Křídla osudu

17. Policie

Nasedla jsem do policejního auta a Popela strčili ke mě. Chudáček. Dali mu košík. Zakňučel a lehl si ke mě. Usmála jsem se, opřela se do sedačky a dívala se cestou z okýnka. Viděla jsem jen budovy města. Když jsme dojeli na místo, policajti vystoupili a nás tam nechali.

Po pár minutách se vrátili, přes oči mi zavázali šátek a silou mě vyhodili z auta na kamennou zem. To bolelo. Au. Takhle se nezachází ani z vězni, tak proč se mnou? Ptala jsem se sama sebe. Tak zlé to přece být nemůže. Tišila jsem se a snažila se nebrečet. Zatím úspěšně.

Dovedli mě do nějaké výslechové místnosti. Typla bych si, protože samozřejmě nic nevidím. Povzdechla jsem si a čekala. Nic nepřišlo. Žádné otázky, žádný trest. To mě překvapilo a zároveň trochu vyděsilo. Co chystají? Napadla mě otázka.

Prostě mě nechali seděl v nějaké místnosti s šátkem přes oči a rukama za zády a odešli. Možná jsou tady kamery. Ne možná, určitě. Asi mě nějak testují a dívají se na mě. Chtějí vědět, co vydržím. Myslí si, že jim po nějaké době řeknu pravdu.

Jsou tak hloupí a primitivní. Držte mě tu, jak dlouho chcete. Nic neřeknu. Pravdu ze mě prostě nedostane, tak se s tím smiřte. Říkala jsem si v hlavě. Dodávalo mi to odvahu a nějakou naději.

A kde je vůbec Popel? Tady není, to vím jistě. Jinak bych už poslouchala jeho kňučení a stížnosti. Snad je v pořádku, chudáček můj malý. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Bylo tady ticho, což bylo na jednu stranu super, ale na druhou stranu mi chybí jakýkoli zvuk.

Chybí mi mamka, Dinamo i má nejlepší kamarádka. Stýská se mi po nich. Ale je lepší, když se o tomhle nedozví. Přece jenom bych je mohla dostat do nebezpečí a pak bych si to vyčítala. Byla by to moje chyba. Proto je to takhle lepší.

Když nad tím tak přemýšlím, tahle situace má další kladný bod. Mám tady fůru času na přemýšlení. Hm. Zajímalo by mě, jak dlouho mě tu hodlají držet, ale já se jen tak nevzdám. Na to jsem příliš tvrdohlavá. Nechci vyzradit nic, co by mohlo ublížit mě nebo někomu jinému.

Neřeknu jim ani jedno slovo. To je mé konečné rozhodnutí. Otázkou zůstává, co teď budu dělat? Hm. Rexi? Vím, že mě slyšíš. Řekni mi, co děláš a jak se máš.

"Zdravím, má paní. No, právě teď létám ve vašem nitru a hraju se svým bratrem honěnou, takže se mám skvěle. Chcete si povídat, když se podle mého názoru teď nudíte?" ozval se mi v hlavě jeho veselý hlas. To by bylo fajn. Znáš nějaký vtip?

"Jistě, že zná. Ví jich spousty. Že bráško? Jinak se omlouvám, že jsem vám vtrhl do rozhovoru, ale nechtěl jsem si to nechat ujít." řekl druhý duhovec v mé hlavě. To je v pořádku, Vexi. Ale teď zpátky k tématu. Pobavte mě nějakým vtipem.

"No dobře. Tak já začnu. Baví se dva admini: "Kámoš včera během 5 minut shodil hlavní server."
"On je hacker?"
"Ne, debil."" Ozvalo se mi v hlavě. Usmála jsem se. Nemůže se přece jen tak z ničeho nic začít smát. Ten byl dobrý, Rexi. Teď ty, Vexi.

"Dobře, má paní. Učitelka zadala svým žákům 5. třídy úkol - zjistit od rodičů příběh s ponaučením na konci. Druhý den ve škole děti vyprávějí své historky. Helena říká:
"Můj tatínek je farmář a chová slepice kvůli vejcím. Jednou jsme je v košíku vezli do obchodu na předním sedadle, když vtom jsme nabourali, košík vyletěl a vajíčka se rozbila."
"A ponaučení?" ptá se učitelka. "Nedávej všechna vejce do jednoho košíku."
"Dobře," říká učitelka, "teď Marcela."
"Naše rodina má taky farmu. Ale chováme slepice kvůli masu. Měli jsme jednou tucet vajec, ale vylíhlo se nám jen 10 kuřat A poučení je - nepočítejte slepice, dokud se nevylíhnou."
"To je pěkný příběh", říká učitelka, "Pepíčku, jaký máš příběh ty?"
"Ano madam, můj tatínek mi řekl příběh o strýčkovi Liborovi. Strýček Libor byl u Zelených baretů ve Vietnamu a jeho vrtulník to jednou dostal. Musel nouzově přistát na nepřátelském území a jediné, co měl byla láhev Whiskey, kulomet a mačeta. Než dopadl na zem, vypil láhev Whiskey, aby se nerozbila a pak přistál přímo mezi stovkou vietcongů. Zabil jich 70 kulometem, než mu došly náboje, potom zabil dalších 20 mačetou, než se mu zlomila čepel a zbytek zabil holýma rukama."
"Svatá dobroto," zděsí se učitelka, "a jaké ponaučení ti tatínek řekl z tohoto hrůzného příběhu?"
"Neser strejdu Libora, když je nalitej."" řekl druhý hlas v mé hlavě. Trochu jsem se zasmála. Ten se ti povedl, Vexi. Kdybych mohla, tak se válím smíchy na zemi.

"To nic není. Teď jsem na řadě zase já. Tři muži se ucházejí o místo u policie. K pohovoru si zavolají prvního z nich. Policista mu dá fotografii muže, kterou si má důkladně prohlédnout a říct, jakých zajímavých detailů si všiml. Po pár minutách uchazeč prohlásí:
"Ten muž má jen jedno ucho."
"To je fotka z profilu," upozorní ho policista a požádá, aby odešel. Druhý kandidát dostává stejný snímek, se stejnou otázkou.
"Ten muž má jen jedno ucho!" prohlásí po chvíli.
"To je fotka z profilu!" rozzuří se policista. I druhého kandidáta vyhodí. Třetí kandidát si několik minut prohlíží fotku a pak odpoví: "Ten muž má kontaktní čočky." Policista se podívá do svých spisů a uznale řekne:
"Správně, je vidět, že nejste takový blbec jako ti dva před vámi. Jen mi řekněte, jak jste to poznal?" "Snadno. Těžko může nosit brýle, když má jen jedno ucho."" ozve se.

To už vážně nevydržím a začnu se nahlas smát. V mé hlavě slyším smích i těch dvou. Pak se ozvala rána a někdo otevřel dveře. Ztichla jsem a poslouchala, jak jde ke mě a naštvaně skřípe zuby.

"Můžeš mi říct, čemu se tady sakra směješ?" zeptal se ten otravný policista a chytl mě za rameno. Au. Má fakt sílu. I přes bolest jsem se usmála.

"Tomu, jak hloupí a stupidní vy policajti jste." řekla jsem. No co, v tom vtipu byli policajti. Navíc je to pravda. V tom jsem pocítila ostrou bolest a než jsem stihla něco udělat, propadla jsem se do bezvědomí.

Ahojky zlatíčka ❤❤
Další kapitola je tady.
Vaše Kiki ❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤❤