From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

8. TAJEMSTVÍ MĚSTA CARNACA

Nebudu si nalhávat, že se mi na večeři nějak moc chce jít. Radši bych zůstala v pokoji a nechala si jídlo donést, což stejně pak budu muset udělat.
Ale potřebuju toho o ostatních účastnících zjistit co nejvíc a tak překročím práh do jídelny a do nosu pod maskou mě uhodí všechny ty lahodné vůně. Pečená kuřata a kachny, bagety, chléb a všemožné přílohy, leží přímo přede mnou na stole, když se k němu posadím. Rozhlédnu se po místnosti a zachytím krátký Hunterův pohled, než se na mě usměje a rychle se stále smějící obrátí na bratra, "Huntere.... Můžeš se už přestat tak blbě usmívat? Tváříš se jak kdyby jsi vyhrál v loterii nebo co" zahučí na Huntera Luca a dloubne do něj loktem. "Spíš vypadá, jako by dlouho nezasunul a dneska se mu to konečně podařilo" zasměje se Paol a Vice se jeho vtipu zasměje s ním. Kdyby neměl Hunter do zlatova opálenou pokožku, tak bych si myslela, že se snad i trochu začervenal, protože já rozhodně ano.
"-prý tam mají uložený lék proti tomu moru. Ale nechtějí to nikomu zatím prozradit" zachytím konec řeči Lyna a Arna. Nenápadně k nim obrátím svojí pozornost, Arno vypadá dost naštvaně, dlaň svírá tak silně až mu zbělely klouby, Lyn si toho buď nevšiml nebo je mu to jedno.
"Oni mají lék proti Kybejskému moru?" zeptá se ho šeptem Arno, načež Lyn odpoví a chvíli předtím než domluvil jsem věděla, že měl radši mlčet, "Prý ho mají. Ale podle mě dělají dobře, že ho lidem nedali, alespoň zmizí ta špinavá lůza z ulice". Jakmile to dořekl ho Arno s překvapivou silou vyzvedl za límec do vzduchu, v tu chvíli utichl veškerý hovor v místnosti a všechny oči  směrovali jen k nim.
"Ta lůza z ulice?" zahřmí naštvaně Arno a zesílí stisk, ze kterého se mu Lyn pokouší vymanit, "Ta lůza z ulice říkáš? Chceš tím říct, že má žena a dcera byli nějaká lůza z ulice?". Nikdo ani nedýchá, vypadá to, že Arno každou chvíli hodí Lyna vší silou přímo na kamennou zeď za ním.
A tak, mě hloupou, nenapadne nic jiného než se do toho vložit, je mi Arna líto, že protrpěl takovou ztrátu a tak nechci, aby ho zavřeli za vraždu toho blbce.
Pomalu přistoupím k Arnovi a opatrně mu položím ruku na rameno, tvrdě se mu podívám do očí a jen nepatrně zavrtím hlavou. V momentě, kdy se můj pohled spojí s jeho, Lyna okamžitě pustí a beze slova opustí místnost. Lyna na podlaze si nevšímám a jen se vrátím zpět na své místo. Nechápu že to vyšlo!
Nandám dva plné talíře a vyjdu s nima z místnosti, vyprovázená překvapenými pohledy všech přítomných.
Nemířím ale za Arnem, ten teď potřebuje svůj klid, mířím za jedinou osobou která se u večeře neukázala, Tarin.
Neokázale zaklepu na jeho dveře špičkou boty, jelikož mám plné ruce. Chvíli se nic neděje, pak uslyším pomalé kroky za dveřmi a záhy se v nich objeví Tarinův kamenný obličej. Chystá se mi dveře zabouchnout před nosem, ale já mezi ně vrazím nohu dřív než to udělá.
"Tarine nebuď jak malej, přinesla jsem ti večeři " usměju se na něj váhavě, jeho modré oči zalétnou nejdříve k mé noze mezi dveřmi a poté k talířům. Než se naději má v ruce oba talíře, nohu mi vystrčí ven a zabouchne.
Ten jeden talíř byl pro mě, mám chuť mu ale přes dveře říct, ať se tím jídlem třeba udáví. Nic jsem mu neprovedla a on se chová jako malé děcko.
Nakvašeně se vrátím zpět do jídelny a nandám si nový talíř a zamířím s ním do pokoje.
Co to dneska se všemi je? Tarin se teda chová jalo blbec normálně, ale ne až takhle. Arno málem rozmáčknul Lyna jako švába a pak najednou přestane, když jsem se ho jen hloupým pokusem snažila zastavit.
Přemýšlím nad tím, zatímco žvýkám večeři, ale žádné kloudné odpovědi mě nenapadají a tak s tím přestanu.
Po málem rutinním cvičení se rychle opláchnu a zalezu si v košilce do měkké a teplé postele. Sice už je jaro a dny jsou příjemně teplé, ale noci jsou stále studené. Někdy, když mám špatný den ani rozpálený krb nezažene chlad co cítím uvnitř.
Dnes ten den naštěstí není a tak si vezmu knihu do ruky. Ano, tu knihu kterou jsem ukradla v knihovně. Tajemství města Carnaca je opravdu vcelku trefný název. Svazek je tak starý, že se mi skoro rozpadá v ruce, ale přitom nevypadá moc často čtený, je prostě jen starý.
Tajné tunely vybudované ještě před tím, než zde začali kralovat Redsirové, staré stovky možná tisíce let,které pravděpodobně sloužili pro případnou evakuaci celého města i paláce. Jsou to jen legendy... A přesto, právě v téhle knize se o nich píše jako by byly skutečné. Je tu celá kapitola o tom, jak první obyvatelé města vystavěly tunely, které jsou plné chodeb i místností, dokonce i chrámů nějakého dávno zapomenutého božstva. Je to město pod městem.
Odtrhnu se od konce kapitoly a podívám se ven, podle hvězd a měsíce už je něco po půlnoci. Fajn, je čas jít spát.
Zavrtám se do peřiny jako do horké palačinky a knihu odložím na noční stolek, vrátím se k ní zítra. Z venku uslyším zahoukání, Nix mi přeje dobrou noc a vydává se na lov.
To už ale pomalu odplouvám do říše snů.