Křídla osudu

37. Šílená vědma

"Ahoj, Ramire. Omlouvám se, měla jsem se rozloučit. Odpusť mi to, prosím." řekla jsem, přešla kolem koně a nasedla na něj. Fénix šel rychlejším tempem po vesnici a já mezitím telefonovala.

"Jistěže ti odpouštím, ale příště se rozluč." řekl hlas z druhé strany. Usmála jsem se a pokývala hlavou. "Teď by mě dost zajímalo, kde jsi." poznamenal a já se zamyslela.

"No, tak to sama nevím. Teď opouštím jednu vesnici. Každopádně po té kytce zatím ani stopa." řekla jsem. Opravdu jsme právě opustili vesnici a Fénix přešel k lesní cestě. Mířili jsme rovnou do hlubokého lesa. Naštěstí bylo teprve poledne, takže svítilo sluníčko.

"Jak to myslíš?" zeptal se mě Ramir a já si uvědomila, že jsem teď řekla něco, co jsem možná úplně říkat neměla. Není to sice žádné tajemství, ale celkem blbě se to vysvětluje.

"No, ta květina má být plná magie. Je tudíž jasné, že bych ji jako anděl měla vycítit, kdyby byla poblíž. A to se zatím ještě nestalo. Nepocítila jsem žádné stopy magie ani ničeho podobného." řekla jsem a vyhla se další větvi, do které jsem málem vrazila. Zasmála jsem se.

"Aha. Teoreticky to možné je, i když ověřené to není. Jen tak mimochodem, jak přesně tu kytku vlastně hledáš?" zeptal se mě a já se do široka usmála.

"Hledám jí podle toho, co jsem se za těch pár let na škole a kvůli mojí mamce naučila." řekla jsem se smíchem a jen tak tak se skrčila. Nade mnou se myhla větev, která mě málem srazila. To už byla třetí. Chápu, jsem v lese, ale kolikrát se budu muset zohýbat? Pomyslela jsem si.

"A to je přesně co?" optal se mě černovlásek na druhé straně a zněl taky trochu uvolněně. Vypadá to, že jsem mu zvedla náladu. Aspoň že tak.

"Když chceš něco dobře schovat, schovej to na očích." pronesla jsem vážným tónem hlasu, což vyznilo ještě humorněji a to už jsme se smáli všichni. Tím myslím mě, Ramira a Fénixe. Ten se pobaveně zařechtal a zastříhal ušima.

"Tak jo, to zní fajn. Myslíš, že ta kytka se řídí podle téhle rady?" zeptal se mě černovlásek a já pokrčila rameny. Hned jsem si však uvědomila, že to nemohl vidět.

"Nevím, ale doufám v to. Každopádně jsem mistrně ve hře na schovávanou. Vždycky jsem všechny našla v rekordním čase a když jsem se schovávala já, nikdo mě nenašel. S kamarádkou jsme to hrály pořád." řekla jsem a zatahala koně za uzdu. Zastavil se na malé mítince. Slezla jsem z něj a sedla si do trávy.

"To je fajn. Slib mi, že zavoláš, až tu květinu najdeš." řekl a já se usmála.

"Slibuji." řekla jsem a černovlasé dvojče ukončilo hovor. Schovala jsem si mobil do cestovní brašny u sedla a pohladila koně po hlavě. Najednou jsem ucítila chlad na krku a otočila se. Za mnou stála nějaká žena a dívala se mi do očí.

Z jejího pohledu až mrazilo. Nevypadala nijak nebezpečně, ale něco na ní bylo divné a nahánělo mi to strach. Ona se na mě usmála a vydala se pomalými kroky až ke mě, z čehož jsem neměla zrovna radost. Znervózněla jsem a skousla si spodní ret. Zastavila se metr a půl přede mnou a v jejích očích to zajiskřilo.

"Jmenuji se Luisa. Jsem vědma a jasnovidka. Chceš vědět tajemství osudu?" zeptala se mě a něco uvnitř mě chtělo říct jo. Druhá část mě však byla rozhodně proti. Na té ženské něco nesedělo, tím jsem si jistá.

"Kolik by to stálo?" zeptala jsem se. Peníze jsem sebou měla a málo jich nebylo, ale nechtěla jsem se utrácet za nějakou vymyšlenou historku o výkladu vesmíru a osudu. Navíc si ani nejsem jistá, zdali takovým nesmyslům věřím.

"Říkala snad Luisa, že chce peníze? Ne. Pro tebe má milá je to zadarmo. Stačí jen chtít. Nemůžu tě nutit, aby jsi mě poslouchala." řekla a tím mě celkem vykolejila. To jsem teda nečekala.

"Promiňte. Už budu muset jet. Mám před sebou ještě velký kus cesty." řekla jsem, sklonila hlavu, abych se jí nemusela dívat do očí, a vylezla Fénixovi na hřbet. Dala jsem nohy do třmenů, chytla uzdu a už chtěla vyrazit. Ona mě však zastavila.

"Takže to nechceš slyšet? A seš si jistá? To co ti chci říct, je velmi důležité. Vážně to tak chceš?" zeptala se a já zaváhala. Důležité? Je možné, aby věděla o všem, co se za poslední týden stalo? Pak by věděla, že trochu spěchám.

"Tak dobře. Řekni mi to. Ale rychle, mám ještě nějakou práci." řekla jsem jí. Žena se vítězně usmála a pokývala hlavou.

"Ano, já vím. Ale ta květina může chvíli počkat." řekla a už si byla jistá, že opravdu všechno ví. "Tak mě teď dobře poslouchej. Nebudu se opakovat." varovala mě a na chvíli se odmlčela.

"Ve dne v noci,
se vší mocí.
Dívka pro svou lásku,
hledá silnou krásku.
Květinu magií posetou,
setne jí dívka odvetou.
Spěchá a čas jí běží,
její milý jí stále věří.
Milostné pouto a spojené duše,
osud jim nachystal smrtící kuše."

Zalapala jsem po dechu. Co? Co to znamená? Žena najednou beze stop zmizela a já překvapeně zamrkala. To je snad vtip. Tohle vážně není normální. Šílená vědma. Bohužel to co mi řekla, ve mě vyvolalo plno otázek, starostí, pochyb a i vzpomínek. Zřejmě to nebyl její záměr, ale úspěšně mě zlomila.

Při pouhé vzpomínce na Daniela se mi do očí nahrnuly slzy a během chvilky už jsem skroušeně brečela. Fénix vycítil mou bolest a dal se do zběsilého běhu lesem. Nevěděla jsem, kam běží, ale bylo mi to fuk. Opět se v mém nitru rozlil ten známý pocit viny.

Můžu za to, co se mu stalo. A lituji toho, jenže zpátky ho může přivést jen ta květina a já nevím, kde jí mám hledat. Na tohle mi nestačí ani hackerské umění. A co myslela tím, že tu kytku setnu odvetou? To mám z někým bojovat nebo co? Já myslela, že to nikdo z rady nepřežil.

Přestala jsem brečet, Fénix zpomalil do chůze a já se rozhlédla kolem. Na levo se nacházela louka plná barevných květin a na právo velké jezero lemované keři. Fénix musel zřejmě běžet dlouho, protože jsme se právě dívali na západ slunce. Stmívá se a my jsme neznámo kde. No bezva. To jsme to tedy zase dopracovali.

Ahojky zlatíčka moje ❤❤
♡ Další kapitola je tady. Tak co? Líbí? Snad se těšíte na pokračování, které mám v plánu velmi brzy napsat.
♡ Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤