From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

34. TUNELY

Musím uznat, že princ Logan je značně odolný vůči alkoholu. Už má v sobě při nejmenším pátou skleničku whiskey, ale jako by to s ním sotva něco udělalo.
Jediná změna v jeho chování nastala vůči mě, začal se ke mě více přibližovat a jeho dotyky jsou čím dál intimnějšího rázu.
Zrovna tančíme pomalu na parketu, tiskne mě k sobě jako bych mu chtěla někam utéct. Což opravdu chci, ale ještě to nejde. Musím ho víc opít nebo ho dostat někam do soukromí.
Atmosféra celého plesu je zvláštně napjatá, je tu spousta strážců, víc než je na ples obvyklé.
A stále se neobjevili ti zvláštní hosté, kvůli kterým se ples pořádá.
"Kdo je vlastně těmi speciálními hosty?" zeptám se Logana a trošičku se od něj odtáhnu, abych mu lépe viděla do obličeje.
"Divím se, že tu ještě nejsou, rádi si hrají na důležité" odpoví s úsměvem a sarkasmem, který nelze přeslechnout.
"Tak kdo je to?" naléhám na něj dál zvědavě a vykouzlím na své tváři roztomilý výraz.
"Našimi dnešními hosty je královská rodina z Varentu, Winterhallovi" odpoví a mě to tak zaskočí, že na chvíli ustanu v tanci a on do mě narazí.
"Omluvám se Scarlet, stalo se něco?" zastaví se taky a vyčkává na mou odpověď.
Jsem tak zaskočená, že mi chvíli trvá než vymyslím kloudnou odpověď, "Ale to nic, jen mě překvapilo, že se tu dnes shromáždí všechny královské rodiny z Ember" pokusím se o úsměv a znovu se dáme do tance.
Proto tu je tolik strážných, jenže všichni strážci jsou ve službách Redshirů, žádný voják tu nemá Varentskou uniformu. To je zvláštní.
A rozhodně to nevěstí nic dobrého. Přece by Redshirové neuspořádali puč na rodinu Winterhallů přímo uprostřed svého paláce, že ne?
U bohyně doufám, že se mýlím, opravdu v to doufám.
Nehodlám tu však čekat, abych to zjišťovala, musíme náš postup urychlit.
Nemůžu přeci princeznu Alysiu a celou její rodinu vystavit nebezpečí, je to má přítelkyně a její rodina ke mě vždy byla moc milá.
Přitisknu se k Loganovi a svůdně zašeptám "Nedáme si ještě něco k pití a pak se někam vytratíme? Ráda bych tě měla jen chvíli pro sebe", lehce ho pohladím po krku a on hlasitě polkne.
Uchopí mě za rámě a už míříme k nejbližšímu stolu s občerstvením.
Uchopím do rukou dvě sklenky bohatě naplněné nějakým alkoholem, který ani neznám,ale voní dost silně.
Princ se na mě usměje a když do sebe naklopí obsah sklenky dám Tarinovi naše smluvené znamení, omylem sklenku upustím na zem, Tarin se mnou na vteřinu spojí pohled, jako by si mě chtěl naposledy vrýt do paměti a poté se vytratí směrem k Lucovi. Během chvíle jsou pryč ze sálu, aniž by si toho někdo všimnul. Hunter mezitím odvádí Rash někam do bezpečí, jak jsme si domluvili.
"Moc se omluvám" zašvitořím směrem ke sluhovi, který přiběhl uklidit nepořádek, který jsem způsobila.
"Nic se neděje, od toho tu přeci jsou" uchopí mě Logan lehce za ruku a pomalu se se mnou začíná vydávat k východu.
Když konečně dojdeme do klidné části paláce, všimnu si jak nedočkavě a rychle dýchá.
"Nepůjdeme do tvého pokoje?" usměju se na něj sladce a on nic nenamítá, myslím že vím kam se nahrnula všechna krev z jeho mozku, jinak by mému úsměvu nikdy neuvěřil.
Po chvilce se ocitneme před jeho pokojem a on pomalu otevře dveře, když vstoupím do místnosti rychle je za námi přibouchne.
"Dnes vypadáš nádherně Scarlet" přiblíží se ke mě a vtiskne mi vášnivý polibek, pomalu mě přitlačí na stůl.
"Snažila jsem se o to" odtrhnu se od něj a snažím se udržet si hříšný úsměv, přestože celé mé tělo křičí ať jdu od něj co nejdál.
"V tom případě se ti to víc než povedlo" zašeptá a jeho horký dech mi přejede po krku ke kterému přitiskl své rty.
Nechám ho, aby mě líbal na krku a rukama mi přejížděl po zadku a bocích. Vysadí mě na stůl a zahledí se mi do očí, a mě polije hrůza. Dívá se na mě s takovým nelidským výrazem, jako lovec na kořist, těsně před tím než se do ní zakousne. A ta barva... Vůbec není tyrkysová, je to ošklivá šedomodrá barva plná chladu a chtíče.
Ten pohledný a milý princ je náhle pryč, jako by si konečně sundal masku ve chvíli kdy se přestal ovládat.
Přesto se nějak přinutím se k němu nahnout a políbit ho jak nejlíp to dokážu. Přesně na to čekal, roztáhne mi nohy a stoupne si mezi ně, zatímco mi pomalu začne vykasávat sukni. Už jí mám skoro nad koleny, když se konečně odtrhnu od jeho úst a zašeptám "Promiň Logane".
Na chvíli se zarazí a já mu v okamžiku překvapení do úst vrazím malý flakonek s odvarem z měsíčníku.
Než si uvědomí co se stalo obě jeho ruce, které na mě spočívaly ochabnou a pár vteřin na to se princ zhroutí k zemi jako loutka.
"Nechtěla jsem ho použít, ale neměla jsem na výběr. Pár hodin budeš mimo, ale nic se ti nestane" omlouvám se mu, když si nad něj kleknu a ze saka mu vylovím klíč od tunelů.
Než stihne zavřít oči šlehne po mě chladným naštvaným pohledem, ze kterého mi naskočí husí kůže a poté se jeho hlava svěsí na stranu.
Na nic nečekám a strhnu si dlouhou sukni, pod kterou mám pohodlné kalhoty. Cestou po chodbě z připraveného parapetu vytáhnu koženou bundu a pohodlné boty, které jsem si sem dnes ráno nepozorovaně uložila. Nebudu tu přece pobíhat v šatech a vysokých podpatcích.
Vydám se směrem na nádvoří, kde už jsou omráčení všichni strážci, přesně podle plánu. Hunter umí být velmi tichý, když chce.
Stejně se ale pro jistotu rozhlédnu a až poté doběhnu k fontáně.
Srdce mi nervózně buší, když klíč vložím do díry. Chvíli se nic neděje, ale poté se fontána trochu zachvěje a v jejím dně se postupně objeví schody dolů.
Na nic nečekám a vydám se po nich, jsou trochu kluzké a pach prachu a hniloby mě ovane hned jak strčím hlavu pod povrch.
Na stěně je zavěšená louče, kterou obratně křesadlem zapálím a vezmu jí do rukou.
Chodba se svažuje dolů a je v ní naprostá tma, polknu a chvíli nervózně stojím, chvíli mi trvá než se rozhodnu udělat první krok.
V okolním tichu se rozléhají mé uspěchané kroky, asi po dvou minutách stojím v úkrytu pro královskou rodinu. Je to středně velká místnost s pár křesly a lůžky, se skladem potravin v rohu a dokonce je tu i toaleta a sprcha. Vzduch tu překvapivě není zatuchlý, tak jako v chodbě, nejspíš sem vede nějaká větrací šachta. Logicky.
Dojdu na konec místnosti, zapálím jednu z loučí na zdi a díky tomu zahlédnu vestavěný oblouk, jako by to byl zazděný vchod. Důkladně si na místo posvítím a zastavím se u skoro nečitelného nápisu. Je oprýskaný časem, ale ta dvě slova jsou stále viditelná, jenomže psaná v tom hrozném starém jazyce.
"Nikdy nic nemůže být snadné!" zakleju potichu a můj hlas se roznese po celé místnosti.
Tak jo... Něco si přece pamatovat musím, luštila jsem přeci překlad těch vět, nějaká slova mi v paměti musela utkvět.
Hmm. "Tohle bude asi něco jako dar... Nebo oběť? Obětovat? Darovat? No a tohle, to je rudá... Ne, ne rudá, ale krev!" zarazím se, "Takže Dar krve nebo Obětovat krev, něco v tom smyslu!" ani nevím proč to mumlám nahlas, asi mi to pomáhá myslet.
Dar krve. To by mohlo být... no jistě!
Vytáhnu od pasu Tarinovo oblíbenou dýku s bílou rukojetí a krásným železným ostří, dal mi jí pro štěstí. A já mu dala svůj medailon, vrátí mi ho až se znovu sejdeme.
Zhluboka se nadechnu a přiložím si ostří k dlani, při výdechu říznu. Au! U bohyně! Au!
V knížkách tohle hrdinům nic nedělá, je to pro ně jako říznutí do prstu! U Bohyně to to pálí!
Stisknu bolestně dlaň, ale tím to akorát ještě zhorším a tak prsty zase roztáhnu. Zatraceně!
Konečně se po chvilce trochu pochlapím a přitisknu dlaň na nápis, když ruku odtáhnu na kameni zůstane krvavý otisk.
Kus zdi se pomalu zasune, tak aby vytvořil průchod dál.
Z královských zásob popadnu malou lahvičku s alkoholem a trochu si vyliju na ránu.
"Kurvafix!" zakleju nahlas a to sprosté slovo se rozlehne do zdejšího ticha jako zvon.
No né, dokonce tu mají i lékárničku zaraduju se trochu, když mi zrak spočine na krabici označené křížkem.
Jednou rukou z ní vytáhnu obvaz a zakryji si tu zpropadenou ránu, tohle bude ještě chvíli bolet.
Popadnu louč, kterou jsem odložila a vkročím do otvoru. Páchne to tu prachem, hnilobou a stářím.
Srdce mi nervozitou buší tak nahlas,
že sotva slyším jak krysy v dálce utíkají, co možná nejdál od světla mé louče.
Chodba je vcelku široká, vytesaná přímo do skály, ale tak precizně, že by jste to skoro nepoznali že jste pod zemí. Nebýt té tmy a vlhka, samozřejmě.
Na podlaze je tolik prachu, že jsou v něm jasně vidět otisky bot lidí, kteří mířili do srdce tohohle místa. Divné je, že všechny otisky vedou tam... Ale žádné nevedou zpátky. Upřímně doufám, že to je tím, že je někde jiný východ.
Míjím jednu odbočku za druhou, tak moc ráda bych se podívala kam vedou a jaká tajemnství skrývají, ale ve zdejším temném labyrintu bych se mohla snadno ztratit.
Především na jejich prozkoumání nemám čas, něco mě táhne stále vpřed, jako bych měla okolo pasu neviditelné lano,které mě chce popohnat.
Vlastně není tak špatný nápad přidat do kroku, každá minuta nazbyt je špatná.
Kromě pištění a šramotu krys kdesi v dálce, je tu takový klid.
Jako v hrobce pošeptá mi vnitřní hlas a mě zamrazí, opravdu doufám, že se ten hlas plete.
Po skoro čtvrt hodině lehkého sprintu málem narazím do stěny, která se předemnou náhle vynořila z příšeří.
Na titěrnou vteřinku jsem se lekla, že jsem přeci jen šla špatně a ztratila jsem tím spoustu času.
Naštěstí otisky bot jsou stále na zemi a teď zahýbají někam doleva.
Tentokrát už se tam vydám o něco pomaleji, ale nedojdu daleko a ocitnu se před obrovským kamenným obloukem. A v jeho středu se jako mlha vlní něco průhledného, jako by v tom oblouku byl zachycen kouř, který mi brání vidět za něj.
Opatrně se přiblížím a na pravé i levé straně oblouku zapálím připravné veliké kamenné misky. Konečně mám víc světla, abych si ten oblouk mohla lépe prohlédnout.
Je při nejmenším čtyři metry vysoký a široký tak, že by jím projel i velký povoz.
Ta zvláštní věc, která ho naplňuje by mě asi měla děsit, ale je to přesně naopak. Jako by mě ta mlha konejšila,dokonce se mi zdá, jako bych v ní slyšela hlasy...
Zatřepu hlavou, asi už mě zdejší ticho šálí nebo to možná bude tlukot mého srdce.
Na obvodu oblouku je vyrytý další nápis, opět ve starém jazyce. Díky nějaké souhře náhod ovšem vím co ta věta znamená, Nix mi jí předtím pomohl přeložit. Je to jedna z vět, které byly ukryty na stránkách Tajemství města Carnaca.
"Magické nadání dává sílu vidět skrz mlhu obyčejnosti, smrtelníci však nevidí nic" zašeptám když si konečně vybavím přesný překlad.
Takže pokud se nemýlím... A já doufám že se nemýlím. Tak bych měla tou mlhou projít a nic se mi nestane, protože mám v krvi magii. Alespoň doufám, že to je magie.
Stejně mi nezbývá nic jiného než jít dál, nemůžu se vrátit s prázdnou, to se radši nevrátím vůbec.
Chviličku ještě váhám, ale nakonec pomalu vkročím do mlhy a obklopí mě bílá temnota. Nic nevidím a tak jen slepě šátrám rukama před sebou. Když tu se předemnou otevře sešeřelý prostor a já stojím v obrovské kruhové místnosti.
Ten pohled mi vyrazí dech, odněkud shora sem prosvítá měsíční světlo a dodává celému místu mystickou atmosféru.
Od zlatý pohárů a misek se odráží paprsky po celé místnosti a tím je dokonale osvětlená.
Od obrovských drahých kamenů, větší než hlava Nix se zase odráží krásné duhové barvy. Opatrně jeden vezmu do rukou, je to čistý safír velký jako moje dlaň.
No, určitě jich pár nikdo nebude postrádat, leží tu už celé věky, usměju se a dál se kochám tou krásnou podívanou. Pomalu se vydám po místnosti, vše si prohlížím a spousty věcí se i dotýkám, vypadají tak dokonale, že nemůžu uvěřit že existují.
Jsou tu dokonce i knihy, tisíce let staré svazky s vědomostmi našich předků. Bojím se na ně jen dýchnout, aby se nerozpadly na prach.
Jako bych zase ucítila to lano za mým pasem, táhne mě někam dál. Otočím se za tím pocitem.
A pak to konečně uvidím, a jsem si jistá, že přesně tohle je ta věc pro kterou mě Mistr poslal. Nejcennější věc, kterou královská rodina vlastní.
Všechny ostatní věci tu jen tak leží na různých místech, ale tahle ne. Je přímo uprostřed místnosti, na masivním oltáři z bílého mramoru plného rytin a kreseb. Okolo celého oltáře je na zemi vyrytý jakýsi kruh plný kouzelných značek. A na tom oltáři leží... Kniha.
To jsem opravdu nečekala. Kniha je to co po mě Mistr chtěl? Tohle je ta nejcennější věc, kterou královská rodina vlastní? Tohle má větší cenu než diamanty, safíry a tuny stříbra, které tu leží okolo?
Ano já vím, že vědomosti jsou nad zlato,tak se to alespoň říká, ale tady to berou nějak moc doslovně.
Rázným krokem zamířím k oltáři, teď musím vědět jaké informace jsou tak cenné, že je nelze vyplatit ani v diamantech.
Konečně stanu před oltářem a kniha je přímo přede mnou. Zdá se vcelku obyčejná, kožený obal je sporně ozdobený zlatými vzory, zlatými pírky. Uprostřed je vyveden nápis tentokrát už v obecném jazyce.
Zdroj života. Tak se kniha jmenuje, jen takhle prostě, ale přesto mě to nutí jí otevřít.

Zde v této knize je dochovaná první zmínka o síle zdroje života, nebo také síle Fénixe, která se v rodině Fireborn předává od dob královny Marion.
Ženy s tímto genem, povstanou jako fénix z popela, pokud je jejich říše potřebuje.
Jejich krev zajistí každému věčné mladí a slzy uzdraví i nejhorší zranění, byť by bylo sebevíc smrtelné. Při jejich zpěvu i moře přestane šumět, vítr se utiší a ptáci přestanou zpívat.
Potomci těchto žen oplývají neuvěřitelnou magickou silou a jejich choť zrovna tak.
Tato síla je dar i prokletí, pouze čestný člověk ji však dokáže zkrotit.
Proto tato kniha byla obdařena magickou mocí, aby udržela královskou rodinu pohromadě, díky této knize se tyto ženy nikdy neztratí.

Toto je napsáno v úvodu, začíná se mi z toho stahovat hrdlo, ale přesto se podívám na další stranu.
Na té je vyobrazená žena, může jít být něco okolo třiceti.
Má zelené oči, trochu jako mám já a datum úmrtí před více než dvanácti sty lety. U křížku je napsáno : *Královna Marion Lianna Fireborn zahynula při porodu své dcery, princezny Elain Monat Fireborn. Byla pochována v mohyle na hradu Deimos.
Na další straně je jí trochu podobná další žena, nejspíš její vnučka. Je to dcera zmíněné princezny Elain, Lila Monat Fireborn.
A tak to pokračuje, na každé další straně je vyobrazená žena s datem úmrtí a její následnicí, povětšinou její vnučkou,ne vždycky se však z této ženy stala královna.
Jsou tu napsané příběhy jejich životů, i jejich smrti.
Přeji si abych nelistovala dál, ale mé tělo jako by mě v křeči nutilo pokračovat. A já se začínám děsit okamžiku kdy dospěju k poslední popsané stránce, děsí mě co se spoustě těch žen stalo, kvůli jejich pokrevnímu dědictví.
*Klara Ann Fireborn, vykrvácela po zmařeném útoku čarodějnice, která chtěla večné mladí. Čarodějnice uprchla.
*Princezna Susan Valerie Fireborn, uškrcena při pokusu o její znásilnění.
*Královna Maria Phonix Fireborn, upálená zažíva se zbytkem královské rodiny při puči v Sonemu. Před patnácti lety.
Nechci otočit na další stranu, ale moje ruka mě neposlouchá. Prostě otočí list.
A já teď hledím na portrét poslední ženy s geny, které linie Fireborn nosí už bezmála dvanáctset let.
Dívám se na obraz dvacetileté dívky s rudým vlasy, zelenýma očima a milým úsměvem.
Dívám se na svůj portrét a nechci tomu věřit, prostě odmítám tohle přijmout.
*Phoenix Scarlet Fireborn, narozená v Sonemu, místo určení : tunely pod městem Carnaca.
Tahle knížka ukazuje mou přesnou podobu i polohu, ukazuje cestu k věčnému mladí.
Proto je tak nedocenitelná. "Ukazuje kde jsem" zašeptám a div knihu neupustím.
"A ty jsi milá Scarlet, právě zrušila její ochranné kouzlo. Teď už nikdy nikam neunikneš" ozve se od vchodu pobavený mužský hlas a mě se zastaví strdce, z mlhy vystoupí postava.