From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

4. TEMNOTA

Majitel tyrkysových očí se na mě upřeně dívá, tohle naše vzájemné zírání trvá hodnou chvíli, dokud konečně nepromluví.
"Většinou je zvykem před princem pokleknout" ozve se sametovým hlubokým hlasem mladší princ Logan.
S těmi slovy se proberu z transu a lehce skloním hlavu, nehodlám před ním znovu klekat na koleno. Nic na to neřekne.
Vůbec tu nefouká vítr probleskne mi hlavou. Měl by v takové výšce přeci foukat. Asi se mi to jen zdá.
"Jak jsi se sem dostal? Nemáš být v křídle pro účastníky toho směšného klání?" ozve se znovu a jeho tyrkysové oči se vpijí do mých. V odpověď jen pokrčím rameny, povzdechne si "Moc vychování tedy nemáš" řekne s lehkým úsměvem a vykročí ke mě, směrem ke schodišti.
Vítr se mi opře do zad a málem mi z hlavy sfoukne kápi, princ se zarazí "Máš dost neobvyklou vůni na muže, luční kvítí se spíš hodí k ženám" otočí se na mě, chvilku předtím než vstoupí na první schod.
Vtom vítr zafouká znovu a tentokrát silněji, jeho síla mi srazí kápi z hlavy a ukáže tak můj dlouhý spletený cop, ve kterém už se uvolnilo pár pramenů. Princ překvapivě zamrká, ale nic neřekne.
Uběhne snad minuta než s klidem promluví "Jsi chytrá, že jsi se rozhodla skrývat kdo jsi před ostatními účastníky... A před mou rodinou, Scarlet" potutelně se na mě usměje.
"Jak to, že víte jak se jmenuji?" řeknu zaraženě a nespouštím z něj zrak.
Pokrčí rameny, což od něj vypadá jako velmi nekrálovské gesto, "Narozdíl od zbytku mojí rodiny, jsem si dal tu práci a zjistil si o každém účastníku klání, co nejvíc informací. A tvoje jméno jsem neznal až do teď, ale k tvým vlasům se perfektně hodilo, tak jsem ti tak řekl " odmlčí se a s širokým úsměvem na tváři už míří po schodech pryč.
Perfektní, fakt perfektní. Takhle rychlé odhalení jsem teda nečekala.
Povzdechnu si a zaposlouchám se do hučení větru, asi se mi předtím jen zdálo že tu nefouká.

Měsíc už pomalu stoupá po nebi vzhůru s blížící se půlnocí. A já stále nemůžu usnout. Převalím se ve své nové posteli a podívám se na velké skleněné dveře vedoucí na malou terasu,která je něco přes metr nad zemí.
Na zábradlí přistane sova. V mžiku jsem na nohou a už otevírám dveře "Nix! To ti to ale trvalo!" utrhnu se na něj.
Naštvaně zahouká a zatřepe křídly -"Taky musím někdy jíst a spát víš" -.
"Jasně, promiň. Víš že jsem nesvá, když se dlouho nevracíš" pohladím ho po měkké hlavě a on zvesela zahouká.
"-Nikomu to neřekli-" zahouká najednou. Povytáhnu tázavě obočí,
"-Princ ani Tarin nikomu neřekli, že jsi holka. Mimochodem to byla pěkná blbost se takhle před princem odhalit-" podívá se na mě vyčítavě.
"Já vím. Byla to nehoda- moment, jak víš že se to stalo?".
"-Seděl jsem na římse té věže, když se to stalo. Zrovna jsem si čistil peří a bum, najednou se přiřítíš ty a přerušíš tu krásnou píseň-" nechápavě se na něj zadívám. "Jakou píseň? To jako, že tam princ zpíval?" to bych přeci slyšela.
"-Ne opravdovou píseň ty hloupá, ale- - " v zadu za terasou praskne větev. O chvíli později se v měsíčním světle mihne postava mířící hlouběji do lesa. Můj šestý smysl mi radí, abych se schovala a nevylezla až do rána. Takže ho samozřejmě neposlechnu,
"Nix, sleduj tu postavu, hned se k tobě připojím", houkne na souhlas i když trochu otráveně. To už ale běžím pro boty a pořádnou košili.

Sotva popadám dech, jak se snažím běžet co nejrychleji a zároveň co nejvíc potichu. Nix je dobrých dvacet metrů přede mnou a udává směr, kterého se mám držet.
Plesk, slabá větev ze stromu mě pleskne přes obličej. "Dopr-" zavrčím potichu, umím se po zemi pohybovat skoro neslyšně, ale nikdy pak nedávám pozor na případné předměty v úrovni očí.
Nix zahouká a zakrouží ve vzduchu. Ta osoba se konečně zastavila. Popoběhnu ještě kousek a před sebou uvidím malou mítinu, která má uprostřed vodní pramen, z něhož stoupá pára.
Neznámá osoba se u pramene zastaví, vyčkávám.
Osoba něco vytáhne z pláště, vypadá to jako malá bílá dýka. Začínám být hodně zvědavá co se to tu sakra děje. Měsíc osvítí čepel dýky a já bych přísahala, že teď zeleně září. Asi už blázním.
Slyším jak osoba mumlá nějaká slova hlubokým mužským hlasem, poté si rozřízne dlaň. Zatajím dech.
Je takové nepřirozené ticho, takové, že slyším jak první kapka krve dopadla na listí. Po ní pak další dvě.
Všechno okolo se propadne do divné černoty a ticha, teď už si jsem jistá, že se mi to předtím jen nezdálo.
Teď se osoba ozve zvláštním hlubokým hlasem, úplně jiným než předtím. Spíš než lidský hlas to připomíná pouhé hrdelní zvuky v jazyce, který jsem nikdy předtím neslyšela.
Osoba v kápi něco odpoví a poté si sundá kapuci. To, že je to muž už jsem věděla... Ale že je to sám korunní princ jsem netušila.
Vidím jen část jeho tváře, ale jeho blond vlasy se splést nedají. Dante si začne sundavat oblečení a stále si něco mumlá, dokud ke mě nestojí zády tak jak ho Bohyně stvořila. Nebýt toho, že mi srdce svírá narůstající děs, bych i uznala, že princ je opravdu dobře stavěný.
Ten druhý hlas opět promluví a princ si začne pořezanou rukou přikrývat obličej a druhou hlavu. Shoulí se na zemi začne sebou kolíbat, jako vyděšené dítě. Temnota se ve vzduchu prakticky vznáší jako kouř, vůbec se mi to nelíbí.
Tajemný hlas se ozve znovu, tentokrát mnohem silněji. Až teď si všimnu, že vůbec nevychází z princovo úst.
Najednou Nix zahouká, zřejmě zahlédl něco ve tmě. Něco co já nemůžu vidět.
-"Uteč"- jeho houknutí ještě ani nedoznělo a princ se otočil, hledí přímo k místu kde stojím.
Nehodlám se tam však zdržovat a beru nohy na ramena. Běžím s větrem o závod až k mé vyvýšené terase. Přeskočím jí a už jsem v pokoji, když náhle uvidím světlo. Světlo v mém pokoji.
Na nic nečekám a vezmu nouzovou dýku z boty. Po tom co jsem teď viděla, jsem připravená na vše. Rvát se do posledního dechu.
Vedle mého krbu v křesle však nesedí příšera, ale Tarin, zmateně se na mě podívá a lehce zbledne.
Skloním dýku, snažím se popadnout dech a mezi nádechy na něj vyštěknu "Co tu sakra děláš?".

"Co se ti stalo?" zeptá se místo odpovědi, po jeho známém úsměvu není ani památky. Tváří se ustaraně, ale možná se mi to jen zdá.
"Do toho ti nic není a teď vypadni z mého pokoje! "vytáhnu ho z křesla a začnu ho strkat ke dveřím. Při mém dotyku bolestně sykne, ale ignoruji to.
" Scar! Notak Scar počkej chvíli! Jen jsem ti měl předat vzkaz!" přestanu ho strkat, "Od koho?" zeptám se. Ale odpověď už tuším.
Podívá se mi do očí a to mi jen potvrdí moje domněnky.
Podá mi obálku, má na sobě pečeť vlčí tlapy. Je to vzkaz od Mistra.