Křídla osudu

8. Výlet k jezeru

Ráno jsem se probudila už za světla. Otevřela jsem na chvíli oči a pak se překulila na druhý bok s úmyslem dál spát. To mi však úplně nevyšlo podle plánu. Obličejem se narazila do něčeho měkkého a hřejivého. Odtáhla jsem se, koukla do očí tomu majestátnímu tvorovi a pohladila ho po hlavě.

"Dobré ráno, Popele." řekla jsem, zvedla se do sedu a přešla ke skříni. Vzala jsem si hromádku oblečení a převlékla se, takže jsem na sobě měla dlouhou modrou sukni a bílí tílko.

Vlasy jsem si učesala do dvou vysokých culíku a obula si šedé botasky. K snídani jsem snědla buchtu a mému společníkovi dala aspoň vodu, kterou hned vypil.

"Napadlo mě, že si dneska uděláme výlet. Půjdeme se projít do lesa a ty si cestou můžeš něco ulovit. Musím mít hlad." navrhla jsem a vzala si do ruky tašku přes rameno.

"To zní dobře. Kam půjdeme?" zajímal se vlk. Já si mezitím do tašky dala flašku s vodou, jablko, baterku, lano a mini kufřík s první pomocí. Tím mini myslím fakt mini. Vevnitř bylo jen pár náplastí, dezinfekce a obvazy. Nic víc. A pokud se ptáte, kde jsem ty věci vzala, tak jsem je našla v kufru.

"Asi někam na jihozápad. Vede tam krásná lesní cestička z kamenů a kořenů stromů. Les je tam dost hustý, takže tam bude dost divokých zvířat. A navíc si myslím, že to vede za ty vysoké hory." řekla jsem a tašku si dala přes rameno.

S vlkem jsem vyšla ven. Popel skákal kolem mě, zatímco já se snažila zamknout. To ovšem nešlo. Jak už jsem řekla, když jsem přišla, zámek je jen zevnitř.

"Ať je zámek z obou stran." vyslovila jsem své přání. Během chvilky se zvenku opravdu objevil zámek. Zatleskala jsem a klíčem zamkla. Klíč jsem si strčila do tašky a obešla s vlkem chatku.

U všech oken jsem zavřela dřevěná dvířka, takže nikdo neviděl dovnitř. Přece jenom budeme daleko odtud celý den. Toho by mohl každý využít.

"Půjdeme tudy." řekla jsem a vydala se lesní cestičkou. Pořád jsem se dívala kolem sebe, abych si to tu zmapovala v hlavě a po případě našla cestu zpátky.

Popel běhal po obou stranách a užíval si to. Už si během těch pár minut ulovil dva zajíce. Jednoho snědl, takže už byl po snídani, a druhého si nesl v tlamě. Což mě mnohdy rozesmálo. Třeba když kvůli němu zakopl a narazil do stromu. Chudáček malý.

Byli jsme na cestě už pár hodin a pomalu se blížil čas oběda. Já hlad neměla a ani Popel si nesnědl svůj úlovek. Avšak už jsme byli daleko od chaty a já se pomalu začala ztrácet. Všechny stromy mi přišly stejný a nikde jsem neviděla nic nového nebo jiného.

"Nepotřebuješ pomoct? Myslím, že ses ztratila." řekl vlk, když na moment zastavil, odložil svou oběť a oddychoval. Mě už taky trochu bolely nohy, ale nedala jsem to na sobě znát.

"Neztratila. Vím, kam jdeme. Teď musíme tudy." řekla jsem, ale ve vnitř jsem se proklínala. Opravdu jsem se ztratila, jen si to nechci přiznat. Vlk kývl a vzal zajíce do zubů.

Vyšli jsme směrem, kam jsem ukázala prstem a šli celkem mlčky. Předtím jsme si povídali a kolem zpívali ptáčci. Teď nic. A mě během chvilky došlo proč. Zastavila jsem se na úplném okraji velké strže. Tam dolů to byla pěkně nízko. Uklouzneš a je po tobě.

"Hm. Takže ty víš, kam jdeme?" zeptal se mě provokativně Popel. Svěsila jsem ramena a povzdechla si. Měl celou dobu pravdu, nemá smysl říkat opak.

"Emm.........ne." řekla jsem. Popel se usmál a začal vydávat podivné zvuky. Typla bych si, že se smál. Podívala jsem se na něj. K mému překvapení už sebou neměl zajíce. Že by ho už snědl?

"A nechceš pomoct? My vlci máme narozdíl od vás lidí dobrou orientaci."

"Ano. Pomoc by se mi hodila." řekla jsem. Šedý vlk se zvedl a rozešel se mezi stromy. To bylo na druhou stranu, než jsem nás vedla já.

Vlk však každou chvíli svůj směr změnil, kličkoval mezi stromy a ladně přeskakoval kořeny stromů. Občas jsem měla pocit, že ani on sám neví, kam jde. Ale věřila jsem mu. Horší než já být nemůže. Vládlo tu ticho.

"Kde jsi byl, než jsem tě přivolala?" zeptala jsem se ho. Tohle mě zajímalo už dlouho.

"V lese. Ve vyhnanství." řekl a já se zamračila.

"Proč jsi byl ve vyhnanství? Udělal jsi něco?" zeptala jsem se ho a následovala ho lesem.

"Já nic neudělal, ale moje vlčí matka ano. Porušila vlčí zákon a z neznámého důvodu zabila vlka z naší smečky. Pak utekla a já byl potrestán za ní. Vyhnali mě. Ještě teď den jsem opustil smečku, území i les. Dlouho jsem se toulal a pak našel les, kde žádní vlci nebyli. Bylo mi tam smutno. Nikoho jsem neměl. Byl jsem tak sám." svěřil se mi se svou minulostí.

"Chudáčku. Já žila s mamkou ve městě, ale jednoho dne se vše změnilo. Byla jsem nucena opustit všechny, na kterých mi záleželo a tak jsem odešla sem. Taky jsem tu byla sama, ale teď mám tebe a ničeho nelituji." řekla jsem zase já.

Přeskakovala jsem zrovna jeden padlý kmen stromu, ale lem sukně se mi zaklínil ve větvi. Takže když jsem sebou cukla a udělala krok do předu, látka se roztrhla. Místo dlouhé sukně pod koleny jsem tak dostala mini sukýnku, která mi končila pod zadkem.

"Sakra." zaklela jsem. "Ta sukně byla nová."

"V pořádku?" optal se mě Popel. Kývla jsem.

"Jen menší a zřejmě nezbytná úprava oblečení." řekla jsem a zasmála se.

"Tak to jo. Pojď za mnou." řekl a vydal se pryč. Mávla jsem nad sukní rukou a vydala se za ním. Našla jsem ho po pěti minutách stát na vrcholku menšího kopce.

Došla jsem k němu a otevřela pusu dokořán. To co našel, bylo neskutečné, úžasné a kouzelné. Byla tu krásná krajina s rozkvetlou loukou a jezerem.

"Dobrá práce, Popele. Chvilku se tady zdržíme, takže si dělej, co chceš. Já se jdu tam dolů vykoupat. V chatce není koupelna, takže se to hodí." řekla jsem.

Vlk kývl a šťastně běhal po okolí. Já slezla z kopce dolů, sundala si tašku a jen ve spodním prádle vlezla do jezera. Tak tohle je super. Jenže pak se to zvrtlo a něco velkého se mi otřelo o nohu.

Ahojky zlatíčka ❤❤❤
Dneska mám náladu na psaní, takže tady je další kapitola.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤