From The Ashes [Z Popela], 1. KNIHA - Dokončeno

11. KNIHOVNA

Dnes nelétám, ale běhám. Nemám křídla, ale čtyři silné tlapy, které se zarývají do mokré země a ocas který mi udržuje rovnováhu. Cítím to. Strach.
Jeho vůně udává můj směr a já ho následuji, kus před sebou zahlédnu bílou srst a dlouhé uši.
Jeden skok a je po něm, rychlé škubnutí hlavou a kralík dopadne na blátivou zem. Bílá srst je teď hnědá, zábořím do ní dlouhé drápy a ven vyteče rudá tekutina. Dám se do večere.

S prudkým nádechem se posadím a celá zmatená se rozhlédnu okolo.
Jsem v pokoji, v mém pokoji na hradě. V krbu ještě hoří oheň. V pase mě drží svalnatá paže.
Počkat cože? Paže?
Pořád lehce dezorientovaně se kouknu na jejího majitel, který poklidně spí vedle mě. Hunter si v klidu pochrupuje a mě se vybaví, že sem včera před spaním za mnou přišel a pak jsme po třech číslech odpadli.
A že to byla dobrá tři čísla, usměju se při té vzpomínce, ještě že jsou zdejší stěny tak tlusté a není skrz ně nic slyšet. Opatrně ze sebe sundám jeho hřející ruku a vyklouznu z postele.
Ještě ani nezačalo svítat, příroda stále spí, stejně jako obyvatelé hradu.
Zabalím se do deky a vylezu na čerstvý vzduch na terasu, je víc chladno než jsem čekala, ale potřebuju trochu zchladit hlavu.
Nechat ze sebe vyšukat všechny starosti sice zní jako dobrý nápad, ale bohužel nevydrží věčně.
A k tomu všemu ještě tenhle další divný sen. Zdají se tak opravdové až mě to děsí. Jako bych to opravdu byla já, kdo tam někde v lese loví své jídlo. Naskočí mi husí kůže už jen z představy, že bych opravdu jedla syrové maso.
Zadívám se ho hlubin Šeptajicího lesa, je to opravdu divné místo. Jako by mě volalo a zvalo do svého nitra, přesně tam kde stojí ten obrovský strom.
Náhle mám pocit, že mě někdo sleduje, rozhlédnu se a zrakem se zastavím na páru žlutých očí. Na chvíli se naše pohledy spojí a poté se Zlopuma opět ztratí v lese. Zvláštní.
Povzdechnu si a unaveně si promnu oči, asi jsem až moc utahaná. Zamířím zpět do postele a lehnu si vedle roztomile se tvářícího Huntera.
Je tak nevinný, tedy ne co se sexu týče, to opravdu ne, ale jinak je hodný člověk.
Po tom čím si s bratrem prošli, se divím jak takový mohl zůstat. Pohladím ho po tváři a on lehce zamručí a pohne se, ale spí dál.
Já usnu až o hodně později a octnu se v říši beze snů.

"Takže kde plánuješ začít s hledáním těch klíčů?" zeptá se mě Tarin, zatímco se opírá o vchod na terasu, aniž by ho do mého pokoje někdo pozval.
Nasupeně po něm hodím botu kterou jsem si zrovna chtěla obout, obratně jí chytí jednou rukou.
"Nemůžeš přijít dveřmi a zaklepat? Co kdybych tu zrovna byla nahá?", pobaveně mu zajiskří v očích "Tak to bych už rozhodně nekle-", "Co kdybych tu někoho měla? " přeruším ho a pobavení se z jeho tváře trochu vytratí. "To bych samozřejmě zaklepal" zamumlá nakonec a hodí mi zpět botu.
Hned mi bylo jasné, že by tu Huntera asi potkat nechtěl, proto ta jízlivá poznámka.
Oboju si botu a otočím se zpět na něj, přístihnu ho jak na mě kouká a rychle se odvrátí. Nadzvednu obočí, "Co je? Mám snad někde něco?" zeptám se a začnu se prohlížet v zrcadle. Přistoupí ke mě ze zadu a hodí mi cop přes rameno, čímž odhalí na zadnější části mého krku růžový cucflek. Stojím tam jako zkoprnělá. Ani nevím kdy jsem k němu přišla!
Přistoupí ještě blíž a chytí mě za pas, chci protestovat ale umlčí mě odrazem svého pohledu v zrcadle.
Absolutně netuším co se to teď sakra děje. Jeho ruce mě hřejí i přes vrstvy oblečení a horký dech mě hřeje na šíji.
Náhle mi nosem přejede po krku až mi naskočí husí kůže, "Co to sakra děláš Tarine?" dostanu ze sebe přiškrceně a dál upírám svůj pohled do toho jeho v odrazu zrcadla.
"Kdyby jsi tohle dělala se mnou, tak bys toho musela zakrýt mnohem víc" zašeptá mi u krku a znovu mi nosem přejede po šíji, při jeho slovech mi zahoří mezi nohama. Hloupé fyzické reakce!
Nervózně se zachechtám, "M- měli by jsme jít" oznámím mu a snažím se od něj dostat pryč.
"A kam?" řekne a skoro zavrčí jako kočka co si chce hrát, polknu, "Do knihovny" odpovím jednoduše a poodstoupím.
"Do knihovny... Počkat cože? Do knihovny? " probere se konečně a já se snažím ignorovat jeho blízkost.
Ušklíbnu se "Chtěl jsi přece začít hledat ty klíče ne?" provléknu se okolo něj.
"Počkej, copak ty chceš jít ven takhle Scar? " zeptá se a udiveně poukáže na mé šaty. Jsou vcelku obyčejné, světle modrá barva a bílé krajky, k tomu černé boty a spletený cop, který mi sahá až do poloviny zad.
"Dneska jsem za jednu z tvých dam, kterou budeš provádět po paláci a pak po městě" zamrkám na něj sladce a on na mě zůstane koukat s pootevřenou pusou.
"V žádném případě takhle ven nepůjdeš" vzpamatuje se rychle a skřízí ruce na hrudi.
"A to jako proč ne? " zamračím se na něj a napodobím jeho pózu.
Sjede mě pohledem od hlavy až k patě a zavrtí hlavou," Nikam s takovým výstřihem nejdeš ".
Zůstanu na něj hledět jako opařená, Co si o sobě myslí, že mi diktuje co můžu a nemůžu nosit? Kdo si myslí, že je?
Sladce se na něj usměju a hlasem jako med prohlásím,"Nemůžu? Tak sleduj" otočím se na podpadku a už jsem venku na prázdné chodbě, většina účastníků ještě spí.
Mašíruju si to chladnou chodbou, když za sebou konečně uslyším Tarinovi rychlé kroky. Dřív než ke mě dojde mi na hlavě přistane jeho kabátec,
"Co to má jako být? " ohradím se na něj a zastavím se, naštvaně na mě shlíží. Je oproti mě tak zatraceně vysoký!
" Řekl jsem, že takhle oblečená nikam nejdeš. Buď si vezmeš ten kabázec nebo tě násilím odvleču zpátky a sám tě převléknu do něčeho jiného ". Naštvaný pohled mu oplácím a jeho kabátec stále jen držím v rukách.
"Jak chceš" utrousí a rychlostí blesku si mě přehodí přes rameno a začne se vracet do mého pokoje,když tu se vedle nás otevřou dveře. "Co je to tu sakra za kravál?" vyjede na nás vztekle Vice a jeho pleš se zaleskne na světle.
Přejede nejdřív pohledem naštvaně Tarina a pak se podívá na mě, jak jsem stále přehozená přes jeho rameno. S jeho rukou na mém zadku!
"Ale ale. Kdopak je ta tvoje sladká společnost, Tarine? " uchechtne se a očima se zastaví na mém výstřihu, který je teď díky mé póze značně odhalený.
Tarin sleduje jeho pohled a zrudne v obličeji, prudce mě postaví na zem a odpoví "To je moje snoubenka" zasyčí a já opět zůstanu jako přikovaná na místě, když si mě přitáhne do náruče, co nejdál od Vice.
"To je ale škoda. Kdyby tě tenhle chlapeček omrzel krásko, tak můžeš přijít za mnou. Ukážu ti opravdového chlapa" prohodí ke mě flirtovně a zastrčí mi zbloudilý pramen vlasů za ucho.
V jedné vteřině se zadívám na Tarina, který se chystá Vice udeřit pěstí a v druhé už se dívám na své koleno, které je hluboce zaryto ve slabinách toho opovážlivého plešouna.
Ten se poroučí na kolena hned jak nohu odtáhnu a začne skučet a nadávat, "Ty zasraná čubko! Počkej až tě dostanu do ruky!" řve a stále se drží za jeho zraněnou pýchu.
"Ty se mě už ani nedotkneš" skloním se k Vicovi a vezmu jeho hlavu do rukou, během vteřiny už mu nos křupl o mé nastavené koleno a s tím se už definitivně poroučel k zemi.
"Zatraceně! " zanadávám, když si všimnu krve kterou nos toho sráče zanechal na světle modré látce mých šatů. Otočím se na Tarina který se na mě usmívá od ucha k uchu. Kdybych ho neznala, tak bych si i myslela že mě teď trochu obdivuje. Pozvolně však přechází do úšklebku, "Jaká škoda. Teď se budeš muset převléknout".

Po tom co jsme nastrkali omráčeného Vice do jeho pokoje, a díky nějakému zázraku nás u toho nikdo neviděl, jsem se nakonec rozhodla převléknout.
Ne proto, že to chtěl Tarin, ale proto, že nemám ráda krev na oblečení.
Obyčejné modré šaty jsem nahradila krásně zdobenou rudou látkou a na ramena jsem si hodila bílý kabát.
"Musím uznat, že knihovnu tu tedy mají obří " podívám se ohromeně na desítky řad knih, které se táhnou kam oko dohlédne.
"Víš co je ještě obří?" zapřede svůdně Tarin a já na něj hodím otrávený pohled, "Tvoje ego?" umlčím ho a pokračuji do středu liduprázdné Národní knihovny.
"Ty začni prohledávat levou část a já tu pravou, hledej jakékoliv historické
zmínky o těch tunelech" řeknu mu a zamířím opačným směrem, do sekce H.
Ohlédnu se na Tarina a než zmizí za vzdálenou dřevěnou knihovnou, zatváří se nanejvýš znuděně.

Šest hodin a pořád nic! Jediná věc, která se dá spojit s tunely je tlustá kniha o podrobné historii města. Jenže ani tam skoro nic není, jen že klíčů by údajně mělo být deset. Údajně! Pche.
Vstanu z nepohodlné dřevěné židle a protáhnu se, jsem z toho celá ztuhlá.
Projdu do té nejstarší části knihovny, kde jsou především svitky a knihy, které se už skoro rozpadají. Je tu prach a nepříjemné šero.
Prohlížím si data vydání a některé by mohly pamatovat už založení města,před šesti sty lety.
Když v tom mě zarazí malý svitek s popiskem. Pohádky Sonemu. Tenhle spis by tu vůbec být neměl, podle toho co říkal Arno by ani už neměl existovat.
Rychle po něm sáhnu a strčím si ho do rukávu. Nikdo kdo by mě mohl přistihnout tu však není, takže můžu být v klidu.
Vydám se k místu kde by měl hledat Tarin. Místo usilovného hledání však spí opřený o jednu z polic, v rukou drží malou červenou knihu.
Potichu přistoupím k němu a chystám se ho vytrhnout ze spaní, když mě upoutá kniha v jeho klíně. Sexuální polohy a praktiky z Baco, zrovna je u kapitoly číslo osm, Voda kde je velmi detailní obrázek jedné z pozic vhodné do sprchy. Jaké překvapení, že čte zrovna tohle obrátím oči v sloup.
Opatrně mu knihu vezmu a začnu jí listovat, obrázky jsou velmi detailně nakreslené a pohyby jasně popsané. Přistihnu se jak přemýšlím kterou z nich asi už zkoušel. Okamžitě takové myšlenky vypudím z hlavy.
Zrovna jsem u polohy Rozkvetlé slunce, když si Tarin odkašle a s výzvou v očích na mě hledí.
"Myslím si, že ta ze strany 23 je můj favorit na vyzkoušení " čeká až se podívám na jmenovanou stranu, ale já místo toho knihu zaklapnu a hodím mu jí zpět. Zatváří se přehnaně zklamaně. Hérečka.
Sice to je gesto nechuti, ale vlastně mě přesně ta samá poloha také zaujala, ale zrovna jemu to přiznávat nechci. "Měl jsi tu hledat něco o klíčích a tunelech" řeknu jedovatě a sjedu ho pohledem.
"Jenže jsem nic nenašel, tak jsem se chtěl trochu odreagovat " oznámí mi a prohrábne si vlasy, přičemž odhalí hojící se zranění ramene.
"Jak ti vůbec je?" změním téma a kývnu hlavou k jeho rameni.
"Jo tohle. Je to v pohodě, vždyť jsem si tě i přehodil přes rameno a ani to nezabolelo" pokrčí rameny.
"Co takhle jídlo?" řeknu po tom co už mi dnes asi po páté zakručí v žaludku, sice mě svitek v rukávu skoro pálí, jak se nemůžu dočkat až si ho přečtu... Ale to přeci může počkat, jídlo je přednější.
"Jasně, už umírám hlady" odpoví a stoupne si, opráší ze sebe špínu a upraví si košily.
Jdu napřed až dokud na mě nehoukne, "A Scar? Budeš můj dezert, když jdeme na to jídlo?" usměje se vyzývavě a zvedne knížku kterou stále má. Jen zakroutím hlavou a pokračuji v chůzi.