×Zkus Mě Donutit× ✔

28) Děkuji za bolest

Nedokázala jsem jíst ani spát. Hlavou se mi honila jedna myšlenka za druhou.

Snažila jsem se v tom všem najít smysl, ale marně.

Dnes byl poslední den školy a já nemohla zmeškat svou poslední příležitost.

Zaklepala jsem na dveře Severusova kabinetu.

Srdce mi tlouklo divočeji než včera na hřbitově.

,,Dále," promluvil Severus skrz dveře.

Vzala jsem za kliku a nakoukla do místnosti.

Severus stál u okna a pozoroval kapky stékající po skle.

,,No já... teda... no-" začala jsem koktat.

Severu se pomalu otočil.

,,Výborně! Jdeš si pro materiály k příští Korunce," konstatoval líně.

,,To úplně ne," přiznala jsem pomalu.

Severus se zamračil a udělal pár kroků ke mě.

,,Měla by jsi odpočívat," konstatoval nakonec.

,,Potřebuju s tebou mluvit o tom, co se stalo včera," dostala jsem ze sebe.

,,Indy mám všechny tvoje vzpomínky, několikrát jsem si je prošel. Myslím si, že už o všem vím."

,,Ty ses mi hrabal v hlavě!?" vyjekla jsem zděšeně.

,,Brumbál se ti hrabal v hlavě," upřesnil Severus.

,,Jestli jsi mi přišla říct, jak moc jsem jedinečný, klidně můžeš. Rád si zvýším ego."

Zrudla jsem jako ředkvička.

Severus se začal smát.

On se mi vážně vysmíval? Bylo mi tak strašně trapně. Chtěla jsem ho umlčet.

A tak jsem ho popadla za lem pláště a přitiskla své rty na jeho. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že jeho rty budou ledově chladné, ale opak byl pravdou.

Tohle mu definitivně vzalo vítr z plachet.

Čekala jsem na reakci. Čekala jsem že mě odstrčí, ale on neudělal vůbec nic.

Jen stál jako socha. Jako by v ten jeden okamžik zkameněl.

Pomalu jsem ho pustila a odtáhla se.

Severus otevřel pusu jako by chtěl něco říct, ale pak jen rezignovaně zavrtěl hlavou.

,,Jdi se najíst Indy," řekl unaveně.

Nenechala jsem se pobízet dvakrát.

Otočila jsem se a chtěla opustit místnost.

Neotočila jsem se. Šla jsem rovnou na poslední jídlo v tomhle školním roce.

*+*+*+*+*+*+*+*+*

Možná vám vrtá hlavou, proč jsem tak klidná.

Ještě včera jsem málem umřela a dnes už běhám po škole a líbám svoje učitele.

Pravda je, že se bojím. Bojím se celý svůj život.

Bojím se že nebudu oblíbená, že nebudu dost chytrá, že všechny sklamu.

Dnes jsem pochopila pár důležitýh věcí. Strach není slabina.

Je to moc. Je to dar který můžeme využít v náš prospěch.

Všechny mé nejhorší noční můry se vyplnily.

Nebyla jsem oblíbená, nebyla jsem dost chytrá.

Možná že mi bylo souzeno žít ve stachu.

Zrovna teď jsem se bála, že na oběd nebude kuře.

Člověk ke svému životu potřebuje stach. Proto se lidé dívají na horory, proto si vyprávějí strašidelné historky, proto žijí život a čekají na děsivou smrt.

Zamilovala jsem se do letvarů a do stachu.

Proto není až tak těžké pochopit, proč jsem se zamilovala i do Severuse.

Brumbál měl pravdu. Byli jsme velmi podobní.

Jen jsem musela prožít ten nejhorší strach a být na pokraji smrti abych si přiznala něco, co už jsem dávno věděla.

A taky jsem věděla jak moc dětinská jsem. Nejsem ještě ani plnoletá. Tohle prostě nemůžu!

A Severus mi dal moc hezky najevo že o mě nestojí.

Chápala jsem i tohle. Dokázala jsem to respektovat. Nebyla jsem malé dítě které si chce za každou cenu vydupat novou hračku.

Nechtěla jsem strati přítele.

A bojím se že jsem o něho přišla kvůli mému dětinskému chtíči.

*+*+*+*+*+*+*+*+*

Tak co? Není to moc přeslazené? 😂😂 poprvé co píšu romatiku... Mám se toho asi ještě hodně co učit.

*Aivi*