×Zkus Mě Donutit× ✔

32) Pro Vodu

Vyběhla jsem schody a zabouchla za sebou dveře.

Bílá místnost se ponořila do tmy a já se svalila do postele.

Šílený den!

Ronald a Julie byli velmi dobře informovaní o mém životě.

Možná to nevíte, ale největší zbraní Havraspárů, jsou knihy a znalosti.

A taky kouzelný vynález zvaný baterka.

Když v mudlovském světě nesmíte použít ani kouzlo pro světlo, čtení ve tmě se tím dost komplikuje.

Díky bohu že na nočním stolku byly hned dvě.

Strčila jsem si konec baterky mezi zuby, abych měla obě ruce volné, a pomalu rozbalila obálku.

Na bílé prostěradlo vypadla malá, černá kniha se modrým nápisem:

Verše psané pro Vodu.

Sama pro sebe jsem se usmála.

Má to být narážka na můj elementaristický dar?

Rozevřela jsem knihu a začala číst.

Když nahlížím do temnoty té,
studánky či vody čiré.
Ten poklad co svět nespatřil,
ta uchvatná co všechno smyje.

Snažím se pochopit krásu její,
tu nespoutanost jenž ji náleží.
Snažím se jí přiblížit sač jen jde,
ale ona svou cestou dále jde.

Její oči nemají snad konce,
modré jako luční zvonce
nechápajíc prchajíc.
V ustraní teď truchlím víc,
odešla, už nevrátí se sač chci, nikdyvíc.

Sedce mi tlouklo jako splašené. Měla jsem pocit, že tohle už jsem někde slyšela.

Rychle jsem listovala knihou a hnedala jméno autora.

Jacery Reed.

Fajn, jsem zmatená. Proč by mi Severus posílal poezii?

Chápu tu metaforu s knihou ale... byl to Severus. Nikdy nic nedělal zbytečně a už vůbec ne pro pobavení.

Odložila jsem knihu i s baterkou na noční stolek.

,,Zítra mu napíšu," ubezpečila jsem se šeptem a zavřela oči.

Prošla jsem si v duchu celý den a když jsem se dostala k dnešnímu nešťastnému polibku, chtě nechtě jsem se začala usmívat.

No fajn, člověk za svůj život pokazí hodně věcí.

Tak proč mám poct, že jsem vůbec nic nepokazila?

*+*+*+*+*+*+*+*

Ráno jsem si u Julie vyškemrala obálku a narychlo naškrábala dopis.

Ahoj,
co má znamenat ta kniha? Nemůžeš mi dát poezii a nevysvětlit mi, proč bych nad ní měl strácet svůj drahocený čas.

                              I. A.

Sova neslyšně odletěla a mě se zmocnil divný pocit.

Vážně jsem mu měla napsat Ahoj? Celkově mi moje situace přišla divná.

Neurazí se? A kdyby ano, mrzelo by mě to?

Kašlu na něho! Chci jen odpovědi.

Julie si zřejmě všimla mého rozhořčení a rozhodla se provést mě po okolí.

Celý den jsem však nemohla dostat podivnou poezii z hlavy.

Julie mi vyprávěla o pověstech, kterým někteří místní věří, vysvětlovala mi o co se zasloužil mudlovský vědec, který měl sochu uprostřed parku, nebo jen upozorňovala na druhy květin.

Když jsme konečně dorazili domů, chtěla jsem si jen lehnout a spát, ale malá obálka se smaragdově zelenou pečetí mě okamžitě probrala.

,,Co to je Indy?" chtěl vědět Romeo.

,,Řekla bych že mi škola posílá materiály na nadcházející Korunku. Chtějí mě mučit i o prázdninách," vysvětlila jsem rychle a uvelebila se v křesle.

Přejela jsem rukou zelenou pečeť. Znak Zmijozelu, jak nečekané.

Dychtivě jsem roztrhla papír a vytáhla dopis.

Čekal jsme že tě zaujmou. Tyto básně byly napsány pro tvou předchůdkyni s elementaristickým darem pro vodu.

Lidé s takovým darem můžou u druhých vyvolat různé pocity. Někteří Elementaristé dokáží ovlivnit celé davy.

Měla by jsi si o tom něco nastudovat, ale teď ne. Užij si prázdniny a prosím, nepiš mi kvůli každé blbosti, která ti zrovna přijde na mysl.

S. S

Píchlo mě u srdce. Jasně. Nebudu mu přece kazit prázdniny.

Tvrdý jako kámen.

*+*+*+*+*+*+*+*

*Aivi*