×Zkus Mě Donutit× ✔

57) Spolu

Seděla jsem na podlaze, zády jsem se opírala o studenou zeď a pohledem probodávala Bellatrix s Luciusem.

Snažila jsem něco vymyslet, ale marně.

Na Akulou Dear je nejlepší, že jeho účinky prakticky ani necítíte až do úplného vyvrcholení a smrti.

Mohli klidně blafovat a já vůbec otrávená nebyla.

To za chvíli zjistíme. Smrt se dostaví za sedm hodin, takže mám dostatek času. Snad.

Kdo ví jak dlouho jsem byla v bezvědomí a kdy mi látku podali.

,,Myslím že je čas," rozhodl nakonec Lucius.

,,Čas na co?" nechápala jsem poplašeně.

,,Čas na naši malou hru," usmála se Bellatrix a odhalila tak řadu zkažených zubů.

Ze smíchem se rozeběhla k východu a rozrazila dveře.

Lucius mi věnoval poslední, pohrdavý pohled a odešel z místnosti také.

Dveře zůstaly otevřené.

Věděla jsem že je to past, ale přece jsem tu jen tak nemohla sedět.

Vyběhla jsem z místnosti, rozhodnutá sledovat Malfoye s Bellatrix, ale ti už byli dávno pryč.

Tep s mi zrychlil. Byla jsem sama na neznámém místě a co bylo horší, brzy se dostaví Voldemort, možná už tady dokonce je.

Dveře se za mnou s bouchnutím zavřely. Teď už není cesty zpět.

Rozhlédla jsem se kolem sebe a snažila se alespoň trochu zorientovat.

Místnost byla naplněna namodralým světlem, které se linulo z tisíců věšteckých koulí, seřazených na policích, jako v obří knihovně.

Modrá kapalina v každé kouli se převalovala a možná to ani kapalina nebyla. Připomínalo to spíš mlhu, která každé ráno obklopovala Bradavice.

Sebrala jsem odvahu a popošla k jedné kouli.

Vypadala neškodně a svým způsobem i krásně.

Vzala jsem jí do ruky a zatřepala jí.

Nic se nestalo, kapalina nebo plyn zůstala netečná.

Položila jsem kouli zpět a zaposlouchala se.

Připadalo mi, že slyším hlasy. Jako by někdo šeptal moje jméno.

Než jsem však mohla zareagovat, ozvalo se z dáli tříštění skla.

Regály se začaly chvět a pár koulí se nebezpečně blížilo k hraně police.

Rozběhla jsem se uličkou a očima pátrala po jakémkoliv náznaku východu.

Rozhodla jsem se pro cestu napravo.

Tryskem jsem běžela chodbou a neodvažovala jsem se podívat za sebe.

Tříštění skla bylo teď tak blízko, že jsem každou chvíli čekala, že mě sklo zasáhne do zad.

Moje naděje začala ochabovat, nikde jsem neviděla stěny, natožpak dveře ven.

A zrovna v tu chvíli, kdy jsem to chtěla vzdát, jsem šlápla do prázdna a propadla dírou na podlaze.

Rozplácla jsem se na zem a vyjekla bolestí, která se mi ozvala v noze.

Neodvažovala jsem se postavit, jen jsem ležela na chladné podlaze, oči pevně zavřené. Každou chvíli jsem čekala náraz skla z koulí, které propadnou stejnou dírou jako já, žádná ale nepřišla.

Pomalu jsem se nadechla a otevřela oči.

Místnost byla temná, vypadala jako velký operní sál. Na pódiu stál velký portál zakrytý závojem. Vypadlo to, jako by jediné světlo z místnosti šlo z tohoto oblouku.

Donutila jsem se vstát a s úlevou jsem si uvědomila, že moje noha není zlomená.

Neobratně jsem se vydala po schodech dolů. Zaslechla jsem tlumené výkřiky a šeptání.

Poplašeně jsem se otočila kolem své osy. V místnosti jsem byla sama, takže jsem se dovtípila, že zvuky vycházejí z onoho portálu.

Než jsem však stihla dojít k portálu, dveře na proti pódiu se rozletěly dokořán a dovnitř vběhla tlupa bradavických studentů.

,,Takže vás taky dostali," povzdychla jsem si.

,,O čem to mluvíš?" vyhrkl udýchaně Harry a soustředěně zamykal dveře.

Očividně ho vůbec nepřekvapilo, že mě tady vidí.

Lenka byla ovšem ostražitější a namířila na mě hůlku.

,,Indy tady opravdu nemá co dělat, možná je to past," přemýšlela nahlas.

Všechny hůlky v místnosti teď mířili na mě.

,,To je přece směšné, jasně že jsem to já," sjela jsem je vyčítavým pohledem.

,,Zeptejte se jí na něco, co ví jen ona," poradil Ron.

Nikoho však zjevně nenašel vhodnou otázku.

A pak dveře za nimi vybuchly.

*+*+*+*+*+*+*+*+* 

*Aivi*