×Zkus Mě Donutit× ✔

46) Večeře

Severusův výraz byl k nezaplacení. Vlastně všechny výrazy přítomných u stolu byly k nezaplacení.

Sirius se pro jistotu večeře ani nezúčastnil, Harry se snažil koukat jen do svého talíře, paní Weasleyová se nuceně usmívala, Severus se jídla ani nedotkl a pohledem probodával svíčku na stole, jako by jí měl snad pouhým zrakem zapálit.

A já se pokoušela neusnout.

K večeři se připojil i profesor Lupin, který jako jediný jevil známky dobré nálady.

Celý večer se snažil navázat konverzaci, bohužel nikdo o jeho přátelské klevety nestál.

,,Myslím že bych se měl podívat na toho bubáka," rozhodl Snape nakonec a všem se viditelně ulevilo, když odešel z místnosti.

,,Takže Indy," snažil se Lupin znovu navázat rozhovor, ,,slyšel jsem že si ve škole vedeš vážně moc dobře."

Tady nepochodíš vlčku... dneska jsem utahaná jako štěně.

,,Snažím se nepropadnout," dodala jsem lakonicky a strčila jsem si sušenku do pusy.

Moje sušenková dieta skončila stejně rychle jako začala.

,,Čekáme, že i tento rok Bradavice znovu získají Korunku," vložil se do rozhovoru pan Weasley.

Vypadal teď o něco lépe, oko měl pořád dost nateklé a rty na několika místech natrhlé, ale v očích mu už zase svítily šťastné plamínky života.

,,Pokud si odpustím tanec," zasmála jsem se nad vlastním vtipem, který jsem v místnosti mohla pochopit jen já.

,,Jak se Korunka vyvíjí?" zeptal se Lupin.

,,Pokaždé, když se objeví nový lektvar, tak se přidá do repertoaru?"

,,Na to by jste se měl zeptat někoho jiného," odbyla jsem ho.

,,Kde vůbec vězí? Už je tam bezmála půl hodiny."

,,Půjdu se tam podívat," navrhla paní Weasleyová.

,,Pujdu já," vložila jsem se do toho.

,,Není mi moc dobře. Pošlu ho sem a půjdu si lehnout, pokud mě omluvíte."

Paní Weasleyová nic nenamítala, jen Harry zabručel něco o tom, že bych Snapea měla poslat domů a ne zpět k jídlu.

Vyšla jsem po točitém schodišti a zabočila do pokojem, přitom jsem si potichu zpívala abych definitivně neusnula.

Slova písničky mi umřely na rtech když jsem nahlédla do pokoje.

V místnosti bylo šero, jediné světlo šlo ze svíčky uprostřed pokoje.

,,Haló," zašeptala jsem a zavřela za sebou dveře.

,,Je tu někdo?" udělala jsem dva kroky vpřed a zakopla o koberec.

S dunivým zvukem jsem se sesunula k podlaze.

Rukou jsem nahmatala něco studeného a mokrého. Zvedla jsem hlavu a spatřila mrtvé, vpadlé obsidianové oči.

Zalapala jsem po dechu, ale z úst mi nevyšla ani hláska.

Žena, jenž mě tak vyděsila, ležela na koberci, z úst jí vytékal pramínek krve a tak strašně se podobala Severusovi, až na to, že byla o dost starší.

Vedle ní ležel Brumbál. Dokonalá kopie, studená jako kus ledu, modré oči skleněné, hledící do prázdnoty.

A pak jsem viděla něco, co mě bude strašit až do konce života.

Zahlédla jsem povědomé šaty. Ty stejné šaty, které jsem na sobě měla na první Korunce. Dokonce i stejné boty a volánky.

Ležela přede mnou má vlastní mrtvola. Celé tělo jsem měla rozhozené do nepřirozených uhlů a z úst mi stékal stejný pramínek krve.

Snažila jsem se vyškrábat na nohy, ale povedlo se mi jen doplazit se k čtvrté postavě.

Severus seděl nedaleko od mého mrtvého já a zíral do nicoty.

,,Severusi," zasýpala jsem pomalu. Srdce mi tlouklo jako o závod, ale můj mozek pracoval na plné obrátky.

Tohle byla jen iluze. Bubák byl asi silnější než si Snape myslel. Musela jsem se vzchopit. 

,,No tak vstávej," zahučela jsem a zatřásla jim. Jako hadrový panák, s pohledem stále upřeným do nicoty.

,,Severusi jestli se hned neprobereš, tak ti jednu vrazím!" vyhrožovala jsem.

,,Sakra vystydne ti večeře! Prober se ty sobeckej zmetku!" po tvářich se mi kutálely horké slzy.

Byla jsem tak strašně unavená a už jsem dál neměla sílu bojovat.

Schoulila jsem se na zem a chytly ho za ruku.

,,Potřebuju tě," zašeptala jsem do ticha.

Ucítila jsem na hlavě cizí ruku, jak mě hladí a konejší.

,,Já vím," zašeptal Severus v odpověď.

Asi jsem usnula, protože poslední co si pamatuji, je jen klidná noc beze snů. Po slouhých dnech jsem se konečně pořádně vyspala.

*+*+*+*+*+*+*+*+*+*+*+*+*

*Aivi*