Křídla osudu

23. Tajemství rady

S Glorií, to je ta dívka, jsem vymyslela a naplánovala během dvaceti minut ten nejlepší plán na světě. Glorie si pak vzala vlky a šla s nimi ven před brány, zatímco já jsem se vytratila z pokoje a šla na průzkum zámku.

Po hodině, kdy jsem potkávala jen samé dveře a dlouhé uličky, jsem se dostala před obrovskou bránu. Uvnitř se svítilo a někdo tam zřejmě byl, protože jsem slyšela hlasy. Na cedulce u dveří bylo napsáno: Rada. Aha. Přiblížila jsem se ke dveřím, opatrně do nich šťouchla a nahlédla dovnitř.

Byli tam dva muži a o něčem se bavili, bohužel jsem jim odtud nerozuměla. Musela jsem se dostat blíž. Nekoukali se na mě, toho jsem využila, vběhla potichu dovnitř a schovala se za ozdobný sloup. Ten už jsem byla dostatečně blízko, abych je slyšela.

"Jak si můžeš být, tak jistý? Kdo byl tvůj zdroj?" zeptal se jeden z nich toho druhého.

"Jsem si víc jak jistý a můj zdroj je tajný. Jak už jsem řekl, měli bychom využít toho, že víme, kde Virgo byl. Možná pak najdeme jeho skrýš s ostatními padlými anděli. A pak bychom na ně zaútočili." řekl druhý a já si zakryla pusu rukou. To ne. To nemůžu dopustit.

"To je skvělý plán, ale má háček. Tím je nová vůdkyně Mika. Ta nám to určitě nedovolí. Budeme se jí muset zbavit a to co nejdřív." řekl první z nich. Co? Z oka mi vytekla neposlušná slza, ale nebrečela jsem. Ještě že tak.

"To nebude problém. Postarám se o ní sám. Teď zpět k tématu Virgo." odpověděl druhý a já měla co dělat, abych se udržela v tichosti.

"Proč ho vlastně chceš tak moc dostat? Nebude v tom jen fakt, že je vůdcem padlých andělů." řekl první a já přimhouřila oči. Až teď to začíná být zajímavé. Vlastně mi tu říkají celou pravdu, kterou mi nikdo jiný říct nemohl.

"Máš pravdu. Je to osobní. Když byli ještě všichni padlý andělé jako my, Virgo byl členem rady. My byli pro to, aby se planeta Země zničila. On byl proti a chtěl tuhle zbytečnou podřadnou planetu zachránit. Spojil se s ostatními, co měli stejný názor jako on a vzniklo povstání. Proto jsme je vyhnali z paláce jako démony. Oni se spojili na té debilní planetě a chrání ji od tamtud. Pokud se však chceme stát všemocnými, musíme odstranit překážku. Tu Zemi." řekl druhý z nich a já němě otevřela pusu dokořán. Tak o tohle jde?

"Aha, to chápu. Nenávidíš ho, tak ho chceš zabít. Souhlasím. Při cestě ke slávě, je třeba zakoupnout." řekl první z nich a pak se rozesmál.

"Čemu se směješ?" zeptal se druhý z nich. To by mě taky zajímalo, nic vtipného na tom není.

"Ničemu." řekl a přestal se smát. "Už půjdu. Je pozdě. Jdu spát." pokračoval a odešel. Druhý chvíli čekal a pak taky odešel. Úlevně jsem vydechla a vydala se ke dveřím, kterými jsem přišla. Zavřela jsem za sebou a běžela chodbou.

Právě jsem si vyslechla tajemství rady. A je to horší, než jsem si myslela. Proběhla jsem vchodem ven na nádvoří a doběhla až před bránu, kde čekala Glorie s vlky. Objala jsem dívenku.

"Opatruj se a nevěř radě. Budeš v bezpečí, to slibuji." řekla jsem jí a i s vlky se rozběhla k portálu. Skočili jsme do něho a objevili se před naší chatkou. Uf. Konečně doma. Doběhla jsem dovnitř a zamkla za námi dveře. Pak jsem si všimla, že mám na sobě stejné oblečení, ale už jsem člověk.

Do rána jsem si četla jednu knížku. Teď bych nemohla usnout, když vím takové příšerné tajemství, co se rady týče. No, spíš by mi to nešlo. Ze čtení mě vyrušil mobil, který mi oznámil, že mi přišla nová zpráva. Odložila jsem knížku na stůl, vzala mobil do ruky a usmála se. Byla od Daniela. Stálo v ní:

Je sice šest, ale jsem tady, takže pokud můžeš, tak jedeme teď.

Usmála jsem se jako sluníčko, ale hned mi úsměv zmizel a já se plácla do čela. Úplně jsem zapomněla na vlky. Sakra. Otočila jsem se k nim. Seděli u postele, byli zticha a koukali na mě.

"Až odejdu, nechám otevřené dveře. Počkejte tak hodinu a pak běžte do lesa a užívejte si života. Tohle není sbohem." šeptla jsem k nim. Kývli a olízli mi ruku. Vzala jsem si svoje věci a vyšla ven. Jak jsem slíbila, nechala jsem otevřené dveře. U lesní cesty stál blonďák a mával na mě. Rozběhla jsem se k němu a u něj se zastavila.

"Ahoj, Kim. Dlouho jsme se neviděli." řekl a poškrábal se na zátylku. Kývla jsem.

"Ahoj. Máš naprostou pravdu. A od té doby, co jsme se viděli naposledy mě zatkli, unesli a málem zabili. Tomu říkám výhra." protočila jsem oči v sloup.

"Předtím jsi mě nechtěla vidět a teď chceš být se mnou. Co se změnilo?" zeptal se a já pokrčila rameny.

"Třeba ne co, ale kdo. Třeba jsem se změnila já, aniž bych o tom věděla." řekla jsem a oba jsme se zasmáli.

"Tak pojď za mnou. Auto mám kousek odsud na cestě. Tady bych to nevyjel." řekl mi a mířil do lesa. Pokrčila jsem rameny a šla za ním. Po asi pěti minutách jsme se dostali k jeho autu. On si sedl na místo řidiče a já na místo spolujezdce.

"V noci jsem toho moc nenaspala. Spíš vůbec nic, takže by bylo fajn, kdybych se mohla někde vyspat." informovala jsem ho, když jsem si zapínala pás.

"Dobře. Momentálně teď jsem schovaný u svého strýce. Vlastní celkem velkou vilu, ale tím že není napsaný v dokumentech jako můj příbuzný, je bezpečné u něj být. Jen je teď na dva týdny pryč, takže ho neuvidíš." řekl mi. Kývla jsem.

"To je fajn. Budu mít vlastní pokoj, že jo?" zeptala jsem se ho. Přikývl a nastartoval. Vyjeli jsme po lesní cestě směrem ke zmiňované vile.

"Připravil jsem ti pokoj pro hosty. A strýc si potrpí na jednom pravidlu. Že všichni kdo jsou ve vile se v šest hodin večer sejdou v jedné místnosti na večeři jako rodina a během rozhovoru u ní se nesmí nikdy mluvit o práci, škole a jiných negativních věcí. Je povoleno jenom vše pozitivní." vysvětlil mi. Přikývla jsem. Chápu to. Už teď bych chtěla jeho strýce poznat.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
A je tady další kapitola. Snad se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤