×Zkus Mě Donutit× ✔

13) Jediný koho mám

Vyskočila jsem z postele. Poprvé jsem spala v novém pokoji.

Severus mě chtěl mít pořád na očích, takže byl můj pokoj jen pár kroků od učebny lektvarů.

Ano. Já vím že tam žádné pokoje nejsou, ale Bradavice jsou kouzelné a všichni tady taky.

Nechápu co by mělo být divného na tom, že se objevil jeden pokoj navíc.

Nestěžovala jsem si. Popravdě jsme nad tím dlouho přemýšlela a myšlenka bydlet odděleně se mi dost zamlouvala.

Mohla jsem si tady dělat co chci, nikdo mě nepozoroval, nehodnotil ten věčný nepořádek kolem mě, večer mě nikdo nebudil a taky jsem milovala představu, že se o půlnoci vkradu do lektvarové učebny a budu si užívat naprosto nerušené bublání kotlíku.

Vylezla jsem z pokoje a všimla si Severus, který zrovna zamykal svůj kabinet.

,,Brý ráno sousede!" zasmála jsem se.

,,Mám strašný hlad," přiznala jsem se.

,,Tak se jdi najíst," zamumlal podrážděně Severus.

,,Ty snad nejdeš?" zamumlala jsem nechápavě.

,,Aby si celá škola myslela, že jsi spala u mě?" zavrčel profesor a třískl hůlkou do zámku.

Cítila jsem jak rudnu.

,,A komu na tom záleží?" dostala jsem ze sebe.

,,Mě na tom záleží Indy. Souhlasil jsem s Korunkou, s tykáním a dokonce i s tím, že budeš bydlet vedle mě, ale nesnaž se ze mě dělat svého kamaráda," prskl profesor.

Zámek na dveřích konečně cvakl a Severus si úlevně povzdychl.

,,Jak by se na tohle tvářili tvoji rodiče? Kolik ti vlastně je? Čtrnáct?" pokračoval nemilosrdně Severus.

,,Je mi šestnáct a mí rodiče se už netváří nijak. Mrtví se obvykle neumějí tvářit," štěkla jsem na něho a vydala se na snídani.

,,Budeš se s tím muset smířit," řekla jsem pomalu a otočila se za chůze.

,,Nikoho jiného kromě tebe momentálně nemám."

*+*+*+*+*+*+*

Studenti se neuklidnili ani dnes.

,,Alová co to máš na sobě?"

,,Alová to přehnala,
se Snapem se vyspala,
lepru z toho dostala."

Celá škola se bavila na můj učet. Byla jsem rozhodnuta vzít si trochu jídla a posnídat na nádvoří.

,,Indy?" Lenka se na mě usmívala a mávala od stolu tak vehementně, že rozlila jahodová džus.

,,Dobré ráno Lenko," pozdravila jsem ji zvesela a snažila jsem se nevšímat dvou Nebelvírů, kteří zrovna skládali další básničku.

,,Před pár minutami tu byl Brumbál, prý tě chce vidět," řekla pomalu Lenka a ukousla si velký kus toastu, jako by bylo všechno v naprostém pořádku.

,,Indy půjde na kobereček. Asi máš problém Alová," poznamenal jízlivě Erik.

Překulila jsem oči.

,,POSLOUCHEJTE MĚ!" zaječela jsem na celou Velkou síň. Můj hlas se ještě dlouho odrážel od stěn, ale všichni zmlkli. Dokonce i duchové se zatavili v letu a vystrašeně mě pozorovali.

,,Je mi absolutně ukradený co si myslíte. Pokud vám tohle přijde zábavné, musíte být pěkní zoufalci. Jestli si myslíte, že mě zastraší taková úzkoprsá hovada jako jste vy, tak jste na omylu."

,,Nebelvíři by měli být odvážní, místo toho se posmívají slabším. Zmijozelové pomlouvají svého vlastního profesora, Havraspářští se chovají jako malé děti a Mrzimor porušuje snad všechny pravidla, která z nich Mrzimory číní.

Zamyslete se nad sebou. Možná že jste ve špatné koleji vy."

Jako na povel začaly praskat všechny skleničky. Džusy a limonády se lily po stolech, sklo se tříštilo na drobné kousky.

Cítila jsem, že sklo vybuchuje v přesném souladu s mou duší.

Nečekala jsem na reakci davu. Místo toho jsem popala toast a vydala se za Brumbálem.

Musela jsem odejít, protože ještě chvíli a na mou duši bych rozpoutala peklo.

Pluj, pluj loďko má, po proudu si jen.
Vesele, vesele, vesele, vesele, život je jen sen.

*+*+*+*+*+*+*+*

*Aivi*