From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

5. BÍLÁ PLÁŽ

Bojuji s nutkáním hodit vzkaz do krbu. Spálit ho na popel i s tou proklatou pečetí a textem uvnitř.
Nakonec to ale neudělám, místo toho pečeť rozlomím a u cítím známou vůni vosku, pergamenu a něčeho divokého. Mistr vždycky měl jakousi neidentifikovatelnou divokou vůni, jako by ani nebyl člověk, ale spíš zvíře.
Možná jako člověk vypadá, tedy alespoň postavou. Nikdy jsem nespatřila jeho tvář, jen jsem slyšela jeho hrubý podmanivý hlas a cítila tu divokou vůni. Vždycky jsem si ho snažila představit jako nějakou zjizvenou zrůdu, protože přesně tou uvnitř je a vždycky byl.
Monstrum v lidském těle, podobně jako členové královské rodiny.
Tarin si odkašle a vytrhne mě tak z nepřetržitého civění na rozlomenou vlčí tlapu.
"Copak ty si to nepřečteš? " zeptá se a mě už dnes večer dojde trpělivost a nervy.
Otevřu mu dveře a doslova ho vystrčím ven, bez jediného slova. Než dveře opět zavřu postřehnu na kratičký okamžik jeho ublížený výraz.
Dojdu ke světlu z krbu a vytáhnu vzkaz z obálky. Je vcelku stručný a jasný. Drsným písmem je na něm napsaná jedna věta :

Nezapomeň kdo jsi byla než jsem tě našel.

Já ovšem vím, že to nejsou slova na povzbuzení, ale slova varování. Nezapomeň co jsi zač, co by jsi byla, kdybych tě tehdy nekoupil.
Zmačkám dopis a vzteky ho hodím do ohně, dívám se jak hoří a v pozadí mé mysli vybíhají vzpomínky na mé dětství. Ne že by jich tedy bylo nějak mnoho.
Mistr mě koupil, když mi bylo sedm. Pamatuji si to velmi jasně.
Slunečný den na Bílé pláži byl horký. Slunce písek rozpalovalo až bolelo se na něj jen podívat.
Pamatuji si horká pouta na zápěstích, jejichž tíhu stále do dnes cítím po nočních můrách, které mě z toho dne provázejí jako věrný stín.
V kleci kde jsem byla já a pět dalších dětí bylo příšerné horko a dusno, už dva dny jsme nedostali najíst.
Během poledne přišel čas dražby, dražby otroků. Většina z nich se poté dostala do Safírového města, jiní končili v dolech nebo bojových jámách.
Mého otce si moc nepamatuji, vím že měl krátké hnědé vlasy, silné tělo, opálenou kůži a jasně zelené oči, moje oči. Mateřské znaménko na zápěstí ve tvaru divného pasu se třemi vrcholy, to mám po něm také.
Toho dne měl bojovat pro pobavení otrokářů. Většinu jeho zápasu jsem zavírala oči a doufala, že vyhraje. Modlila jsem se k Bohyni ohně i jejímu druhu, Bohu vody.
Mé modlitby nikdo nevyslyšel.
Poslední vzpomínka na mého otce mě dodnes děsí ve snech. To odporné křupnutí, když mu jeho soupeř setnul hlavu sekerou, zatímco se mi díval do očí. Tvář toho může jsem taky nezapomněla, nikdy jí nezapomenu. Rudé pravé oko, přes levé měl pásku, na hlavě měl všude tetování a na čele obraz smrtky. Žádný otrok, ale svobodný muž. Artem, tak se jmenoval.
Přísahala jsem všem bohům a ďáblům, že jestli dostanu šanci a přežiju, tak svého otce pomstím.
Toho dne jsem přišla o otce, byla prodána neznamému muži za pár zlatých a byla jsem odvezena do jeho domu. Kde mě učili a trénovali, abych jim sloužila jako zbraň a špeh. Kde jsem poznala Jackse a také o něj přišla. Doupě Stínového brstrstva v horském pásu Ker na hranici s Varentem.
Jediné co si nepamatuji je moje matka, jak vypadala ani kdo byla. Vím jen, že barvu vlasů mám po ní. Nepamatuji si ani jak jsme s otcem skončili na té dražbě otroků. V mé paměti zůstaly jen nejasné vzpomínky, či spíše záblesky. Loď, měsíc, oheň, slaná voda, krev, slunce a poté křik racků. To je vše, trvalo mi roky než jsem těm vzpomínám dala posloupnost.
Přestanu přemýšlet o minulosti a zadívám se do plamenů. Málem mi vyskočí srdce z hrudi, když uslyším zaťukání na okno. Naštěstí je to jenom Nix, vrátil se za mnou jako vždy.
Dojdu k oknu a otevřu ho, cítím jak je Nix nervózní, peří má celé rozcuchané.
"Jsem ráda že jsi v pořádku " pohladím ho po křídlech a pár malých pírek se snese k zemi.
" O tom co se stalo si promluvíme až ráno, ano?" sice jsem to položila jako otázku, ale stejně už rovnou mířím k posteli. Zuju si boty a padnu do měkké peřiny, Nix jen zahouká na souhlas a sedne si na rám postele u mých nohou. Zákážu si nad čímkoliv přemýšlet a tak rychle upadnu do hlubokého spánku s jedním stále se opakujícím snem. Loď, měsíc, oheň, slaná voda, krev, slunce, křik racků.

Probudím se celá zpocená a s divoce bušícím srdcem. Ostatně jako vždy, když se mi tenhle sen zdá.
Podívám se ven prosklenými dveřmi na terasu, slunce už je docela vysoko na obloze, musí být něco okolo poledne. Vedle postele mám položený tác se snídaní, slanina už sice vychladla ale stále voní. Unaveně se posadím a nandám si plátek slaniny na krajíc chleba.
"-mňam-" zahouká Nix a než se stihnu vzpamatovat ukradne si druhý plátek slaniny přímo z talíře. Jen zavrtím hlavou.
Nesnáším ten sen, jenže tentokrát se v něm objevilo něco nového. Zelené plachty, ale ne ty které mají obchodní lodě s otroky. Zelené plachty a na nich nějaký znak připomínající zvíře, ale žádné které bych někdy viděla.
Moc toho není, ale je to alespoň něco. Vždyť ani neznám své pravé příjmení, všichni kdo mě znají mi říkají buď Scarlet nebo Slavík.
Nikdy jsem neviděla nikoho kdo by měl stejné zelené oči jako mám já, kromě mého otce, aby mi to napovědělo odkud jsem.
Proto bylo pro Mistra tak snadné ze mě udělat jeho učednici. Našel mě, když jsem byla nikdo, pouhý otrok. Stejně jako našel většinu svých učenců, byli nikdo a s jeho vedením se stali nikým, pouhou tváří v davu nebo stínem ve tmě.
Prohlédnu si košili kterou jsem si včera nesundala, je celá špinavá a propocená, vykasané rukávy jsou plné větviček a jehličí. Vytáhnu si malou větvičku z pravého rukávu a pohledem se zastavím na zápěstí, na mateřském znaménku.
Nejspíš se mi to jen zdá, ale přijde mi, že po dnešním snu získalo tmavší odstín.
Nejspíš to bude tím jak jsem měla rozpumpované srdce.