rval jako lev. Chtěl jsem si tě pak koupit, trochu si s tebou užít a poslat tě za ním hned jak budu hotový" zasměje se chladně, žaludek se mi obrátí naruby, ale udržím se.
Otočím se na něj s mrtvým výrazem "Špína jako ty měla zmizet už dávno ze světla světa. Nikdo tě tu nikdy nenajde, jen krysy si pochutnají na tom co z tebe zbyde" odplivnu si a hodím mu k nohám louči, na místě kde dopadla pomalu začne hořet. Chtěla jsem mu dopřát skoro bezbolestnou smrt vykrvácením.
Neotočím se, ale slyším jeho křik, když se plameny začaly pomalu plazit po jeho oblečení. Jsem už na konci tunelu, když stále slyším jeho křik a vidím světlo které ozařuje okolní temnotu, do okolního smradu začne pronikat pachuť pálejícího se masa. Neohlédnu se.
"Vedla sis skvěle" promluví Mistr z temnoty za rohem.
Zadívám se na něj bez výrazu a obejdu ho, nechci s ním mluvit, jako by už dnešní den nebyl hrozný i bez něj. To co jsem právě udělala... Zavraždila jsem ho, chladnokrevně jsem ho upálila zaživa. Moje první zabití. To že na něj někdo vypsal zakázku mi jen dodalo záminku a informace potřebné k jeho nalezení.
Podepsala jsem nad sebou ortel už ve chvíli, kdy jsem strhla kontrakt na jeho hlavu z nástěnky v Doupěti. Teď k jim patřím... A to navždy.
Vylezu po žebříku až k mříži, která je stále otevřená. A nad otvorem stojí mladý muž s očima, které moc dobře znám. "Co jsi to provedla Scar?" promluví Tarin roztřeseně a já se vyškrábu zpět na povrch, kde je ošklivý a upršený den. Tak temný a ošklivý, jako se cítím teď uvnitř.
Na chvíli se zadívám do oceánových očí plných zděšení, a tam za jeho ramenem, v zataženém okně, mi pohled oplácí někdo kdo je mi podobný.
Ta osoba má oči jako já, vlasy také, i nos a pihy na něm jsou stejné, ale něco je přesto jiné.
To jsem právě zaprodala svojí duši? Zeptám se mlčky odrazu.
Máš vůbec ještě nějakou? Ptá se místo odpovědi a já se odvrátím.
Projdu okolo Tarina a ani si nevšímám, že jsem do něj strčila ramenem, ani že déšť mi už stihl zmáčet vlasy a začal smývat krev z mé kůže a oblečení. V mých stopách mizí kapičky krve Artema, stejně rychle jako zmizela ta nepojmenovaná část mě. Budu někdy stejná jako předtím?