From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

23. BEZEJMENNÍ

Jedna moudrá žena kdysi řekla "Zabořit do někoho čepel je zvláštní pocit. Bodnete a život se vám změní navždy, vám a spoustě dalších lidí. Ta mrtvola před vámi jistě měla rodinu, to srdce, které pomalu umíralo mělo někde svou lásku. Měl všechno a v další vteřině oni nemají nic. A co máte vy? Oblečení umazané krví toho zkurvysyna, který měl tu odvahu se před vás postavit se zbraní v ruce". Nevím kdo ta žena byla, ale měla sakra pravdu.
Znechuceně a s odporným mlaskavým zvukem vytáhnu svou čepel ze střev Bezejmenného. Jeho žluté roucho zrudne krví a vnitřnostmi, které z rány vystříkly na podlahu. Zatímco Tarin pustil jeho krk z kravaty, Bezejmenný s prázdným výrazem v očích padl k zemi, obličejem napřed.
Zhnuseně si čepel otřu o jeho záda.
"Nenávidím to" řeknu směrem k Tarinovi a ten tázavě zvedne obočí, zatímco poslouchá zda někdo neběží naším směrem.
"Co nenávidíš? "zeptá se nakonec, když uzná že je na chvíli klid.
" Tohle" rozmáchnu se čepelí směrem k mrtvole ležící na kdysi tyrkysovém koberci, "Nenávidím že tohle umím. Hnusí se mi jak je to snadné... Jak je snadné někoho zabít bez mrknutí oka. Nemělo by to být snadné" dokončím svůj monolog a čekám na jeho reakci. Chvíli na mě jen hledí a pak odpoví "Nemělo by to být snadné, ale je. Bratrstvo nás naučilo to vidět jako snadnou věc, i když by to měla být ta nejtěžší na celém světě" zakloní hlavu a hlasitě vydechne.
Má pravdu, to Stínové bratrstvo nás naučilo, že loupit, krást a vraždit je snadné. To co se zdálo snadné pro Mistra musí přeci být snadné i pro malé nevinné děti.
"Pojď Scar, už jen kousek. Tam nás snad nenajdou a počkáme dokud si to s nimi stráže nevyřídí " přikrývnu a společně vyrazíme chodbou, všude je suť a kusy skla. A krev. Nevím jestli krev strážců, Bezejmenných nebo sluhů, ale upřímně doufám že není Hunterovo, Lucovo nebo Rash.
Tarin pořád pokulhává, ale snaží se to předemnou skrýt, jako bych si nemohla nevšimnout, že má pravděpodobně zlomený kotník a při každém kroku zatne bolestí čelist.
Vypadá to, že Bezejmenní na hrad zaútočili z dálky a jen pár z nich se opravdu dostalo dovnitř. Buď to je plán a nebo se jim cestou sem něco pokazilo. Zahybám zrovna do poslední chodby před vstupem na nádvoří, když koutkem oka zahlédnu záblesk a okamžitě se vymrštím zpět až ramenem narázím do Tarina. O setinu vteřiny později přistane vrhací hvězdice ve stěně, kde jsem měla ještě před chvílí hlavu. Byl by to přímí zásah do oka, to bych nejspíš nerozchodila.
Slyším jak Bezejmenný něco křičí v tom jejich prapodivném jazyku, vymysleli si ho, aby jim nikdo kromě členů nerozuměl. Vlastně je to docela chytré a nejspíš bych to ocenila, nebýt toho že se jeho rychlé kroky stále přiližují.
Jako první zahlédnu ostří jejich zahlé šavle, poté žlutý rukáv a po něm už celého Bezejmenného.
S Tarinem jsme oba připraveni na jeho útok, který přijde hned jak se před nás postaví. Opět je to vysoký svalnatý muž, pokud vím tak do svých řad ženy nepřijímají.
Skrčím se a vyhnu se tak seknutí, železo zaskřípe, když se čepele Tarina a Bezejmenného spojí nad mou hlavou. Snažím se provést výkop směrem k nohám, aby nepřítel ztratil rovnováhu, ale je rychlejší a kopne mě do hrudi až si kecnu na zadek. Na nic nečekám a zatímco se s ním Tarin přetlačuje, až slyším úpění čepelí i obou můžu kteří je drží, vytáhnu z boty dýku a rychlým ladným pohybem přetnu Bezejmennému stehenní tepnu. Noha se mu podlomí a klesne na kolena, Tarin se připravuje k poslednímu rozmachu mečem, když mu ho něco vyrazí z ruky až to zazvoní.
"Zatraceně" zanadává Tarin a jeho ruka, která před chvílí držela meč se začne barvit rudou krví.
Zahlédnu v jejím hřbetu zaraženou hvězdici a jejího majitele spěchajícího chodbou k nám s tváří zrudlou nejspíš vztekem.
Dalším usporným pohybem přetnu jeho bratrovi ve zbrani, který se snaží odplazit pryč, krkavici. Nestihne vydat ani hlásku.
Bezejmenný který k nám běží ani nehne brvou, když mi krev jeho spolubojovníka pokropí ruce. Vteřinu na to už jsem na nohou a vytahuji meč, pokouším se o první výpad zprava, ale Bezejmenný ho s lehkostí zablokuje. Dávám Tarinovi čas na ošetření ruky, ale moc dlouho tohohle drobnějšího Bezejmenného neudržím. Co mu chybí na mohutnosti vynahrazuje rychlostí.
S elegantní otočkou se vyhnu jeho útoku, ale zvedne se mi u toho žaludek, otřes mozku mám rozhodně. Rychle uskočím dál, aby se se mnou svět přestal točit, ale to Bezejmennému stačí, aby mi zasadil sečnou ránu těsně nad klíční kostí. Zachytím jeho nadutý úšklebek, myslí si že vyhrál.
"Ty parchante" syknu na něj a předstírám výpad zleva, skočí na to a tak mu stihnu zasadit ránu hruškou meče přímou do spánku. Bezejmenný zaklopýtá a začne padat dozadu, když tu mu hrudí projede Tarinova čepel. Ten jí rychle vytáhne a popadne mě zdravou rukou, "Pospěš, je jich tu čím dál víc" a já si uvědomím, že má pravdu. Všude po paláci je slyšet křik a narážení železa o železo. Okamžitě Tarina následuju a během chvilky jsme na nádvoří.
Přesně ve chvíli kdy poslední ze strážců prince Danteho klesl k zemi mrtvý. Rozmazleného prince by jste nespíš viděli jak se strachy krčí v koutě, ale Dante ne. Ten hrdě stojí s mečem v ruce a zdatně kryje útoky jednoho z Bezejmenných, jenže další je přímo za jeho zády a chystá se ho bodnout. Varovně vykřiknu a ve stejné chvíli po zbabělém útočníkovi hodím svou dýku, naneštěstí se na mě neotočí jen Dante, ale i Bezejmenný. Ten jediným pohybem meče srazí mou dýku ještě v letu až zacinká o podlahu, to už ale k Dantemu běžím já i Tarin.
A náhle se od nikud jako mrštní bojoví sloni objeví Hunter a Luca, oba Bezejmené to tak zaskočí, že na vteřinu zaváhají, ale to dvojčatům stačí, aby jim setli hlavu jediným synchronizovaným pohybem. Nestačím jen zírat.
Všichni se zastavíme a chvíli na sebe překvapeně zíráme, ticho prolomí Hunter, "Scarlet, vždyť nejsi zakrytá, co kdyby tě někdo poznal?". "No tak mu natrhne prdel, vždyť se na ní koukni vypadá, jako by prolítla bojištěm" zadívám se na sebe, ruce mám plné rudých skvrn a stejně tak i oblečení. Rána na klíční kosti přetrhla švy přesně v místě, které mi drželo šněrování u sebe, takže je značná část meho dekoltu odhalena. Vsadím se že obličej i vlasy mám pokryté krůpějí krve.
" Vypadá jako bohyně války. Je to sexy" shrne to nakonec Luca a princ si nervózně odkašle. Všichni se na něj obrátíme "No tak abychom se šli přesunout do bezpečí, ne?", přikývnu a začnu všechny vést, nenápadně se snažím za chůze očistit obličej. Všichni jsme stále ve střehu, ale nádvoří se zdá klidné. "Kam to jdeme? Kde je tady bezpečno?" ptá se skepticky Luca. "V domečku" řekneme já, Tarin i Dante najednou.
"Jak o tom víte?" chce vědět Dante se zájmem a já se na něj jen usměju a pokrčím rameny, přičemž bolestně syknu kvůli zranění.
"Jsi v pořádku? " zeptá se Hunter a dojde mě, "Jo, je to jen škrábnutí. Vlastně to docela studí, což je divný, nemělo by to pálit? " přemýšlím pomalu nahlas. " Ta rána tě studí?" zeptá se nevěřícně Tarin a já se zastavím. "Studí.. . Do psí díry, to né" přitisknu si na ránu prsty, už nekrvácí, ale měla by
"Co když měli na mečích ten jejich jed? " zašeptám. "Jaký jed? " chce okamžitě vědět Dante a Tarin mu odpoví místo mě "Říkají tomu Tichá smrt. Ten jed se nedá zjistit ani při pitvě, člověk umírá minutu nebo klidně i hodinu aniž by si toho všiml. To určitě není ono Scar, je to opravdu vzácný jed než aby ho měl řadový pěšák". Upřímně doufám že má pravdu a když ne, tak mě tu za pár minut uvidí padnout k zemi mrtvou.
Všichni se procpeme malými zelenými dveřmi a zaklapneme závoru. Hunter, Luca a Tarin jdou zkontrolovat chodbu jestli v ní nejsou nevítaní hosté.
"Tady" ozve se náhle Dante a podává mi malý flakón plný jasně růžové tekutiny, "Co je to?" zeptám se než věcičku vezmu do ruky a podžím jí před očima. "Protijed. Každý z mojí rodiny jeden má vždy u sebe. Je univerzální, proti každému jedu co existuje" nedůvěřivě se na lahvičku zadívám, nikdy jsem o univerzálním protijedu neslyšela. "Neznáš ho, protože je to speciální výrobek pro královskou rodinu" začervená se hanbou princ a pokyne mi abych obsah vypila.
Nejdřív si k obsahu přičuchnu, voní trpce jako víno, vyklopím to do sebe a trochu se zakuckám, chutná to odporně, ale pořád lepší než natáhnout bačkory. "Děkuju" vykašlám ze sebe.
"Já vím chutná to hrozně, ale už jsem pil i horší věci " úsměje se napůl princ zatímco se dívá z okénka jestli venku někdo není.
Všimne si, že se na něj tazavě dívám "Myslíš si snad, že se mě nikdo nikdy nepokusil zabít? Pokusili a ne jednou. Naposledy se jim to málem povedlo" otočí se, povolí si košili a odhalí mi rameno, těsně vedle lopatky je jizva velikosti hrotu šípu. Na krku má znaménko připomínající spirálovou rozkvetlou květinu.
"Myslela jsem si, že vás hlídají jako oko v hlavě " řeknu s mírným studem a pomůžu mu zapnout košili, má s tím problém. Nejspíš jeden z následků toho ovládání, který ještě nezmizel.
" Tady v paláci ano, i mimo něj. Ale při vojenském výcviku jsem trval na tom, že chci mít stejné podmínky jako všichni ostatní. Jedl jsem s nimi, spal na stejných příšerný lůžkách, stříleli jsme bok po boku a i přes to mi jeden z nich střelil šíp přímo do zad. O kus vedle a zemřel bych, nebo by ze mě byl nadosmrti mrzák " povzdechne si, vypadá tak utahaně. Rozumím mu. Je utahaný životem, který nás ostatní nutí žít. Přátelsky ho poplácám po rameni a on se na mě usměje.
" Měli bychom jít za nimi" promluví a vydá se za zbytkem skupinky, já ještě chvíli naslouchám zda neuslyším zvenku kroky. Zamrazí mě, když mi dojde, že jsem tu mohla zemřít na území nepřítele, ale obklopená přáteli.