Křídla osudu

13. Ve hvězdách

Vyšla jsem z chatky ven a sedla si na větší kámen. Poslouchala jsem zpět ptáčků a koukala na západ slunce. Bylo to překrásné a plné barev. Skoro jako malířská paleta. Usmála jsem se, stiskla ruce v pěst a dokonale se uvolnila.

Klid. Ach, to mi chybělo. Slunce zapadlo a obloha ztmavla. Během chvilky na ní svítili první hvězdy. Lehla jsem si do trávy, jednu ruku si dala pod hlavu a druhou natáhla k nebi, jako bych se chtěla dotknout hvězd.

Co všechno hvězdy skrývají? Proč jsou tu? Co je jejich úkolem? To nevím, ale jsem si jistá, že v sobě nesou příběh. Příběh vzniku planety, vyhynutí dinosaurů a historii nové technologie. Ale hlavně nesou příběh nás všech. Aspoň mi to říkala mamka.

Otázkou je, jaký příběh je ten můj. Mám vůbec nějakou budoucnost? Nějaký osud? Čeká mě i něco lepšího než jen samé maléry, do kterých se vždy dostanu? Ach jo. Škoda, že na tohle neznám odpověď. Celkem mě to zajímá.

I když.....je asi lepší nevědět, co nás čeká. Třeba by jsme pak změnili osudy jiných lidí. Každý z nás by se měl zamyslet nad svým životem a usoudit, co nás zde dělá nejšťastnějšímy. Za mě je to mamka a Dinamo. A pak ještě moje kamarádka.

Ozvalo se prasknutí větvičky kousek ode mě. Podívala jsem se tím směrem. Ke mě se pomalu plížil šedý vlk a olízl si čumák. Zastavil se až u mě, lehl si a taky koukal na oblohu. Usmála jsem se a svůj pohled přesunula zpět ke hvězdám.

"Co jsou ty svítící tečky tam nahoře? Jsou zajímavé." ozval se a já ho pohladila po hlavě mezi ušima.

"To jsou hvězdy." odpověděla jsem. "Když jsem byla malá, mamka mi o nich vyprávěla příběh. Měla jsem ho ráda a vždycky jsem jí uprosila, aby mi ho znovu řekla."

"A řekneš mi ho, prosím?" zeptal se a udělal na mě roztomilý kukuč. Zasmála jsem se a kývla.

"Kdysi, ještě v dobách, kdy na zemi nebyl život, se Bůh díval na tuto planetu a přišla mu smutná. Tak svolal ostatní bohy a společně se zamysleli, co by Zemi udělalo hezčí. Jedna bohyně, jmenovala se Eliba, navrhla, že když dá Bůh této planetě život, daruje jí své nejlepší válečníky. Bůh neměl nic proti a tak stvořil život. O pár let později dodržela Eliba svou část dohody a přenesla na Zem své válečníky. Jenže Země s tímto darem nepočítala. Ten den se posouvali litosférické desky a válečníci přitom spadli přímo mezi ně. Zemřeli, ale jejich duše se nechtěli jen tak vzdát a jelikož pořád sloužili Elibě, chtěli splnit svůj úkol a udělat Zemi hezčím místem. Jejich duše se spojili a zůstali na obloze. Staly se z nich hvězdy. Eliba truchlila pro jejich životy, ale zároveň byla pyšná, jelikož i po smrti plnili svůj úkol. Boha mrzelo, co se stalo a tak Elibě tuto planetu věnoval, takže na své muže dohlíží doteď. Ta nejjasnější z hvězd, v této době zvaná Polárka, je vlastně duše generála oněch válečníků. To on dohlíží na to, aby hvězdy stále svítili a doprovázeli každého, kdo je potřebuje. A to on zařizuje, že když někdo zemře, jeho duše jde za nimi nahoru. Podle mamky je tam někde i můj strejda. Možná se na nás teď dívá. Jsem si ale jistá, že kdyby mě teď slyšel, smál by se." dořekla jsem.

"Páni. Nevěřil bych, že hvězdy v sobě nesou takový příběh. Je to od Boha a té Eliby hezké. I když nevím, kdo to je a ani kdo jsou bohové, nebo jak to bylo. Takže tam nahoře jsou i duše jiných vlků?" zeptal se mě. Přikývla jsem.

"Ano, přesně tak. No, asi ti nevysvětlím, kdo je to bůh, ale ber to tak, že je to někdo tam ze zhora, kdo na nás dává pozor." řekla jsem mu. Zastříhal ušima a zavrtěl ocasem. To znamená souhlas.

"Myslíš, že když se dvě osoby dívají ve stejnou chvíli na hvězdy, ale jsou od sebe hodně vzdálení, že je hvězdy spojují a dávají jim pocit, že ten druhý není tak daleko?" zeptal se.

"Upřímně, nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Proč tě to vůbec zajímá?" optala jsem se a pohladila ho po jemné šedé srsti.

"Ale jen tak. Můžu se ti svěřit s něčím strašně tajným?" optal se. Teď by mě vážně zajímalo, kde se naučil tyto vazby, slova a spojení. Třeba odkdy zná vlk pojem svěřit?

"Jo. Nikomu to neřeknu." řekla jsem a pohladila ho. Popel si položil hlavu na přední tlapy a ocas si stáhnul k tělu.

"Já nejsem vůbec statečný. Pravda je taková, že se bojím skoro všeho. Jen to na sobě nedávám znát a zůstávám v klidu. To mě naučil jeden vlk. Všichni si pořád myslí, jak jsem statečný a odvážný. Přitom mám strach." řekl. Usmála jsem se a podrbala ho za uchem.

"To je dobrý. Všichni se bojí. I já mívám strach a to velký." pověděla jsem. Popel zvedl hlavu a šťastně mi olízl ruku. "A když jsem v tom svěřování, můžu ti taky něco říct?"

"Jo. Jasně." řekl a vyčkával, co ze mě zase vypadne. To, co se mu chystám říct, jsem ještě nikomu neřekla. Ani mámě ne. Povzdechla jsem si.

"No......když jsem byla malá, mohlo mi být tak šest, tak jsem šla do mámina pokoje a vzala jí kreditní kartu, na které je něco kolem dvě stě tisíc. Ten den mi nechtěla koupit jeden svetr, co se mi líbil. Byla jsem naštvaná, ale když jsem jí tu kartu vzala, uvědomila jsem si, že jsem udělala chybu. Tu kreditku jsem schovala do jednoho šuplíku a když se mě mamka ptala, jestli jsem jí neviděla, řekla jsem že ne." svěřila jsem se mu.

"Důležité je, že sis uvědomila, že je to špatné. Lhaní není dobré, ale občas je nezbytné." řekl. Páni. Má pravdu.

"Odkud to všechno víš?" zeptala jsem se ho zvědavě. Vyplázl na mě jazyk.

"To je tajemství." odpověděl. Založila jsem si ruce na prsou. Chce mě naštvat nebo zabít zvědavostí? Momentálně se mu daří obojí.

"A řekneš ho někdy někomu?" zeptala jsem se ho. Zavrtěl hlavou.

"Ne. Tohle tajemství zůstane ve hvězdách." řekl a já kývla. Asi bude lepší to nevědět. Třeba bych pak byla ještě víc naštvaná, než jsem teď.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
Další kapitola je tady a já doufám, že se vám líbí.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤