From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

9. SESTUP

"Nemůžu uvěřit, že jsem ti na tohle kývnul" zakřičí na mě Tarin, jehož slova tlumí hučící vítr okolo nás.
Ujistím se, že mám lano správně připevněné a nohama se zapřu o povrch skály, podívám se pod sebe na zčervenalého a udýchaného Tarina.
"Říkala jsem ti, že tohle zvládnu sama. Ty jsi se sem vnutil" připomenu mu jízlivě a on propojí svůj pohled s mým. Na zarudlé tváři se mu objeví lišácký úsměv, "To jsem si měl nechat ujít takovýhle výhled?" přejede očima k mému zadku. Protočím oči a seskočím, čímž se dostanu na stejnou úroveň jako on, "Doufám že tu mluvíš o tomhle výhledu" řeknu mu a hlavou pokynu za nás. Les pod námi už se po zimě opět probouzí k životu, všechno začíná krásně kvést, stejně jako louky v dáli.
Zamumlá něco co znělo jako, "jo přesně o tom jsem mluvil", a začne se spouštět níž.
Už tam skoro budeme, ještě pět metrů a už tam budeme, ujišťuji samu sebe a pomalu se spouštím níž na stále kluzčím povrchu skály.
Už jen pár kroků, už jen- myšlenku však nedokončím, protože mi na mokrém kameni podjela noha. Na vteřinu cítím stav bez tíže, když začnu padat. Ale jen na chviličku, protože záhy mě zastaví prudké škubnutí jistícího lana,které mě otočilo špatným směrem. Připravuji se na prudký naráz bokem přímo do skály, zavřu oči v očekávání bolesti, která ale nepřichází.
Narazila jsem do něčeho měkkého a připlácla to přímo mezi sebe a hrubou skálu, přičemž to něco vydalo zvuk, Ughhh.
Otevřu oči, když se okolo mého pasu obtočí teplá ruka a vůně šeříku a kovu mě ovane.
Nevěřícně hledím do oceánově modrých očí, a na jeho horké a zpocené tělo mezi mnou a tvrdým kamenem.
"U Bohyně! Tarine, proč jsi to udělal? Vždyť teď krvácíš!" vyhrknu na něj a rychle se znovu zapřu nohama o povrch skály, abych si ho lépe prohlédla.
Do hajzlu. Bílá košile mu na rameni zrudla, jeho vlastní krví, vyděšeně se mu podívám do očí.
"To nic není, je to jen škrábnutí" usměje se na mě, ale spíš to vypadá jako bolestný úšklebek. Sáhne si na temeno a když ruku odtáhne, má na prstech krev. Ne moc, ale stejně krvácí z hlavy, musel se pěkně praštit.
"Dělej, musíme slézt dolů, tam se ti na to kouknu "
Naštěstí je naše cílová římsa jen dva metry pod námi. Je úzká, takže kdybych neměla lano, prostě bych přes ní spadla dolů,přímo do rozbouřené řeky plné ostrých kamenů.
Nohama konečně dopadnu na římsu a pomůžu na ní i Tarinovi, který značně protestuje, ale nakonec se podvolí. Oba zalezeme do výklenku za římsou, nejdřív odvážu jeho lano co má u pasu, když se omylem dotknu jeho břicha zachvěje se, "Promiň" vyhrknu hned, snad ho to tolik nebolelo. Vyhýbá se mému pohledu až dokud i sobě neodvážu lano, poté ho posadím. Slunce naštěstí ještě úplně nezapadlo, takže je tu dostatek světla abych si prohlédla jeho rány.
"Neměl jsi mě chytat, zvládla bych to sama" řeknu mu zatímco mu ohmatávám oblast okolo rány na rameni. Tsss, zasyčí když se dostanu k místu odkud mu vytéká trocha krve.
"Většinou se za záchranu života děkuje, a ty mi řekneš, že jsem to neměl dělat?" upře svůj pohled na mě a lehce se ušklíble.
"Nebyla jsem přece ve smrtelném nebezpečí" odvětím mu a začnu mu rozepínat knoflíky u košile, rychle mě chytí za zápěstí, "Co to jako děláš?". Tentokrát na něj upřu svůj pohled já, "Potřebuju ti tu ránu dezinfikovat a ovázat, ale s tou košilí to asi těžko udělám", pustí moji ruku a odvrátí pohled, beru to jako souhlas s pokračováním.
Pomalu mu sundám košily a snažím se nezírat na jeho vypracované svaly a lehce bronzovou pokožku od cvičení na slunci, a na ty jizvy, spousty jizev. Stále se dívá kamkoliv, jen ne na mě a mě to tak i vyhovuje, alespoň pro jednou mlčí.
Sundám si ze zad vak a vytáhnu maličkou flaštičku alkoholu a záložní obvazy. Nejdříve mu ošetřím hlavu, "Teď to trochu štípne" řeknu mu a než stihne něco namítnout, vyleju mu na temeno čtvrtinu lahvičky. Ani sebou necukl, ale vidím jak zatíná čelist, hraje si na drsňáka, jako vždycky.
"Podrž si to tam" řeknu mu a na ránu, která nakonec není tak hrozná mu přiložím obvaz. Nic neřekne a obvaz si na hlavě podrží.
Přesunu se k ramenu, rána už nekrvácí, ale vypadá docela hluboce, snad nebude potřeba šití.
"Tohle bude asi trochu horší "řeknu mu a dezinfikuju si ruce. Do hajzlu, do hajzlu.
V ráně mu zůstal úlomek kamene. Radši ho nevaruju předem a prostě do rány strčím dva prsty a rychle vytáhnu ten zatracený kus skály. Musím mu přičíst k dobru, že nevydal ani hlásku, jen dál zatínal čelist a až v poslední vteřině mě chytil za nohu a prudce jí stisknul.
Na nic nečekám a vyčistím mu i ránu, pomalu jí začnu obvazovat. Cítím jak se pod mými doteky chvěje, nedivím se mu vždyť jsem mu zrovna strčila prsty do otevřené rány. Sehnu se k němu blíž, abych se ujistila, že obvaz drží. Konečně se na mě podívá, když mu uvazuji poslední uzel. Podívá se ma mě jen na vteřinu a pak se zase odvrátí, omyju si ruce ve vodě z placatky a podám mu zbytek lahvičky alkoholu.
"Co s tím? " zeptá se mě nechápavě,
"No co asi? Vypij ten zbytek, aby to nebylo s tebou pak tak nesnesitelný" odpovím mu a lahvičku mu přitisknu k ústům. Překvapivě poslušně jí vypije a ještě mu u toho trocha zteče na mé prsty, než se naděju dá si lahvičku od úst, chytí mě za ruku a olízne mi pokapané prsty, cítím jak mi jazykem přejízdí po bříškách. Rychle se mu vyškubnu a začnu se smát,
"Co to sakra blbneš?" vyjeknu.
Instinktivně pokrčí rameny a v tu ránu se mu trochu zkřiví oblečej, ruku si přitiskne na temeno.
"Nechtěl jsem, aby byť jen kapička přišla na zmar" pokusí se zamaskovat bolest v hlase, ale ne moc úspěšně.
"Jasně ty hrdino. Tak já ti řeknu co teď bude. Hezky si tu na chvíli sedneme a ty si odpočineš, potom, možná potom, co se ti udělá líp vyrazíme dál " oznamím mu zatímco si do kalhot otírám olízlé prsty.
"Proč mám odpočívat? Jsem v pohodě" řekne a pokusí se zvednout, velmi rychle si ovšem zase kecne na zadek. Zamotala se mu hlava, poznám to podle jeho nesoustředěných zorniček, promne si oči a zase zaostří normálně.
"Fajn, možná si na chvíli odpočinu. Ale fakt jenom na chvilku" uzná nakonec a zakloní hlavu, zavře oči a uvolní se.
Vykouknu za venkovní římsu a vidím jak poslední paprsky slunce mizí za kopci na obzoru. Jeskyně za římsou není moc velká, ale pohodlně se sem vejdeme oba, vidím, že na konci jeskyně už se nachází vstup dál. Koneckonců kvůli tomu jsme sem lezli, ale bude to muset počkat až bude Tarinovi trochu líp.
Otřes mozku naštěstí nemá, ale praštil se do hlavy pěkně. Je opřený jen o zdravou část těla a vypadá to, že začal pořimovat. Usměju se pod vousy, jen kluci vždycky dokážou tak rychle usnout kdekoliv a kdykoliv.
Teď když mě nevnímá si ho alespoň můžu prohlédnout lépe. Ne z nějakých perverzních důvodů, to ne. Ale už když jsem ho obvazovala jsem si všimla kolik má na zlaté pokožce jizev. Malé i velké, staré i nové, mu oproti opálení vystupují z kůže, jako připomínka na všechna jeho dobrodružství, chyby a dospívání v Doupěti.
Jizvy jsou jeho příběhy, které si nechává jen pro sebe. I když možná, že Jacks o nich věděl víc, přece jen byli nejlepší přátelé.
Zapudím myšlenky na Jackse zpět do hloubi své mysli, tam kam patří. Vzpomínat můžu jindy.
Vidím jak se Tarinovi pravidelně zvedá hruď, stejně jako jizva která je jen pár centimetrů od jeho srdce.
Nikdy mi neřekl co se mu stalo, ani kdo ho málem zabil šípem do hrudi. Nikdy jsem se ho nezeptala.
Zato několik jizev vypadá poměrně čerstvých, maximálně pár dní starých. Nejvíc mě ale děsí ta starší na jeho zádech, jedna dlouhá rána, táhnoucí se od pravé lopatky až pod levé žebro, moc dobře vím od čeho je. Bič, tohle umí jenom bič.
Zatřesu se, začíná se hodně ochlazovat. Potichu přijdu k Tarinovi, sednu si vedle něj a opřu se o jeho teplé tělo. Přes hruď mu hodím svou bundu, aby neprochladl,ještě by mi scházelo, aby dostal horečku. Přimáčknu se k jeho nezraněnému rameni a hodím přes nás můj plášť,alespoň trochu by nás mohl zahřát. Není tady jediná větev, ze které bych mohla udělat alespoň malý ohýnek.
Od úst mi začíná stoupat pára, zavrtám se do pláště ještě víc a opřu se o tu hřejí horu svalů.
Šeřík a vítr mě teď obklopují až dokud nezačnu taky pomalu zívat a zavírat oči.
Tohle bych mu nikdy neřekla, kdyby byl vzhůru, ale to on teď není, "Díky" vypravím ze sebe, chvíli předtím než usnu obklopená vůní větru.
Dost možná se mi jen zdálo že odpověděl "Nemáš zač".