From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

47. DLUH

Zase jen tma... Jak dlouho jsem byla mimo? Bolí mě hlava... Zase mě praštili, když... Tarin!
Ne, ne, ne! Dezorientovaně se postavím a bolavá hlava se hned ozve, když tak tak udržím rovnováhu, než se svalím na všechny čtyři.
"Tarin... " zašeptám do ticha a ozvěna mi jeho jméno jako výsměch zopakuje.
Všechno se mi okamžitě vybaví. Jak jen jsem mohla, byť jen na chvilinku věřit, že Mistr dodrží dohodu? Jsem pitomá kráva. Tolik mě rozhodilo, že poznal mojí největší slabinu a okamžitě toho využil... Věděl, že pro Tarina udělám cokoliv. Věděl to, protože Tarin se vzdal úplně všeho co měl a co znal, jenom kvůli mě.
Proč mi to neřekl? Proč mi neřekl, že ho střelili při útěku od Bratrstva? Jak to vůbec přežil? A jak to, že mi pak doručil od Mistra varovný dopis?
Pro to poslední vlastně asi mám odpověď... Když mi ten dopis předával, tak byl celý bolavý a ztuhlý. Musel se poprat s mesengerem a tu zprávu mu ukradl.
Alespoň na jednu otázku mám odpověď.
"Proč Tarine? Proč jsi nic neřekl?" zašeptám a sesunu se po stěně na zem, cítím jak mi po lících stékají horké slzy. Instinktivně sáhnu k hrudi pro medailon, který tam samozřejmě není. Sebrali ho i se vším ostatním co jsem s sebou měla. Sklíčeně ruku zase stáhnu zpět a zatnu jí v pěst. Vím proč to Tarin všechno dělal...
Protože tě miluje ty hloupá, ale věděl že ty jsi to v tu dobu necítila stejně, zašeptá hlásek v mojí hlavě a já vím, že má pravdu.
Miluje mě... A jednou kvůli tomu málem zemřel, podruhé se mu to i povedlo. Proč mě tak moc miluje? Za ty roky jsem se k němu chovala hrozně, nemohla jsem ho vystát a on mě.
Bylo by to o tolik jednodušší, kdyby mě dál nenáviděl.. . Bylo by o tolik jednodušší, kdybych já pořád nenáviděla jeho... Alespoň by to teď tolik nebolelo. Mám pocit, že mám srdce ve svěráku a každou chvíli pukne.
Vezou ho do paláce... Na jistou smrt. Kvůli mě. Všechno to dělal kvůli mě.
Shoulím se do klubíčka na tvrdé zemi. Tarin zemře... A já ho nebudu moct přivést zpět... Tentokrát už ne. Tentokrát už se mi nevrátí.
Kdybych tu tak mohla alespoň kontaktovat Nix... Ale přes ty pitomé stěny to prostě nejde!
Nebuď takovej ufňukánek Scarlet! Taková přece nejsi! Jsi silná, jsi chytrá a jsi dobře vycvičená...
Třeba bych ho mohla zachránit... Kdybych se odtud nějak v čas dostala, třeba by to šlo.
Mám maximálně pár dní, než se k Mistrovi donese neblahá zpráva, že ta kniha není tam kde jsem jim řekla. Mám pět dní na pokus o útěk, než se dozví, že tam ta kniha ani nikdy zakopaná nebyla.
S novou nadějí se zase posadím. "Vzchop se Scarlet!" štěknu na sebe a ozvěna mi to pro jistotu ještě zopakuje.
Soustřeď se a přemýšlej... Musím se odtud dostat, a to co nejdřív. Přemýšlej Scarlet, už jednou jsi přece utekla z vězení, je to podobné... I když jsem tenkrát nebyla sama, ale i tak to zvládnu.
Dostanu se odtud a dojdu si pro toho zloděje, který si uloupil mé srdce. Dostanu ho zpátky a nikdo mě nezastaví, ani tyhle železné dveře ne.

Bohužel moje odhodlání se pomalu začíná vytrácet. Už dva dny tu sedím a nepřinesli mi ani jídlo, ani pití. Nemám nic čím bych mohla ty zatracené okovy sundat. Kůži na zápěstí mám sedřenou do krve, jak jsem se snažila želízky protáhnout dlaně.
Vzteky udeřím řetězy o dveře až se to rozlehne po celé kobce. A pak znovu a ještě jednou. Když to chci udělat znovu otevře se ve dveřích okénko a náhlý příval světla mě oslepí.
"Pozor na zuby." sykne mužský hlas a než se stihnu vzpamatovat už je okénko zase zavřené. Ohmatávám malý výběžek pod ním dokud nenarazím na talíř s jídlem. Nebo spíše s jedním tlustým krajícem chleba. Vždyť ten chleba vůbec není tvrdý...
A tak ho hladově začnu rvát na kusy a cpu si je do pusy jeden za druhým. Ne že by mě tady překrmovali už předtím než jsem se sešla s Mistrem. Jsem vyhladovělá, ale překvapivě ne tak slabá, jak bych se měla cítit. Zášť a vztek mě drží na nohou.
Náhle se soustem v ruce zůstanu překvapeně stát, ohmatám ho lépe, jestli se mi to jen nezdá. Kdepak, nezdá. Je to paklíč!
Tak takhle to myslel ten muž co jídlo přinesl. Ne že je ten chleba tvrdý... Ale že je v něm schovaná příležitost k útěku.
Sednu si a pomalu začnu ohmatávat okovy, které mi drží spoutané ruce. Konečně na levém okovu nahmatám klíčovou dírku.
Pomalu do ní paklíč strčím, ale jde s ním pohybovat hodně těžce. Levou ruku mám omezenou a nemůžu jí dostat do správné podpůrné pozice.
"Noták... Dělej! Povol ty kráme!" nahnu zápěstí ještě víc, bolestně v něm lupe, ale přehlížím to.
Už mám pocit, že si snad budu muset zápěstí vykloubit, když se konečně ozve uspokojivé Cvak a okov mi z ruky spadne.
"Ha!" křiknu radostně a celý proces zopakuji s pravým okovem, tentokrát už to jde o něco lépe a tak jsem rychleji hotová.
Když i druhý okov zaduní o zem promnu si bolavá zápěstí, mám je lehce oteklá a myslím, že jsou na nich i čerstvé strupy.
Mohla bych si je tady a teď zahojit, ale neudělám to. Zaprvé by jim to bylo podezřelé, kdyby mě nešťastnou náhodou při útěku chytili... Mistrovi by mohlo dojít, jak to že jsem úplně nezraněná...
A za druhé to bude dobrá připomínka mojí naivity a selhání.
Poslepu se vrhnu ke dveřím a začnu je ohmatávat. Nic. Z téhle strany není klika, natož zámek či klíčová díra.
Začnu prsty ohmatávat okraj dveří, pod rukama mi klouzá chladný kov, dokud konečně nenarazím na něco, co není hladké. Je to pant. Zašroubovaný, z téhle strany. Nebude lehké s ním byť jen pohnout... Natož ho vykroutit úplně.
Stejně se do toho ale pustím, paklíč mi poslouží místo šroubováku a tak se snažím s pantem pohnout. Nejde to. Ani se nehne.
Zkouším to dál, až mám snad pocit že se mi nehty odlámou z prstů, ale přesto nepovoluji. Zakousnu se do rtu, abych nesténala, když mi první nehet křupl pod náporem železa.
Ve stejnou chvíli se pant povolí, trošičku. Ale mě to i tak dodá trochu naděje, že se to přece jen může povést. Nevím jak dlouho to trvalo, ale povedlo se mi ho vyšroubovat. Teď už jen další tři.