Ráno jsem se vzbudila, protáhla se a posadila se na posteli. Prohrábla jsem si své dlouhé hnědé vlasy a povzdechla si. Hodiny mi ukázaly, že je půl sedmé. Čas vstávat. Aby jste tomu rozuměli, vstávám vždy v tuhle dobu, občas ještě dřív a proto nepotřebuji budík.
Vyhoupla jsem se na nohy a vešla do koupelny. Sundala jsem si noční košilku, která mi sahala sotva po zadek a vlezla do sprchového koutu. Dala jsem si rychlou spršku a osušila se.
Vzala jsem si už nachystanou hromádku oblečení a oblékla se. Měla jsem tak na sobě tílko, které mi zvýrazňovalo mé poprsí, kraťasy a koženou bundu. Obula jsem si boty na těch nejvyšších jehlách, které jste kdy viděli a vlasy si učesala. Žádný make-up, pravidlo číslo jedna.
"No..." řekla jsem, když jsem se na sebe dívala v zrcadle. "Myslím, že dnes budou kluci slintat." Zavrtěla jsem hlavou. Mám bez bot metr šedesát pět a s botami metr osmdesát něco. Jo, jsem malá, ale nejsem mrcha.
Nestojím o to, aby za mnou všichni chodili, milovali mě a dávali mi dárky. Tak to není. Já mám jen svůj styl a kvůli tomu si to většina lidí myslí. Tak mě prosím neodsuzujte a zkuste mě nejdřív poznat.
Vzala jsem do ruky tašku, naházela do ní učení a opatrně seběhla schody dolů. Došla jsem do kuchyně a nachystala si snídani. Snědla jsem plnou misku müsli a pak nádobí sklidila do dřezu.
"Už jdeš do školy, zlato?" ozval se z obýváku mamčin hlas. Dneska je doma, protože jde s naším psem k veterináři. Jedná se o zlatého retrívra jménem Dinamo, kterému je šest let. Mám ráda hudbu, tak snad chápete proč to zvláštní jméno.
"Ano, mami. Měj se." křikla jsem na zpět. Bydlím tady jen s mamkou a naším mazlíčkem. Taťku jsem nikdy neviděla a mamka o něm nechce mluvit. A sourozence nemám. Došla jsem do chodby, nasadila si náušnice s pravými safíry a stříkla na sebe trochu mé voňavky.
Najednou tam přiběhl Dinamo a začal se mi plést pod nohami. Byla to taková naše hra. Pohladila jsem ho po srsti a vyšla ven. Rozešla jsem se k autobusové zastávce a sedla si na lavičku. Má to jet každou chvíli.
Sotva jsem si to pomyslela, autobus opravdu přijel. Usmála jsem se, nastoupila, sedla si a oddychla si. Vytáhla jsem si mobil, zapojila k němu sluchátka a po cestě poslouchala písničky.
Ve škole jsem si dala věci do skříňky a vstoupila do třídy. A opravdu jsem se nemýlila. Všichni kluci se na mě otočili a začali mě doslova svlékat očima. Debilové. O žádného z nich nemám zájem a už jsem jim to říkala, ale neposlouchají mě.
"Hej, Kim! Co to máš na sobě? Jdeš snad na konkurz o roly šlapky?" zeptala se mě výsměšně zrzavá holka. Říká si královna třídy, ale mě přijde spíš jako kráva třídy.
"Ne, a tobě to může být fuk." řekla jsem, posadila se a nachystala si knihy.
"Samozřejmě, že si mi fuk, ale zajímá mě, jestli jsi vážně tak blbá nebo to má pro jednou nějaký důvod." pověděla. Ušklíbla jsem se na ní a zatla ruku v pěst.
"Hele, blbko. Já nejsem žádná šlapka, to se však nedá říct o tobě. A pokud nezavřeš tu tvou držku, tak ti trochu upravím fasádu." pronesla jsem s úsměvem. Celá třída se smála. Zrzka se naštvala a odešla si sednout na své místo.
Pak zazvonilo a přišel učitel. Já však vůbec nevnímala, co říkal. A takhle to šlo i ostatní hodiny. Byla jsem prostě duchem nepřítomná. Když škola skončila, vzala jsem si tašku a vyšla před budovu. Sedla jsem si na schody a opět poslouchala písničky. Dokud mi někdo nevytrhl sluchátko z ucha.
"Ahoj, Kim. Jak se máš?" zeptala se mě kamarádka Siki. Pokrčila jsem rameny.
"Ahoj, Sik." pozdravila jsem jí. "Celkem dobře. Ty?" zeptala jsem se jí.
"Fantasticky. Právě mě jeden kluk pozval na rande. Takže s ním jdu v neděli do kina na nějaký film." svěřila se mi s úsměvem. Pokývala jsem uznale hlavou.
"To je super. Pak mi řekni, jaký to bylo." řekla jsem. Sik přikývla. "Jak se dostaneš domů?"
"Přijede pro mě táta. Ty?" zeptala se zase ona.
"Abych pravdu řekla, nevím. Mamka mi psala, že se zdrží na veterině a autobus mi jede až za dvě a půl hodiny." postěžovala jsem si.
"To je mi líto, nechceš jet s námi?" optala se.
"Ne. To je dobrý. Já už se domů nějak dostanu." šeptla jsem. Ona kývla, vstala a rozběhla se k mercedesu, který teď přijel. Bezva a já tu skysnu.
"Hej, nechceš svést domů?" zeptal se někdo za mnou. Vzhlédla jsem na tu osobu. Byl to vysoký blonďák s modrýma očima. Oněměle jsem na něj koukala a pak mi došlo, že vlastně čeká na mou odpověď.
"Jo...to by bylo...fajn." dostala jsem ze sebe. "D-díky..."
"Nemáš zač. Jsem Daniel. Pojď za mnou." řekl mi, pomohl mi na nohy a vedl mě na parkoviště na druhé straně školy.
Přišli jsme až ke krásnému černému autu. Páni. To muselo být drahé. Teď mě tak napadá, má vůbec řidičák? Hm. Asi mu budu muset věřit. Jednou se ho na to stejně zeptám.
Nasedla jsem na místo spolujezdce a on na místo řidiče. Dala jsem si tašku do klína, připoutala se a schovala si mobil i sluchátka.
"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptal se z ničeho nic.
"Kim." odpověděla jsem už celkem normálně, upravila si vlasy a dívala se z okna ven, zatímco on mě vezl na adresu, kterou jsem mu řekla.
Samozřejmě to nebyla adresa mého domu. Byla to adresa naší sousedky, takže ten kousek musím dojít pěšky, s čímž nemám problém. Ani nevím, proč jsem s ním chtěla jet a pak mu lhala o tom, kde bydlím. Zřejmě na mě má nějaký špatný vliv.
Ahojky zlatíčka moje. ❤
Tady máte nový příběh, tak snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤
ČTEŠ
Křídla osudu
Fantasy[DOKONČENO] Kim Arfonová si žije normální život. Chodí na střední školu a má rodinu. Jednou večer se z nebe zřítí kometa. Co když to ale není jen obyčejná kometa a tato událost jí změní? To se pak pozmění i její osud......
