From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

25. PO ÚTOKU

Z Tarinovo pokoje toho moc nezbylo, celá stěna vedoucí do jeho koupelny je rozházená po celé místnosti. Sedím tu mezi troskami a snažím se odházet suť, která pohřbila jeho postel, dělám to s jediným cílem, najít kožené pouzdro.
Konečně se k němu dostanu, je celé zaprášené, ale jinak se zdá v pořádku, popadnu ho a zastrčím si ho do podpaží.
Chvíli tam jen tak stojím a přemýšlím co dál, Že bych měla léčit lidi? Taková hloupost. Tarin je hlupák jestli si myslí že se z tohohle koloběhu někdy dostaneme. Všechno co jsme, nám dalo Bratrstvo.
Najednou mě maska na obličeji začne dusit, kožený oblek mi stahuje hruď, že se nemůžu ani nadechnout. Nikdy se odtamtud nedostanu. Nikdy.
"Haló? Jste v pořádku?" zamává mi náhle před obličejem čísi ruka, ne čísi, je to drobná ruka Rash.
Tísnivý pocit je pryč a náplní ho radost, "Já? Spíš jsem se bála, že se tobě něco stalo." odpovím jí upřímně a ona se trochu zardí "Vy jste o mě měla starost?". "Samozřejmě, jsi tak drobná a nevěděla jsem jestli se sloužící stihli schovat " přitáhnu jí do lehkého objetí, je z toho celá zmatená, ale nakonec mi ho oplatí. Kdyby se něco tak milé holce stalo kvůli mě... Nikdy bych si to neodpustila.
"Vlastně jsem to opravdu málem nepřežila" vyhrkne najednou a já jí pustím, "Co se stalo?" chci vědět všechno.
"No..." začne a trochu se začervená
" Běžela jsem do úkrytu, když to všechno začalo, ale v jedné chodbě mě jeden z nich najednou chytil a srazil mě k zemi. Byla jsem úplně ochromená strachem, nemohla jsem se ani hnout a tak jsem se jen modlila k Bohyni ať to přežiju. Viděla jsem jak se ten muž napřehuje mečem, ale pak se najednou zarazil a svalil se na mě s mečem v zádech. A pak přiběhl ten kluk, taky se účastní klání, vytáhl mě na nohy a něco mi říkal, jenže já ho nevnímala. Vím že jsem mu ukázala kam musím dojít a on mě popadl, jako bych nic nevážila a odnesl mě tam. Strčil mě do úkrytu a než zmizel ještě se na mě usmál" dokončí své vypravování a při poslední větě se začervená jako růžička. Chci se jí zeptat kdo jí to vlastně zachránil, ale vyruší nás zdravotník "Je tu ještě někdo kdo potřebuje ošetřit?" spustí hned a prohlédne si mě. Obličej jsem si sice umyla, ale pořád mám na sobě zakrvácené oblečení.
Všimnu si, že Rash krčí zvláštně rameno, přistrčím jí ke zdravotníkovi a nechám ho, aby se o ní postaral. Mlčky se vrátím do svého pokoje a všimnu si že Tarin usnul, potichu se tedy přiblížím k posteli a položím pouzdro na noční stolek, zadívám se na toho spáče. Sluší mu to, když je takhle v klidu. A pak se bez rozmyslu ohnu, stáhnu si rukou masku a přitisknu své rty na jeho,jen na krátký okamžik, aby se neprobudil.
Odtáhnu se a vypadá to jako by se začal ve spánku usmívat, potichu se vzdálím a zrovna zavírám dveře, když Nix houkne -Já to viděl -. Rozhodnu se to nijak nekomentovat.

Vím že to není úplně vhodná chvíle, ale rozhodla jsem se nakouknout do míst, kde by měly být další vchody do podzemní části města. Zmatek který v paláci panuje i několik hodin po útoku je k tomu velmi příhodný, nikdo si nevšímá drobné dívky oděné v úboru pro sloužící, který ukradla z nejbližšího skladu. Záměrně jsem ho i zamazala popelem a trochu ho natrhla, abych vypadala jako že jsem právě vylezla z úkrytu a nevím co dělat.
Pomalu scházím po schodech do sklepa, když se náhle musím zastavit, celé schodiště je zatarasené sutí, chodba nad ním se musela zhroutit při útoku.
Zamířím tedy do zahrady, tam se útočníci nemohli dostat, je až na druhé straně paláce. A o chvíli později zjistím, že jsem měla pravdu, Bezejmenní se sem opravdu nedostali, celá zahrada je jako oáza klidu oproti vřavě co panuje v paláci. Projdu do hustého porostu a najdu dosti omšelou sošku cherubínka, je vidět že se o ní nikdo nestará, jelikož je celá zarostlá houštinou.
O několik metrů vedle je v zemi zasazený kovový poklop, to je to co jsem hledala, kdyby nebyl z půlky prorostlý kořeny obrovského dubu, který se tyčí nad ním. Achjo povzdechnu si a vylezu z houští, když náhle spatřím prince, jak kráčí přes trávník směrem ke skleníku. Zastaví se, když si mě všimne, v obličeji je bledý a vypadá vyčerpaně, "Scarlet? Co tu děláš? Není ti nic? A proč jsi takhle oblečená?" vyrazí ke mě a starostlivě si mě prohlédne.
"Jsem v pořádku, nic co bych nerozchodila Logane" jeho otázku ohledně oblečení přejdu bez povšimnutí. "Jsem moc rád, že ti nic není, měl jsem o tebe starost. Měl jsem ti ten vchod do podzemí ukázat, aby ses tam mohla schovat" vezme mě za ruku a v modrých očích se mu odráží starost, přinutím se k chabému úsměvu "Umím se o sebe postarat, ale vážně by přišel vhod nějaký úkryt". Přiblížím se k němu a nechám se obejmout, z nějakého důvodu je mi to proti srsti. S Dantem je všechno tak přirozené, ale jakmile dojde na milého Logana je to jiné, jen to neumím vysvětlit.
"Dnes večer se u mě zastav, v devět hodin. Promluvíme si i tom co se stalo i o tom úkrytu, určitě tě i bude zajímat co bude dál s kláním, teď už musím běžet, ale večer si promluvíme, slibuji" vtiskne mi lehký polibek na tvář a spěšně odkráčí, ani jsem nestihla odpovědět.
Ale alespoň jsem ho konečně přesvědčila, aby mi o tom vchodu chtěl něco říct a to je úspěch, usměju se a na chvíli si jen tak sednu do trávy a nechám se laskat slunečními paprsky.

"Něco od tebe potřebuji Nix" probudím ho šeptem z podřimování na křesle a on otevře jedno žluté oko, "Má princ Dante nějaké zvíře?" zeptám se ho. Je pravé poledne, ale on i Tarin očividně stále spali. Chvíli mlčí, ale potom rozmrzele zahouká
-Pokud vím, tak má kočku. Je pěkně tlustá a chlupatá, ale je docela chytrá. Proč se ptáš?- lehce ho pohladím na hlavě, "Potřebuji aby jsi s ní promluvil" odpovím mu a on otevře i druhé žluté oko, teď už mě vnímá úplně. -Promluvit o čem? Co chceš po princovo kočce?- zeptá se mě zvědavě a já chvíli mlčím a hledám ta správná slova, abych mu vysvětlila o co vlastně jde, poté konečně spustím. Vysvětlím mu na čem jsme se já, Tarin, Hunter a Luca domluvili, napadlo mě řešení našeho zádrhelu, když jsem jen tak seděla v té zahradě. "Takže potřebujeme, aby ho toho jedu, nebo co to je, zbavila třeba jednou za dva dny, vzhledem k jejím zvířecím smyslům určitě dokáže poznat co to Dantemu dávají a pak to nějak nenápadně sebrat" nastane chvíle ticha, kdy čekám že se mi Nix začne posmívat, ale místo toho promluví Tarin "Ty mě nikdy nepřestaneš překvapovat Scar". Otočím se na něj a naskytne se mi pohled na jeho neuspořádané blond vlasy a ani trochu rozespalé oči, které svědčí o tom, že nás už chvíli poslouchal.
-Můžu se pokusit s ní promluvit, ale nikde není dáno, že nám bude chtít pomoct, to je ti doufám jasné- houkne Nix a můj pohled se opět zaměří na něj, "To samozřejmě vím, ale za pokus nic nedáme a jiné řešení taky nemáme".
"Já jsem pro, jestli to někoho zajímá" zdvihne Tarin zdravou ruku jako by se hlásil ve škole, - Proč s ní nejdeš promluvit ty?- zeptá se pořád nepřesvědčeně Nix, ale já takovou otázku čekala. Samozřejmě že bych s jeho kočkou mohla promluvit já, jenže jako všechny domácí zvířata se zdržuje poblíž Danteho a ten mě nesmí vidět jak s ní mluvím, Nix je mnohem menší a tišší než já, tudíž by to mohl provést nepozorovaně. A přesně to mu také řeknu, Tarin se mezitím zvedl a odkulhal na záchod.
-No tak dobře, ale udělám to zítra, dneska rozhodně nikam nedoletím- houkne Nix a nechá se i s křeslem odnést na balkon na čerstvý vzduch. Tarin už zase leží v posteli a upíjí ze sklenice s vodou, přes sklo se na mě usměje a já mu to lehce oplatím. Náš předešlý rozhovor radši nezmíním.
Nechám Tarina ležet a konečně se dojdu vykoupat, už se potřebuji umýt, určitě vypadám jako bych proběhla peklem.
Po dlouhé a horké sprše vylezu, s mokrými vlasy a v dlouhé košili mlčky zalezu do postele vedle spícího Tarina. Zabořím se do jeho horké hrudi a nechám se uspat jeho pravidelným oddechováním. Tentokrát se mi nezdál jediný zlý sen.

Stojím na přídi lodi a dívám se jak rozráží modrou vodu v křišťalové kapky, při každé větší vlně mě polije sprška studených kapiček. Stojím tam a poslouchám šum vln, vítr mi čechrá vlasy a sluníčko rozpaluje mojí bledou pokožku na zádech. Je to tak krásný pocit, jsem volná jako ti racci kteří nad námi poletují. Usmívám se a mávám na ně dětskou ručkou, přeji si aby nás dovedli zpět domů.
Polije mě další studená krůpěj a mezi vlnami, se ozve hlas nějaké ženy. To jméno které říká neznám, ale otočím se za hlasem a spatřím ženu s krásnými dlouhými vlasy, mají stejnou barvu jako moje o dost kratší kadeře. Je mladá a určitě krásná, ale do tváře jí nevidím, protože slunce stojí na obloze přímo za ní.
Muže u kormidla naší malé loďky ale znám, tvář patří mému otci který se na nás šťastně usmívá a červené plachty se mu vzdouvají nad hlavou. Zadívám se na ně, mají na sobě znak Sonemu,znak mé domoviny, místa kde jsme žili.