Křídla osudu

25. Díky a znovu díky

V noci se mi blbě spalo a několikrát jsem se probudila. Teď to však bylo nejhorší. Zdál se mi sen, ve kterém všechny, které mám ráda, někdo zabil. Bylo příšerné, když mi přímo před očima podřízli mámu. To jsem se probudila s výkřikem plným bolesti a brekem.

Otevřely se dveře od mého pokoje a dovnitř vešel blonďák s vyděšeným pohledem. Když mě uviděl, usmál se, došel ke mě a sedl si na postel. Vtáhl si mě do hřejivého objetí a hladil mě po vlasech. Mezitím co jsem brečela a ničila mu to krásně voňavé pyžamo mýma slzama.

"To je dobrý, Kim. Jsem tady, ano?" tišil mě. Přikývla jsem. "Dobře, tak se zhluboka nadechni a vydechni. Byl to jen zlý sen. Nic z toho se nestalo a nestane." řekl mi.

Poslechla jsem ho a zhluboka dýchala. Brzy jsem se uklidnila a přestala brečet, ale z objetí jsem ho nepustila. Já nevím proč. On mě dál hladil po vlasech a říkal mi, že je všechno v pořádku. Já si připadala tak zlomená, že kdyby mě teď někdo zabil, ani bych se nebránila. Tak příšerný sen to byl.

"Kim, teď mě pustíš, lehneš si do postele a zkusíš usnout. Já si sednu na támhle tu židli a počkám než usneš, dobře?" zeptal se a já kývla. Pustila jsem ho a lehla si. Ale spát jsem nechtěla. Znovu bych to nevydržela. Ty sny. I přes to jsem však podlehla únavě a usnula.

Ráno jsem se probudila a protáhla se. Teď už se mi spalo dobře. Vstala jsem a vyskočila z postele. Nikdo tu nebyl, takže jsem se v klidu oblékla do bílého tílka, černých kraťasů a šedé mikiny. Obula jsem si botasky a vlasy si sčesala do vysokého culíku. Podívala jsem se do zrcadla. Uf, žádné kruhy pod očima.

Opustila jsem pokoj, prošla chodbou, seběhla schody a došla do kuchyně. Cestu jsem si záhadně pamatovala. Podezřelé. No nic. Pokrčila jsem rameny a namazala si rohlík máslem. Snědla jsem ho a šla ven. Blonďáka jsem nikde nepotkala, což mi přišlo divné. Měli jsme jet spolu na nákup.

A tak jsem se rozhodla ho najít. Bloudila jsem po zahradě dobrou hodinu a už jsem to chtěla vzdát. V tom jsem ho ale spatřila. Byl opřený o jeden strom, měl zavřené oči a hrudník se mu pravidelně zvedal. Spal. Asi toho kvůli mě moc nenaspal. Pomyslela jsem si.

Ale není to ničí chyba. Myslím ty sny. Nemůže za to on, já ani Dark. Prostě nikdo. To se občas stane, že se vám zdá něco strašného. Nikdy nevíte, kdy se to stane a tak nejste připraveni. No a pak to vypadá nějak takhle. Zavrtěla jsem hlavou a ten strom obešla. Vyšplhala jsem nahoru a sedla si na jednu větev přímo nad blonďákem.

Zavřela jsem oči a chtěla zkusit usnout, ale tenhle strom je bohužel jabloň a jedno jablko mě zasáhlo přímo do hlavy. To jsem nečekala, převážila se a spadla z větve. Čekala jsem tvrdý dopad, ale to se nestalo, když mě někdo chytil do náruče. Byl to Daniel.

"Díky a zase díky." řekla jsem a byla ráda, že tam vůbec byl, aby mě mohl chytit. Teď si představte, že bych tu byla sama. To by asi bolelo. Blonďák se mému děkování zasmál a opatrně mě postavil na zem.

"V pořádku. Příště až budeš lozit na strom, přesvěč se, že se nejedná o jabloň." poradil mi se smíchem.

"Jo, díky. A taky díky za ten večer. Asi ses kvůli mě moc nevyspal co?" zeptala jsem se ho. Přikývl.

"Upřímně, moc ne, ale mě to nevadí. Jen se zkus vyhýbat pokoji, který je hned za obývákem. Ten patří Gabrielovi. Ráno jsem ho potkal a byl dost naštvaný. Zřejmě jsi ho vzbudila, když si křičela." řekl a já se zasmála.

"Dobře. Zkusím to." řekla jsem a chtěla odejít, když mi to došlo. "Máme jet na nákupy, ne?"

"Jo. Pojď." řekl a já za ním šla až k jeho autu. Sedli jsme si stejně jako včera a já se připoutala. Daniel vyjel a já se dívala z okýnka. Po nějaké době zastavil na parkovišti v nějakém městě před nákupním centrem.

Vylezli jsme z auta, on ho zamkl a vydali jsme se dovnitř. Vešli jsme hned do prvního obchodu s oblečením. Tam jsem si vybrala dvoje trička, blůzu, tílko, legíny, džíny, sukni a svetr. Platil to Daniel, i když strýčkovu kreditní kartou. Pak jsme šli ještě do dalších třech obchodů. V nich jsem si ještě vybrala nějaké spodní prádlo, troje šaty, dvě mikiny, tříčtvrteční legíny, bundu, pyžamo a kšiltovku.

Pak následoval ještě poslední obchod a to s botama. Tam jsem si vzala jedny botasky, lodičky a kozačky. Pak už jsme nasedli do auta a jeli zpátky do sídla. Tam mi Daniel pomohl nanosil všechny tašky do mého nového pokoje. Pak šel ven zalít záhony. Slíbila jsem mu, že mu přijdu na pomoc.

Takže jsem se rychle převlékla do trička a legín. Obula jsem si botasky a vyběhla z pokoje, sešla schody a proběhla vilou. Nakonec jsem doběhla na zahradu a pustila se do hledání záhonů. Po pár minutách jsem tak úspěšně došla až k blonďákovi, který držel v rukách konev a kropil půdu, na které už rostla zelenina a ovoce.

"Tak jsem tady." řekla jsem. Blonďák se lekl, otočil se a polil mě vodou. Zalapala jsem po dechu, protože jsem to nečekala a trochu to studilo. Daniel se ke mě hned přihnal a začal se mi omlouvat.

"Promiň. Mrzí mě to. Je mi to líto. To jsem nechtěl. Promiň." říkal jedno přes druhý a já se začala smát. Po chvíli se přidal taky a smáli jsme se oba. Vzala jsem si druhou konev a přešla k ještě nezalitým plodinám.

Začala jsem kropit a nevnímala mé okolí. Bavilo mě to a moc. Tak jsem si u toho začala pobrukovat a pak i zpívat a tančit. Bylo mi jedno, kdo mě poslouchá nebo se na mě dívá. Prostě jsem se dobře bavila. Po velmi dlouhé době. Jak jsem tak kropila, zakopla jsem o nějaký kámen a nebýt Daniela, zase bych spadla.

"Díky a znovu díky." řekla jsem se smíchem.

"Nemáš zač. Ještě nikdy jsem nikoho neviděl tak šťastného z kropení záhonů." řekl a já ho šťouchla do ramene. Pustil mě a já spadla na zem.

"Hej." křikla jsem na něj a začali jsme se smát.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤