From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

17. SNĚNÍ

Promnu si oči a ruku položím na vedlejší místo v posteli, ruka však dopadne do prázdných studených peřin. Otevřu oči, "Scar?" zachraptím ještě rozespale, ale nikdo mi neodpoví. Zadívám se na otevřené dveře na terasu. Je pryč, vždycky se uměla vypařit jako pára nad hrncem. Posadím se a rozhlédnu se, spočinu pohledem na podlaze a v tu chvíli, by se ve mě krve nedořezal.
Vedle postele leží složený kus papíru, který byl schovaný v mém skicáři. Ne, ne, ne, to ne začnu panikařit a papír rychle seberu. To že tam ležel znamená jen jednu věc, Scarlet si prohlédla moje malby. Nevšimla si, že jí tohle vypadlo. U Bohyně, neměla to nikdy vidět. Nikdy.
Naštěstí zrovna tenhle kus papíru přehlédla, takže neví co to je,kdyby to věděla zlomilo by jí to srdce.
Opatrně papír rozložím a přečtu si jeho rychle naškrábaný obsah.

Tarine,
Udělali jsme něco špatného, něco hrozného. Ať už se doslechneš cokoliv, chci aby jsi věděl, že to není vina Scarlet, všechno začal Leo.
Všechno se tak podělalo! Bojím se, že Scarlet nedokážu ochránit před následky, ale jedno řešení mám... Vezmu na sebe odpovědnost Tarine, nechám ho, aby potrestal mě. Radši já než ona. Postarej se o ní, chraň jí a buď jí oporou. Vím, že jsi se do ní zamiloval už dávno, stejně jako já, ale ona není připravená to vidět, alespoň ne teď.
Ochraňuj jí Tarine, to je to jediné co si přeji. Poznat tebe a Scarlet bylo to nejlepší, co mě v mém životě potkalo. Chvíle s vámi mi dávali důvod vydržet všechny ty roky tady.
Mám tě rád brácho, snad se potkáme v příštím životě.
Jacks

Tohle mi Jacks napsal ten den kdy zemřel. Nevěděl jsem, že se něco stalo, tehdy jsem byl zrovna plnit úkol ve Varentu. Možná kdybych tam byl, nic z toho by se nestalo. Možná kdybych se vrátil o den dřív, neviděl bych Scarlet plakat a se zkrvavenými zády kopat hrob pro Jacksovo polámané tělo. Kdyby...

---------¿¿¿-------

Ten strom mě k sobě přitáhl jako můru světlo uprostřed noci. V půli cesty jsem si začala všímat toho šedého sněhu všude okolo, toho zvláštního chladu, který mi zalezl až pod kůži i toho divného smradu, který nahradil vůní jehličí a dřeva.
Tělo mám připravené kdykoliv zaútočit nebo se bránit, jediné co mám na obranu je malá dýka v upocené dlani. Myšlenky na Tarina zapudím a zákážu se nějak rozptylovat, postupuji dál a pozoruji okolí. Nejvíce sněhu bylo okolo paláce, čím hlouběji do lesa jdu, tím méně ho tu je.
Něco je tu špatně, hodně špatně.
Fouká ledový vánek, který cítím i přes masku, nikde nic neslyším, je tu takové ticho. Stejné jako předtím u toho pramene, opravdu doufám, že to není stejné jako předtím.
Došla jsem až ke stromu, který vypadá jako před pár dny, jenže na něm není ani jedna šedivá vločka, dokonce i země okolo stromů je stále zelená. Zabořím podrážku do zelené trávy a pocit všeho špatného zmizí.
-Říkala jsem si jestli se ukážeš - vynoří se spoza stromu Zlopuma a upře na mě svůj pronikavý pohled.
"Co se s tím lesem stalo? Co je to? " zeptám se jí a nepřestávám pozorovat okolí za zelenou hranicí.
-To co vidíš není skutečné, ne tak jak znáš pojem skutečné ty- zavrní a otře se mohutnou hlavou o můj bok, opatrně jí pohladím záda. "Jak to myslíš?" zeptám se znovu, nechápu o čem to mluví, - Tohle se stane, když někdo používá temné síly. Lidé to většinou nevidí, ale zvířata ano- zavrní znovu a usadí se vedle mě.
Lidé to nevidí? Ale já jsem přeci také člověk. Nedává to smysl.
Za zelenou hranicí se pomalu začne snášet další šedý sníh, tentokrát je ještě o něco tmavší než předtím.
-Otevřela se hranice mezi světy, za chvíli zase zmizí - promluví Zlopuma a zadívá se směrem k paláci, - Pokud ta osoba co tohle způsobila bude dál používat temné síly... Hranice jednou zůstane otevřená trvale a tentokrát už jí pocítí všichni -.
"Trvale? Co by se pak stalo? " tohle opravdu začíná znít bláznivě, jako z nějakého vymyšleného příběhu.
-Obyvatelé Temné sféry by pronikli do našeho světa. Už teď jich tu pár pobíhá. Copak jsi neslyšela, že v tomhle lese lidé mizí ?- zamrazí mě, nikdy jsem o Temné sféře neslyšela, ale nezní to jako přijemné místo, ani jeho obyvatele bych nejspíš potkat nechtěla.
Ale jestli už sem nějací pronikli... "Dá se s tím něco udělat? I s těmi co už tu jsou?".
-Dá se udělat jediné. Najít a zabít toho, kdo za tím stojí -, šokovaně se na ní podívám.
"Nemůžu přeci zabít korunního prince! To by se rovnalo sebevraždě" zašeptám a opřu se o hřejivý kmen stromu.
-Jak víš, že je to on?- zapřede a zvedne se -Všechno nemusí být tak, jak se na první pohled zdá. Nejdříve zkus najít jiný způsob jak to zastavit, až poté jdi za nejsnazším řešením- začne potichu kráčet pryč.
"Počkej! Proč já? Proč ze všech lidí na světě zrovna já?" otočí se na mě a přimhourí oči, -Protože jsi jediná z lidí, kdo má dar prohlédnout závoj naší sféry- vyskočí a je pryč, zanechá mě samotnou a zmatenou u ještě osamělejšího stromu. Náhle za mnou praskne větev.

--------

Probudím se, když něčí dlaň dopadne na mou tvář. Plesk. "Scar! Notak Scar prober se!" slyším nad sebou známý hlas a konečně spatřím i tvář ke které patří.
"Co to děláš? Přestaň mě fackovat Tarine!" odstrčím od své líce jeho ruku a bolestně si jí promnu.
"Scar vždyť jsi úplně odpadla! Našel jsem tě jak ležíš v bezvědomí na zemi! Účinky Ďáblovo delíria asi úplně neodezněly a seklo to s tebou. Úplně hoříš" vysvětluje mi rychle a pomůže mi se posadit.
Ležím na zemi v jeho pokoji a celá se třesu zimou. "Takže jsem vstala a seklo to se mnou? Všechno se mi to jen zdálo" zamumlám a podívám se mu do očí. Zdá se mi, že na chvíli uhnul pohledem a až pak odpověděl, ale asi to bylo jen zdání, horečka mi brání jasně myslet. "Jo, našel jsem tě tady vedle postele oblečenou, jen jedna ponožka ti chyběla. Asi jsi omdlela, když jsi se pro ní ohýbala" odpoví dutě.
Zvedne mě ze země jako pírko a opatrně mě položí do postele.
Takže to byl všechno jenom sen, ty kresby i to v lese. Ale co když to s Tarinem je pravda? Zadívám se na něj zamlženým pohledem, všechno mě bolí, jako bych byla pod železným válcem.
Tarin se mi místo do očí dívá na hruď, Jo, nejspíš to byl jen sen. Poté se sehne a rozepne mi kápi, nadzvedne mě a vytáhne jí. Začne mi rozepírat kožený oblek a já ho chytil za ruku, "Co si myslíš že děláš?" řeknu naštvaně, můj stisk je slabý. Tohle přeci nemůže být jenom po DD, Tarinovi přece nic není. Rozhodně mu nic není, protože se zakření a odpoví "No přece tě svlékám", hodím po něm nevraživý pohled a ruku mu odstrčím.
Zavrtí hlavou a začne trochu vážněji "Scar... Nemůžeš přece spát v koženém obleku. Sundám ti ho, ale košili ti nechám, přísahám".
Nemám náladu se s ním dohadovat a tak přikývnu, opatrně mě posadí a rozváže tkaničky, které drží oblek pohromadě. Sundá ho a já se položím, třesu se zimou. U Bohyně co to se mnou je?
"Hrozně se třeseš" řekne a položí mi ruku na čelo, zhrozeně jí hned odtáhne, "Zatraceně, jsi úplně rozpálená Scar". Zašklebím se na něj "No vidíš a to jsi se ještě ani nesvlékl" pokusím se o chabý vtip, kterému se Tarin uchechtne a pak se zvedne. Přejde ke krbu a přihodí tam tři velká polena, místnost se začne ohřívat, ale mě je stejně pořád zima.
Tarin mi postaví sklenici vody na noční stolek a opře se o zeď, nad něčím přemýšlí.
Zatím se oheň v krbu už pořádně rozhořel a Tarinovi se začíná potit čelo,povolí si pár knoflíků u košile a vypadá, že se konečně rozmyslel.
"Jdu pro ošetřovatele, zatím si odpočiň" řekne nakonec a vydá se ke dveřím,než stihne dojít dál než dva kroky, chytím ho za kalhoty, jedinou věc na kterou jsem dosáhla.
"Nechci ošetřovatele" vypravím ze sebe a nehodlám ho pustit, dokud si nepovzdychne a neposadí se vedle postele. Vždycky jsem je nesnášela jejich hladné ruce a nelidský přístup... "Tak fajn, ale koukej odpočívat. Nevím co jiného by ti mohlo pomoct, já lékař nejsem".
"Bez, černý bez" dostanu ze sebe unaveně a okamžik na to usnu.
Mlhavě si vzpomínám, jak se do mě Tarin snažil vpravit pár loků bezového čaje a to hned několikrát.
Nevím co mi to sakra bylo, ale stejně rychle jak to přišlo to i odešlo. Probudila jsem se uprostřed noci úplně zdravá a plná síly, s polonahým Tarinem přitisklým k mým zádům. Jindy bych se asi naštvala, ale vím, že tentokrát to udělal jenom proto, že jsem měla vysokou horečku. Opatrně vyklouznu z postele, protože teď už mi je pro změnu zase příšerné vedro, jeho tělo hřeje jako kamna. Otevřu okno a zadívám se ven, nikde opravdu není ani známky po šedém sněhu. Opravdu to byl jen sen, docela děsivý sen. A jestliže tohle byl sen.... Tak i prohlížení toho skicáře se mi jen zdálo, ale rozhodnu se to raději nepotvrdit tím, že bych do něj koukla znovu.

--------¿¿¿--------

Jsi takový zatracený lhář Tarine. Určitě poznala, že jsi jí zalhal. Nebyl to jen sen, ona ten skicář viděla a ty jsi jí lhal. Moje vlastní svědomí mě teď trýzní a já se ho snažím umlčet, zatímco se dívám jak se v mé posteli už hodiny klepe i ze spaní. Řekl jsem to jen pro její dobro, sama se rozhodne jestli mojí lži chce nebo nechce věřit.
Našel jsem jí ležet asi deset minut chůze od paláce, nevím proč se vydala do toho lesa, už od chvíle cojsen jí tam následoval jsem cítíl, že je s lesem něco špatně,jen jsem nevěděl co. Poté co jsem jí našel ležet na zemi mi na lese ani za mák nezáleželo, odnesl jsem jí zpět do mého pokoje a vzkříslil.
Zachvěje se a přitáhne si peřinu blíž k tělu, je tu takové vedro, že jsem si musel sundat košili a jí je pořád zima.
Nedá se nic dělat, seberu veškerou odvahu a sebeovládání, lehnu si vedle ní do postele a přitáhnu jí blíž k sobě. Přestane se třást, ale pořád hoří. Ještě to nesmí vědět, prožila si moc věcí na to, aby řešila moje city k ní. Dokud nepřijde čas, ať si pořád myslí, že jí nesnáším.