16. DD

2.3K 190 2
                                    

Díky Bohyni, že další úkol se koná až pozdě večer.
Šíleně mě bolí hlava! Pomalu otevřu oči a zvednu hlavu, svět se se mnou zhoupne jako na lodi.
Ughh vypravím ze sebe a rukou si překryju oči, aby mě poslední dnešní světlo nebodalo do očí jako jehly.
Stejně rychle jako mě udeřilo světlo, jsem opět zaklapla svoje vzpomínky hluboko do své mysli. Na další hodně dlouhou dobu nespatří světlo světa, doufám.
Kousek vedle mě se ozve stejný ztrápený zvuk, opatrně se podívám na křeslo u krbu ve kterém se převrací Tarin. Ležím na jeho posteli, která voní úplně stejně jako on.
"Bohyně spas mě" zaskuhrá Tarin a pomalu se narovná, zatímco si drží ruku na čele a druhou na žaludku. "Sakra Tarine... Co to bylo? Cítím se jak přejetá stovkou koní" vypravím ze svého vyprahlého hrdla a posadím se. Hlavu mám jako střep, ani koukat pořádně nemůžu, žaludek zažívá peklo.
"No, v Baco tomu prý říkají Ďáblovo delírium. Teď už chápu proč" pokusí se zasmát, ale tvář skroutí v úšklebek a ruku přitiskne ke spánku.
Potom co jsem před Tarinem vyplakala snad tolik vody, že by naplnila koryto řeky Zax, mi navrhl, že by jsme se měli pořádně napít. A to nehledě na to, že bylo ráno. Souhlasila jsem s tím, že to bude chtít něco silnějšího než alkohol. A tak vytáhl Ďáblovo delírium, vlastně to vypadalo jako neškodný květ, který se dá vylouhovat a pak se pije. Má způsobit halucinace a veselé stavy, je pro lidi, kteří trpí bolestmi nebo různými poruchami.
Dát si k tomu alkohol asi nebyl dobrý nápad, ale Tarin trval na tom, že na Baco to takhle dělají, když se lidé baví. Vážně to bylo fajn, pro jednou jsem byla úplně uvolněná a šťastná... Ale ty následky potom! Pomalu vstanu, je tu docela chladno ale nevnímám to, došourám se do koupeny a donesu sklenice s vodou, jednu podám Tarinovi, který se na mě vděčně usměje a podívá se na mě. Jeho zorničky se rozšíří a na chvíli úplně zkoprní, zprudka polkne a zakloní hlavu s malým zaúpěním, vyjeveně nadzvednu obočí.
Také se na sebe podívám a chci se propadnout do země, tady a teď. Nemám na sobě nic jiného než Tarinovu košili a krajkové prádlo.
"Tarine my jsme - ? " zaskřehotám a musím se napít, jinak bych tu sklenici asi upustila.
Vůbec na nic si nevzpomínám! Jak to, že mám na sobě tohle?!
"Ne, nic se nestalo" odpoví a koukne na mě zpoza víček, promne si oči a já se, jak nejrychleji mi to tělo dovolí, došourám k jeho posteli a rychle se přikryju.
"Co se sakra dělo?" zaptám se ho moc hlasitě a oba zaúpíme bolestí, lehnu si zpět k němu do postele a pořádně se zabalím. Slyším jeho šouravé kroky a o chvíli později, s hlasitým Ughh, se vedle mě prohne madrace. "Nic se nestalo, jen jsi měla hroznou chuť se svlékat, tak jsem tě zastavil a dal ti mojí košily" odpoví skoro šeptem a otočí ke mě tvář.
"Ty jsi mě zastavil, abych se nesvlékla? " vyjevím se a podívám se mu zpříma do očí, usměje se,
"Jo, taky mě to překvapilo" upře pohled do stropu.
"A co-" chci se ho zeptat, ale ozve se zaklepání na dveře, Tarin houkne, aby šla osoba pryč, ale ona jde místo toho dovnitř. Schovám se rychle pod deku a Tarin se ke mě trochu přišoupne, aby to vypadalo, že je sám.
Jsem teď horní polovinou těla přitisklá k jeho vypracovanému trupu, svaly mu vykukují ze špatně zaplé košile.
"Omluvám se za vyrušení, pane. Ale je to naléhavé" promluví nějaký mladý sluha, rozhodně mladší než jsem já, zní tak na šestnáct.
Tarin jen zamručí místo odpovědi a já ucítím jak se mu vibrace šíří v hrudi až k mé ruce. Ďábelsky se ušklíbnu, zatímco se sluha opět omluvá, vyjedu dlaní od Tarinovo pupíku až k jeho prsním svalům, celý se napne jako struna.
"Dnešní úkol se kvůli nepříznivému počasí ruší, pane. Přesouvá se na zítřejší poledne." Tarin jen zamručí na srozuměnou a já mu v místě, kde bije jeho srdce jako o závod, zatnu nehty do kůže pod košilí a začnu rukou sjíždět zpátky dolů. Je ztuhlý jako kus skály a já se snažím zadržet smích.
"Dobrá tedy. Přeji vám příjemný zbytek dne, pane" rozloučí se sluha a jakmile se za ním zavřou dveře strhne z nás Tarin přukrývku. "Co to zatraceně děláš?" vyjede na mě celý rudý a zachytí mojí ruku v polovině cesty přes jeho hruď.
"Nevím o čem to mluvíš " usměju se na něj nevinně a jemu se zablýskne v očích.
Mou ruku stále drží, ale chytí jí pevněji "Víš jak se říká, že nemáš odcházet od rozdělené práce?" zeptá se a dívá se mi zpříma do očí, už mi není ani trochu zle, ani jemu.
Pohled mu oplácím "Jak to myslíš?" zeptám se nakonec nechápavě. Začne mou rukou pohybovat níž po své hrudi, stále níž a níž dokud konečně znovu nepromluví, "Přesně tak jak to říkám Scar" a poukáže na svůj klín,kde na mě hrdě čeká velká boule v jeho rozkroku.
Cítím jak začínám rudnout. Tohle jsem nezamýšlela... Spíš jsem v tu chvíli vůbec nemyslela! Prostě jsem ho jen chtěla poškádlit!
Trochu zděšeně se na něj znovu podívám a zahlédnu náznak úšklebku, který hned zmizí.
Ten mizera! Hraje se mnou hru! Čeká jestli ucuknu a prohraju, nebo budu hrát s ním.
Čeká na mou reakci a tak mu jí dám, "Máš pravdu. Od rozdělané práce se přeci neodchází" zapředu a svůdně se usměju, všimnu si, že zaváhal. Moje reakce ho překvapila, nečekal že budu pokračovat.
Uvolním svou ruku z jeho sevření a nakresním prstem spirálu pod jeho pupíkem, kde má rozeplou košili. Znovu se celý napne a já si všimnu, že začíná trochu panikařit, ale drží se. A tak spirálou začnu kroužit níž až k okraji jeho kalhot, je tak napjatý, že by si mohl vyměnit místo se strunou na houslích a to hned z fleku. Jen na ně stačí zahrát...
Stále se díváme jeden druhému do očí, ve kterých už je jeho panika vidět zcela jistě.
Polknu a odhodlám se natáhnout ruku nad jeho rozkrok, chystám se jí tam položit, ale on se vymrští a ruku chytí.
Zavře oči a pomalu vydechne "Přestaň. Hned. Vyhrála jsi" odtáhne mou ruku a já se vítězoslavně usměju. Jenže ten pocit vítězství není tak dobrý jak jsem si myslela, že bude. V jednu chvíli jsem si vážně myslela, že mě nechá to udělat a já vím, že pak už by ho nic nezastavilo. Jen jsi nejsem jistá, jestli bych ho chtěla vlastně zastavit. Nemůžu do nekonečna popírat, že je vážně pohledný. Naštěstí se pak docela rychle vždycky připomene jeho často nesnesitelné chování.
"Jdu si dát sprchu, klidně se tu vyspi, účinky DD odezní během spánku rychleji" řekne a už je v koupelně, aniž by se na mě podíval.
Slyším jak spouští sprchu a postaví se pod ní, lehnu si a uvelebím se. Necítím se na to, abych se teď plížila zpět do svého pokoje. Uklidňuju svoje hlasitě bijící srdce a snažím se nemyslet na to co se právě málem stalo. Zatímco si Tarin dopřává opravdu dlouhou sprchu, usnu. Poprvé po dlouhé době mám tak bezesný tvrdý spánek, že mě ani neprobudilo, když Tarin zatáhl závěsy a zády ke mě si lehl do postele.

Potichu se oblékám a hledám poslední zatoulanou ponožku, "Kam jsem jí jen mohla hodit?" zamumlám si pod vousy a snažím se vybavit si chvíli, kdy jsem se začala svlékat. Jenže si vůbec nic nevybavím, sehnu se tedy pod postel a zašátrám tam. Tarin na ní poklidně oddechuje, když konečně něco nahmatám, ale není to ponožka, ale něco pevného. Vím že bych neměla, ale potichu to vytáhnu,jsem holt od přírody zvědavá.
Vytáhnu kožené desky, které už ale znám. Uvnitř je Tarinův skicář, vždycky ho do těhle desek dával, už i v Doupěti.
Skicář opatrně vytáhnu a otevřu, hned na první stránce je obrázek Doupěte s datem před pěti lety. Jsem si jistá, že to maloval na tom vysokém stromě kus od něj, je tam výhled na celé malé údolí kde Doupě stojí, na ten strom jsme já, Jacks a Tarin lezli jako malí v jednom kuse.
Usměju se a otočím list, na kresbě jsou čtyři muži hrající kostky,na dalším jsme nás všech dvanáct uchazečů na tréninkovém placu.
Čím víc listuju dopředu tím více, se na kresbách objevuju já s Jacksem a ostatními při nějaké aktivitě. Plavání v jezeře, lekce šermu i obyčejné hostiny v síni.
Když v tom mě zarazí vložený list, vytáhnu ho a překvapením na chvíli přestanu dýchat, než si opět vzpomenu jak na to. Na vloženém listu je krásně a precizně vyvedený portrét, můj portrét.
Usmívám se od ucha k uchu, na tváři mám šmouhu od bláta a před sebou natažené špinavé ruce, přesně tak jak mě Tarin tehdy viděl, když jsem mu umazala tu čistou bílou košili blátem.
Dívka na portrétu vypadá tak šťastně, že bych ani nevěřila, že to jsem já kdybych si tu chvíli nepamatovala tak jasně.
Chvíli se na obrázek dívám a pak ho vložím zpět, otočím stránku a po pár obrázcích všedních krajin a míst v Doupěti, opět spatřím svou tvář. Tentokrát už o trochu starší, před třemi lety, když jsem se učila tančit divoký tanec plný vášně, národní tanec císařské republiky Baco.
Jsem zachycená chvíli před tím, než jsem udělala otočku, takže mi vlasy vlají ve větru, stejně tak i sukně. Usmívám se na svého tanečního partnera, který mě drží za ruku, připraven mě otočit, Jacks.
Usmívá se jako šílený. Úplně jsem na tuhle chvíli zapomněla.
Začnu se usmívat a listuju dál. Na stále více kresbách jsem já a na spoustě z nich je se mnou i Jacks, jsme zachyceni ve chvílích radosti a štěstí. Když dojdu k poslednímu obrázku kde je se mnou i Jacks, připravujeme se na společnou loupež, jen pár dní před tím než se všechno pokazilo. Píchne mě v hrudi a málem ho upustím. Chci skicář okamžitě zavřít, ale všimnu si ještě poslední hotové kresby, která je hned na další straně po tomhle bolestivém výjevu.
Na posledním obrázku jsem já, stojící na terase tady v paláci. Dívám se do lesa přede mnou a v očích mám bolest, ale i klid.
Podívám se na spícího Tarina a pak zpět na kresbu, uklidím skicář tam kde byl a v tichosti vyskočím ven. Zamířím do lesa, zjistila jsem něco s čím se teď musím vypořádat. A potřebuju na to samotu. Ani jsem si nevšimla, že v lese je napadaný šedý sníh a všude je nepřirozené ticho.

From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno Where stories live. Discover now