6. ZELENÉ DVEŘE

3.1K 220 0
                                    

Poté co mi Nix vylíčil vše co včerejší noc ve tmě viděl, jsem se cítila opravdu zvláštně. Věděla jsem, že něco v paláci není normální. Věděla jsem, že ani královská rodina není normální... Ale rozhodně jsem nečekala, že bude až tak prohnilá, že se propojili s tak temnými kouzly.
Nix to popsal jako stínové monstrum lidské postavy, které se zjevilo za princem hned jak první kapka krve dopadla na zem, jako by mu to monstrum něco našeptávalo. Ovíjelo se okolo něj a vedlo ho k tomu jak má co udělat, ale princ se tomu vzepřel a proto se na konci tak zhroutil. Když Nix domluvil naskočila mi husí kůže. Zatřepala jsem hlavou jako bych chtěla i jen tuhle představu dostat z hlavy, že tam bylo něco takového a já to nemohla vidět. Poté co jsme probrali o co by se mohlo jednat jsem se vydala na oběd.

Nepřítomně hledím kamsi za ostatní uchazeče co zde sedí. Nebo spíše poslouchám a pozoruji.
Tak nějak mi nedošlo, že s maskou vlastně nemůžu jíst až dokud jsem si nesedla ke stolu.
"No a pak ta holka přišla ke mě a ohla se přes stůl. Přísahám, že hezčí prsa jsem v životě neviděl! Měl jsem chuť za ně prodat svého koně, jen abych si mohl sáhnout!" ukončuje zrovna svůj zajímavý příběh Tarin, já si jen odfrknu a zakoulím očima. Všimnu si že vrhl krátký pohled mým směrem, nejspíš mě slyšel.
"Co to bylo za holku? " zeptá se Tarina ten zrzek Lyn. Tarin se potutelně ušklíbne a odpoví " Byla to dcera hospodské z Rozbitého koně ve Varentu", jakmile to dořekl jsem měla co dělat, abych se nezačala smát z plných plic. To snad ne!
Zadržuji smích a jen díky masce  nikdo nevidí, jak mi málem tečou slzy.
Zvednu se a zavrtím hlavou, dnes se tu asi nic důležitého nedozvím. Přejdu do knihovny a vezmu si první knihu, jejíž název mě zaujme. Sednu si do pohodlného křesla vedle okna.
Dům v horách je vcelku zajímavý příběh. Jsem v půlce druhé kapitoly, když mě vyruší odkašlání.
Samozřejmě je to Tarin, zbytek účastníků zřejmě ještě obědvá.
"Jak je ti? "zeptá se trochu nervózně a ani se mu nedivím, včera jsem měla vážně nervy na pochodu.
Zkontroluji jestli někdo neodchází od oběda, ale zdá se že ne. Místo odpovědi se však zeptám taky "Takže dcera hospodského z Rozbitého koně, jo? Pokud si dobře vzpomínám, je jí skoro padesát a váží snad metrák. Netušila jsem, že jsi na takové typy" uchechtnu se a zadívám se mu do očí. Oceán v nich při odpovědi zaplane "No jistě, všechno se má jednou zkusit. Musel jsem si dát pohov od těch krásných slečen co mě neustále uhání", upřímně se zasměju a zavrtím hlavou.
Najednou se přede mnou v jeho rukách objeví talíř plný jídla. Až bolestně krásně to voní, stejně jako on. "Řekl jsem si, že budeš mít nejspíš hlad, když, jsi nemohla jíst", chvíli na něj jen zírám, je na mě milý a to se mu moc nepodobá, pokrčí rameny "Ale jestli to nechceš -", "Díky" přeruším ho a talíř si chci vzít. To už s ním, ale odchází do mého pokoje, odložím knihu a následuji ho. Zavřu dveře. Jídlo položí na stůl a chce odejít, ale já ho chytím za rukáv,pod nímž ucítím jeho pevné svaly a hřejivé tělo.
"Promiň za ten včerejšek, byl to dlouhý a šílený den. Díky za to jídlo" usměje se a už je to zase ten starý známý Tarin, přiblíží svůj obličej k mému a zavrní "Nemáš zač, Scar. Někdy by jsi zase mohla něco udělat ty pro mě" zazubí se a odejde.
Opět zavrtím hlavou. Divím se, že mě z tak častého kroucení nebolí za krkem.
Jídlo zavoní po celém pokoji, takže neváhám, sundám si masku a pustím se do jídla. Bože to je dobrota! Vedle talíře si všimnu i dezertu a u něj malého vzkazu:
Vím jak máš ráda plněné čokoládové dortíky, poděkovat mi můžeš o půlnoci v té budově za nádvořím. Zelené dveře. T.
Na chvíli mě napadne, že se mě zase bude pokoušet svádět, ale nakonec dojdu k názoru, že by neměl zapotřebí mě táhnout takovou dálku až na nádvoří jen kvůli tomu. Ještě si budu muset promyslet, jestli tam za ním půjdu.

"Co jste to prováděla s tím oblečením?" zhrozí se už ve dveřích Rash,
"Vypadá to jako by jste se prohnala lesem a někde se vyválela! A to povlečení!". Jen nevinně pokrčím rameny, a položím jí špinavé boty na ještě špinavější povlečení a košili. "Třeba jsem jen měla tajnou noční návštěvu" zažertuju a všimnu si, jak Rash zrůžověly líce. Mám co dělat, abych potlačila smích, "Což se samozřejmě nestalo, jen jsem si prostě byla zaběhat před spaním a pak se nepřevlékla". Popadne špinavé oblečení do náruče a hodí po mě lehce naštvaný pohled, ale nakonec odvětí "Takže si mám začít zvykat na časté praní, nebo už si příště alespoň dáte pozor na povlečení? ", zamíří ke dveřím "Budu si dávat větší pozor, slibuju. Ale... Mohla by jsi mou kápi a masku umýt co nejdřív? Potřebuji ji mít do půlnoci zpět", natáhnu se na křesle a usměju se na ní. "Pokusím se o to, paní" řekne nakonec a s plnou náručí odejde.

"To jsem zvědavá proč se musím táhnout až sem" zamumlám si pro sebe při cestě přes nádvoří, které vypadá stejně kouzelně jako ve dne. Snažila jsem se plížit, aby mě nikdo nezahlédl, snad se mi to povedlo.
Všimnu si že mezi stromy na konci vede malá zarostlá cestička,kamsi do neznámá. Projdu po kamenné cestičce až na konec, kde opravdu stojí malý kamenný domek se zelenými dveřmi, jak napsal Tarin.
Zaklepu na ně, ticho. Zaklepu znovu a zpoza dveří se ozvou kroky, dveře se maličko pootevřou a v mezeře se objeví jedno modré oko, "Heslo" řekne Tarin. Nic neudělám a jen na něj tázavě hledím a tak znovu zopakuje "Heslo". Začínám ztrácet trpělivost. Byl to přece on kdo chtěl, abych sem přišla! Zatlačím na dveře, ale ty se ani nehnou. "Sakra Tarine, jestli jsi mě sem vytáhnul jen tak pro zábavu, tak odcházím!" otočím se k odchodu a dveře se otevřou, slabé světlo ohně mi ukáže malý vnitřek domečku. Je tam jen průchod kamsi dál, na stěnách jsou pochodně a cesta se svažuje někam dolů, nejspíš po schodech.
"Nebuď suchar Scar, jen jsem vtipkoval" střelím po něm skeptickým pohledem a protáhnu se okolo něj, tak blízko, že cítím jeho teplé tělo.
"Nejsem suchar, jen bych se radši prospala na zítřejší začátek turnaje, než tady hrála hloupé hry" postoupím dál a ze schodiště ke mě zavane vůně soli. "Kde to jsme?" zeptám se ho a ignoruji jeho blízkost. "Někde kde nás nikdo nebude rušit" usměje se na mě, já mu jen netečně oplácím pohled. "Fajn, nikdo nás tady neuslyší. Můžeme tady mluvit beze strachu, že nás někdo bude poslouchat" zavtrí hlavou a podstoupí. Pokynu hlavou ke schodům zatímco si stahuju masku, "Vede to do dávno nepoužívaného přístavu, asi slouží jen pro tajné útěky, nebo pro prince, když si chtějí užít s nějakou městskou dívkou".
Sejdeme po schodech dolů a pach vlhka a soli mě udeří do nosu, opravdu tu je slyšet i šumění vln. Hádám, že jsme tak v půlce schodiště, když tu si všimnu nenápadného výklenku v pravo. "Kam tohle vede?" zeptám se zaujatě Tarina a ten se zastaví "To nevím, nevšiml jsem si toho, když jsem tu předtím šel", opravdu je výklenek dobře schovaný, světlo z louče kterou Tarin nese ho nejspíš oslepilo, když tu šel poprvé. Výklenek je tmavý, ale na rozdíl od téhle chodby není tak vlhký a není z něj cítit moře.
Seberu Tarinovi louč a vydám se do výklenku, slyším jak za mnou zaprotestuje, ale nakonec mě následuje. Jdeme hodnou chvíli naprostým tichem a tmou, dokud se před námi neobjeví schodiště vedoucí kamsi vzhůru. Můj instinkt mlčí, tudíž by tam žádné nebezpečí číhat nemělo. Začnu vystupovat nahoru, klap klap klap, zvuk našich kroků se roznáší po schodišti.
Když tu náhle schodiště končí a před námi jsou jen těžké dřevěné dveře. "Nejspíš budou zamčené" poznamená za mnou Tarin a já ucítím jeho teplý dech na krku, srdce mi poskočí, ale nevšímám si toho. "Teda, neříkají ti génius?" zeptám se ho sarkasticky a malinko se předkloním, abych si prozkoumala kliku a zámek.
"Říkají mi mnoha způsoby, některé dívky mě v jistých situacích nazývají i bohem... Ale génius se mi líbí ještě víc" pohladí mě prstem po páteři a mě naskočí husí kůže a srdce začne rychleji bít, "Náfuko jeden" utrousím směrem k němu, ale myslím že můj hlas zněl trochu přiškrceně. Nevidím ho, ale vím že se vítězně ušklíbl. Vytáhnu paklíč a začnu se jím hrabat v zámku, zatímco se snažím uklidnit svoje zrádné srdce. Je to jen tím, že nevím co je na druhé straně, uklidňuju se. Cvak. Dveře se odemkly a otevřely a mou tvář ve stejnou zchladil vlahý vítr, "Páni, tohle jsem tedy nečekal" prohlásí Tarin a postrčí mě ven ze dveří, vezme mi pochodeň a dá jí do držáku v chodbě.
Ocitli jsme se na vrcholu Majáku v Zátoce Roan, je tu nádherný výhled na celé město, palác i moře. Jelikož v Majáku funguje jen první polovina stavby není překvapení, že tu v míse neplápolá oheň. Teď už alespoň víme proč, protože se na úplný vrchol dá dostat pouze z hradu. Přiblížím se k okraji a nahlédnu přes něj, ne nadarmo je tohle nejvyšší stavba v celé říši. Světla která ozařují cestu, která vede k Majáku, jsou jako mravenci. Jsme šíleně vysoko a je tu nádherně.
Jsme tak blízko hvězdám, že bych se jich snad mohla dotknout, měsíc osvětluje hladinu moře, které se třpití jako diamanty.
Schodím dolů kápi a nechám se polaskat vlažným větrem, až teď si všimnu, že Tarin je nezvykle potichu. Otočím se na něj a nachytám ho, jak na mě zírá, spěšně se odvrátí a kdyby nebyla taková tma, přísahala bych že má rumělec na tváři. Určitě jen od toho výšlapu, docela jsme se zapotili. Nejspíš mám také rudé tváře.
Otočím se zpět k oceánu a nechám se unášet tím tichem, je tu takový klid. Žádný Mistr, žádné klání, žádná bolest. Jen já, ticho a Tarin.

From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno Donde viven las historias. Descúbrelo ahora