Křídla osudu

41. Skrytá hrozba

"Ty počkej tady, Fénixi. Hlídej a v případě nebezpečí mě varuj a uteč." řekla jsem koni, pohladila ho po čumáku a do kapsy si schovala vzácný kámen od démona. Kůň kývl a já se vydala dolů po cestičce z kamenů. Přidržovala jsem se stromů, keřů i jiných kamenů, abych nespadla, protože to bych asi nemusela přežít.

Když jsem byla dole, rozběhla jsem se napříč údolím až k velké jeskyni. V duchu jsem doufala, že tam ta květina bude. Doběhla jsem tam a párkrát zamrkala. Tma jak v pytli. Vážně. Přeji si mít v jedné ruce baterku, v druhé meč a za pasem uzavíratelnou zkumavku. Pomyslela jsem si a za chvíli už cítila v rukách těžká závaží. Chci tím říct, že ten meč je na mě trochu těžší, ale bez problémů ho uzvednu. A teď mě čeká skrytá hrozba.

Šla jsem hlouběji do jeskyně a baterkou si svítila na cestu. Po nějaké době jsem ji konečně našla. Lova maris. Úlevně jsem si vydechla a chtěla se k ní rozběhnout, ale bohužel mi to kdosi překazil, když mi ke krku přiložil čepel dlouhého obou ručního nablýskaného meče. Sakra. Ta osoba mě odstrčila ke stěně jeskyně a otočila mě k sobě čelem. Baterka hned našla útočníka a já překvapeně otevřela pusu.

"To snad ne. To není možné. Řekni mi prosím, že se mi to všechno jen zdá. Ty přeci nejsi zlá. Znám tě, protože jsem s tebou byla už od malička, Siki." řekla jsem se slzami v očích. Ona se jen šíleně usmála a ruku s mečem si stáhla k tělu.

"Bohužel, Kim. Jsem zlá. V té přítomnosti jsem se chovala mile, protože jsem chtěla, abys mi věřila. Jsem démon a vždycky jsem jím byla. Už jsem se taková narodila. Jenže já jsem samotář. Nejsem na straně andělů ani démonů. Jsem na své straně. A moje schopnost mi prozradila, že se s tebou jednou utkám. Z prvu jsem tomu chtěla zabránit, ale pak se mi ta představa, že bych se tě zbavila, začala celkem líbit." řekla mi svým slizkým hlasem. Vůbec jsem jí nepoznávala.

"To nejsi ty. Mluví z tebe někdo jiný. Možná vztek, závist, smutek nebo něco jiného. Bývalá jsi má nejlepší kamarádka, ale teď mám takový pocit, že ta už tady není. Siki, kterou jsem znala, by věděla, že tohle je špatné a udělala by vše proto, aby to napravila. Ty jsi možná Siki, ale už nejsi moje kamarádka. Změnila jsi se a to ne k lepšímu." řekla jsem naštvaně a svůj meč pozvedla v obraném gestu.

"Víš, kdo zavolal toho policistu, který tě svázal k židli? Byla jsem to já. A víš, kdo tě v té rozpadající budově chtěl zabít a proto ti zabodl dýku do krku? Opět jsem to byla já. Vidíš? Já jsem zlá a vždycky jsem zlá byla." řekla mi. Zavrtěla jsem hlavou.

"Na něco si zapomněla." pověděla jsem, zahnala slzy a nasadila kamenný výraz. Dívka se pohla, naklonila hlavu na stranu a nechápavě na mě čuměla. "Zabila jsi Michaela, jednoho démona. A já ho teď přišla pomstít a vrátit mu ztracenou čest." řekla jsem.

"Jo, ty myslíš toho chudáka. Mě ho líto teda není, ale když jinak nedáš." řekla a pozvedla svůj meč. "Tak se ukaž, Kim. Do toho. Předveď mi, jak ho chceš pomstít." pronesla tiše s úsměvem. Já se však nedala zastrašit a počkala, až zaútočí první. Virgo mi řekl, že nejúčinnější v boji bývá zachovat klidnou hlavu a přemýšlet.

A opravdu. Vrhla se na mě a chtěla mě bodnout do břicha. Její útok jsem však zastavila svým mečem. Jeskyní se nesla ozvěna tříštění, když se naše meče potkali a v rychlosti světla do sebe narazili. Ona se mě snažila zabít a já se úspěšně bránila a odrážela její útoky. Po chvíli jí to však přestalo bavit, naštvala se a meč si rozdělila na dva. Pak se opět vrhla proti mě.

Každým mečem útočila na jinou stranu mé hlavy. Jen tak tak jsem se bránila, ale ona mě sekla do dlaně, ve které jsem měla baterku. Ta mi vypadla z ruky, ale pořád svítila a osvětlovala celý prostor jeskyně. Sykla jsem bolestí, protože rána na ruce mě nepěkně štípala. Na chvíli jsem nedávala pozor, Siki toho využila a odzbrojila mě. Můj meč letěl vzduchem a zabodl se stěny jeskyně.

"Teď umřeš." křikla na mě dívka. Zavrtěla jsem hlavou a vzdorovitě se jí postavila. Přeji si mít další dva meče, každý v jedné ruce a za pasem schovanou střelnou zbraň. Pomyslela jsem si. A splnilo se mi to. V rukách se mi objevili dlouhé a o hodně lehčí meče se zlatými rukojeťmi. Dívka překvapeně zamrkala a pak se zase šíleně psychopaticky usmála.

Rozběhla se proti mě a já sevřela meče a skřížila je před sebou. Ty její se střetli s těmi mými a zase se začalo bojovat. Tentokrát jsem byla lepší já a úspěšně jí nutila ustupovat. Pak mě ale začala bolet ta rána na ruce a jeden z mečů mi vypadl z ruky. Sakra. Dívka toho využila a zase se do mě pustila. Tentokrát jsem byla na ústupu já. Pak mě ale napadlo něco šíleného.

Zamířila jsem k meči ve stěně jeskyně. Bojovali jsme a když na chvíli Siki nedávala pozor, otočila jsem se, popadla meč, vytáhla ho a zase se otočila zpátky. Udělala jsem otočku na jedné noze a jeden z mečů dívce prošel srdcem a probodl jí skrz na skrz. Dívka zalapala po dechu, pustila meče a spadla na zem. Přistoupila jsem k ní, vytáhla si střelnou zbraň a namířila jí na hlavu. Zavrtěla hlavou.

"Odpusť mi. Takhle to bude lepší." řekla jsem a po tváři mi stekla slza. Dívka přikývla a usmála se.

"Odplata je sladká, viď?" zeptala se mě. Neodpověděla jsem a ona se zasmála. "Věděla jsem to. Udělej to. Vrať tomu chudákovi čest a sobě dobrý pocit." šeptla a zakuckala se krví.

Zavřela jsem oči, nadechla se a zmáčkla spoušť. Ozval se výstřel. Otevřela jsem oči a dívala se na mrtvou dívku, jejíž duše šla do pekla. Po tvářích mi tekly slzy a moje srdce křičelo. Zabila jsem jí. Zabila jsem jí. Zabila. Připomínalo mi mé svědomí a já si utřela slzy. Vzala jsem své věci a přešla k vzácné květině. Vzala jsem jeden okvětní lístek a schovala ho do zkumavky. Tu jsem zavřela, nechala zmizet meče i střelnou zbraň, popadla baterku a šla zpět k Fénixovi.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
♡ Tak a je tady další kapitola. Jak se vám líbila? Doufám, že se těšíte na pokračování.
♡ Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤